Osoby v právním smyslu

Po staletí byl za osobu v právním smyslu považován pouze člověk. Mnohem později, v souvislosti s rozvojem obchodu a s průmyslovou revolucí, začaly být za osoby v právním smyslu a tedy subjekty práva uznávány i od člověka odlišné entity (právnické osoby). Práva a povinnosti může mít a vykonávat jen osoba a pouze po ní lze plnění povinnosti vymáhat. Platí také, že pokud je zřízeno právo nebo uložena povinnost něčemu, co osoba není, přičte se právo nebo povinnost osoby, které podle povahy případu náleží. Např. pokud darujete plyšovou hračku psovi sousedky, de iure ji darujete sousedce.

Osoby v právním smyslu se vyskytují ve dvou formách: osoby fyzické a osoby právnické. Člověk je osoba přirozená, kdežto osoba právnická je organizovaný útvar, který je silou zákona nadán samostatnou právní osobností. V souladu s § 19 OZ má každý člověk bez ohledu na občanství, pohlaví, vyznání atd. ,,vrozená, samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

Status fyzické osoby je tvořen právním postavením (pasivní status) a souborem způsobilostí, na jejichž základě se může osoba aktivně účastnit občanskoprávních (resp. soukromoprávních) vztahů (aktivní status).

Pasivní status zahrnuje právní osobnost a soubor základních práv a svobod, kdežto aktivní status zahrnuje svéprávnost a způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost).

PRÁVNÍ OSOBNOST

Právní osobnost je způsobilost být v mezích právního řádu nositelem práv a povinností. Je součástí lidského bytí a výrazem lidské důstojnosti. Člověk se právní osobnosti ani své svéprávnosti nemůže vzdát a ani ji omezit. Nabývá se narozením, podmíněnou právní osobnost má však i nasciturus (počaté, avšak dosud nenarozené dítě), a to za podmínek zákonem stanovených: musí to vyhovovat jeho zájmům, musí se narodit živé a být prokazatelně počato. V pochybnostech se předpokládá, že se dítě narodilo živé. Pokud se však živé nenarodí, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.

K zániku právní osobnosti dochází jeho smrtí, která je objektivní právní skutečností, s níž právo spojuje mnohé právní následky. Smrt se prokazuje veřejnou listinou (úmrtním listem), kterou vydává příslušný matriční úřad. Tělo je třeba prohlédnout zákonem stanoveným způsobem (lékařem). Pokud tělo prohlédnout nelze, ale smrt je jeví vzhledem k okolnostem jistá, prohlásí člověka za mrtvého i bez návrhu soud, který provede tzv. důkaz smrti a určí den, který pokládá za den smrti. K prohlášení za mrtvého může soud přistoupit i na základě tzv. domněnky smrti, pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky (§ 71 a nás. OZ). Na rozdíl od ,,důkazu smrti" se však smrt pouze předpokládá. Takové řízení může soud zahájit pouze na návrh.

Mohou nastat následující situace:

a) pokud je člověk prohlášen za nezvěstného (de iure) a existují vážné pochybnosti, že je na živu, může být soudem prohlášen za mrtvého nejdříve 5 let od konce roku, v němž byl prohlášen za nezvěstného

b) pokud člověk za nezvěstného prohlášen nebyl, ale opustil bydliště, nedal o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje (de facto nezvěstný) a lze mít důvodně za to, že zemřel, lze ho prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí 7 let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva o tom, že je naživu.

SVÉPRÁVNOST ČLOVĚKA

Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). V širším pojetí zahrnuje i způsobilost deliktní, tj. způsobilost nést následky svého protiprávního jednání.

Má dvě složky: rozumovou a volní. Plnou svéprávnost lze nabýt především zletilostí. Zletilosti se nabývá dosažením 18 let věku (§ 30 OZ), tzn. počátkem dne, který se shoduje se dnem, kdy se člověk před 18 lety narodil. Plné svéprávnosti však může osoba starší 16 let nabýt i před dosažením zletilosti a to rozhodnutím soudu:

1) dosažením manželství

2) přiznáním svéprávnosti (tzn. prominutím let)

Občanský zákoník zároveň stanoví v § 31 stanoví, že ,,Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku". Soudní praxí bylo dovozeno, že nezletilý je již v poměrně raném věku schopen právně jednat, resp. uzavírat bezformální smlouvy, při kterých je zároveň plněno, týkají-li se menších majetkových hodnot. S jednáním nezletilého může vyjádřit předběžný nebo následný souhlas také jeho zákonný zástupce. Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, však není nikdy bez ohledu na obsah ostatních ustanovení způsobilý jednat samostatně v těch záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu.

DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST

Deliktní způsobilost je způsobilost vlastními zaviněnými úkony založit odpovědnost, tj. nést nepříznivé následky. Vyžaduje-li právo pro vznik odpovědnosti za škodu existenci zavinění, musí mít fyzická osoba tzv. deliktní způsobilost. Předpokladem této formy způsobilosti je tzv. odpovědnost člověka v § 24 OZ. Každý člověk je tak obecně odpovědný za své jednání, je-li schopný je posoudit a ovládnout. Odpovědnost se tak zakládá na dvou pilířích – na složce volní a rozumové. Pokud by byl tedy člověk stižen náhlou duševní poruchou (např. při epileptickém záchvatu u doposud zdravého jedince), neodpovídal by za jednání v tomto stavu učiněná. Stejný následek by měla i situace, kdy by jej do stavu opilosti přivedla svým přičiněním třetí osoba (ta by byla dokonce dle § 2922 OZ solidárně odpovídala za škodu). Naopak přirozeně, pokud se do stavu opilosti uvede člověk sám, tj. vlastním zaviněním, odpovídá plně za následky svých jednání, i když je v dané chvíli nebyl s to plně rozumem a vůlí podchytit.