Ochranné léčení

Ochranné léčení

1. Obecně

Ochranné léčení patří do skupiny trestních sankcí označovaných termínem ochranná opatření a představuje tak jeden z možných trestněprávních následků trestného činu nebo činu jinak trestného.

1.1. Ochranná opatření

Ochranná opatření lze obecně vymezit jako samostatný druh trestních sankcí, ukládaných za trestný čin nebo čin jinak trestný soudem jako prostředek státního donucení, směřující k dosažení účelu trestního zákona, jejichž výkon je vynutitelný státní mocí, a která vedle trestů (opatření výchovných a trestních u mladistvých) zejména chrání zájmy společnosti, ale také osobám, kterým jsou ukládána, způsobují újmu, která však není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným účinkem jejich individuálně preventivního působení. Ochranná opatření jsou opatření výlučně preventivní povahy, která lze na rozdíl od trestů uložit i za činy jinak trestné osobám, které nejsou trestně odpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku.

České trestní právo zná v současné době pět druhů ochranných opatření, z nichž jsou čtyři upraveny v trestním zákoníku (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci a zabrání části majetku) a jedno je upraveno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (ochranná výchova ). Ochranná opatření lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu. Vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti. Jsou-li splněny podmínky pro uložení více ochranných opatření, lze je uložit vedle sebe, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze-li však dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ukládáno, a náležité ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové ochranné opatření. Je-li uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které nelze vykonávat současně, stanoví soud pořadí jejich výkonu.

Ochranná opatření lze podle jejich povahy a účelu dělit na dvě kategorie. První zahrnuje ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby, které je opatření uloženo (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova), a druhou tvoří ochranná opatření směřující proti majetku (zabrání věci, zabrání části majetku). Pro ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby (zde i ochranné léčení), které je opatření uloženo, je typické, že mohou směřovat výhradně proti osobě, která se dopustila trestného činu, případně činu jinak trestného.

1.2. Ochranné léčení

Ochranné léčení spočívá v uložení povinnosti pachateli trestného činu nebo činu jinak trestného podrobit se terapeutickému, léčebnému působení, jehož účelem je, aby pobyt pachatele na svobodě nebyl pro společnost nebezpečný a snížila se pravděpodobnost, že bude dále páchat trestnou činnost. Ochranné léčení bývá psychiatrické, sexuologické, protialkoholní anebo protitoxikomanické. Ochranné léčení poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí v zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.

Komplexní právní úpravu ochranného léčení obsahuje § 99 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník v platném znění, přičemž obecné zásady pro ukládání ochranných opatření jsou obsaženy v § 96-97 trestního zákoníku. Dále ustanovení § 83 až 89 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách v platném znění. Procesní úprava výkonu ochranného léčení je taktéž obsažena v § 351 až 353 zákona č. 141/1961 Sb. zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) v platném znění. V případě mladistvého pak odkaz na trestní zákoník v § 21 zákona č. 218/2003 Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

2. Účel ochranného léčení

Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení zde má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.

3. Ukládání ochranného léčení

3.1. Podmínky uložení ochranného léčení

Okruh osob, kterým se toto ochranné opatření ukládá: a) nebezpečné osoby, které spáchaly čin jinak trestný, ale pro nepříčetnost je není možno trestně stíhat, b) nebezpeční pachatelé, kteří se v době spáchání trestného činu nacházeli ve stavu zmenšené příčetnosti, c) nebezpeční pachatelé, kteří spáchali trestný čin ve stavu duševní poruchy, i když nedosahoval intenzity zmenšené příčetnosti, d) pachatelé, kteří se oddávají zneužívání návykové látky, pokud spáchali trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení nelze z povahy věci uložit trestně odpovědným právnickým osobám.

3.1.1. Podmínky obligatorního uložení ochranného léčení

Ustanovení § 99 odst. 1 trestního zákoníku upravuje obligatorní ukládání ochranného léčení:

1. Soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 trestního zákoníku, tedy v případě, že má soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu zmenšeně příčetného pachatele v důsledku duševní nemoci bylo možno dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, ovšem za současného uložení ochranného léčení. 2. Soud dále uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 47 odst. 1 trestního zákoníku, tedy v případě, že soud upustí od potrestání zmenšeně příčetného pachatele trestného činu, nebo pachatele stiženého duševní poruchou, s tím, že ochranné léčení zajistí jeho nápravu a ochranu společnosti lépe než trest. 3. Soud konečně uloží ochranné léčení také tehdy, jestliže čin jinak trestný spáchal nepříčetný pachatel a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

Výklad některých pojmů

Zmenšenou příčetností ve smyslu § 27 trestního zákoníku se rozumí takový stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy podstatně snížena (oslabena) schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti. Nesmí však jít o stav úplně vylučující některou z těchto schopností, protože pak by šlo o nepříčetnost ve smyslu § 26 trestního zákoníku, popř. by se uplatnila trestní odpovědnost za actio libera in causa nebo za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku. Nepříčetností ve smyslu § 26 trestního zákoníku se rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Nebezpečnost pobytu pachatele činu na svobodě může být dána zejména tím, že ohrožuje rodinu, okolí, majetek, což je třeba posoudit na základě konkrétních zjištění o jeho chování a na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný.

3.1.2. Podmínky fakultativního uložení ochranného léčení

Ustanovení § 99 odst. 2 trestního zákoníku upravuje fakultativní ukládání ochranného léčení:

1. Pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný [§ 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku] nebo 2. Pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení však soud uloží pouze za splnění podmínky jeho účelnosti, resp. je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu lze dosáhnout. [§ 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku]

Výklad některých pojmů

Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Stav vyvolaný duševní poruchou je jedním z předpokladů možného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence. Stav vyvolaný duševní poruchou nedosahuje charakteru zmenšené příčetnosti. Duševní porucha (§ 123 trestního zákoníku) může z hlediska trestního práva hmotného vyvolat tento stav tak, že schopnost pachatele trestného činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo jeho schopnost ovládat své jednání je v jejím důsledku oslabena jen nepodstatně. Podmínka účelnosti je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o účelnosti ochranného léčení je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele. Pachatel zneužívá návykovou látku, jestliže se oddává jejímu užívání, což je jednou z podmínek pro uložení ochranného léčení jen tehdy, když je dlouhodobějšího nebo trvalého rázu. Nestačí např. ojedinělá opilost ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů. Obdobně je tomu i u jiných návykových látek, kde nestačí např. tzv. experimentování s některou omamnou nebo psychotropní látkou. Pod vlivem návykové látky se dopustí trestného činu např. opilý pachatel v afektu nebo pachatel, který spáchá např. trestný čin krádeže v době působení omamné nebo psychotropní látky, již si aplikoval nitrožilně nebo per os (ústy), čímž poklesly jeho zábrany vůči páchání takové trestné činnosti. Stav pod vlivem návykové látky nemusí dosahovat stupně nepříčetnosti ve smyslu § 26 trestního zákoníku, ani se nemusí tomuto stavu blížit. Postačí ovlivnění návykovou látkou i v menší intenzitě, jestliže toto ovlivnění bylo alespoň jednou z příčin, které vedly ke spáchání trestného činu. V souvislosti se zneužíváním návykové látky je trestný čin spáchán tehdy, když mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinný vztah. Zákon zde umožňuje uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku i takovému pachateli, který v době činu nebyl pod vlivem návykové látky, avšak jeho trestná činnost byla zřejmým důsledkem jejího zneužívání (např. trestný čin spáchal proto, aby si opatřil návykovou látku, jejímuž zneužívání se oddává).

3.1.3. Podmínky uložení ochranného léčení mladistvým

Mladistvým lze ochranné léčení uložit za stejných podmínek jako dospělým, neboť zákon o soudnictví ve věcech mládeže výslovně v § 21 odst. 2 stanoví, že se ochranné léčení ukládá podle trestního zákoníku a nijak je ve vztahu k mladistvým věcně nemodifikuje.

3.2. Druhy ochranného léčení

Výkon ochranného léčení přichází v úvahu ve dvou formách – ústavní a ambulantní. Soud při jeho ukládání zohlední povahu nemoci a léčebné možnosti. Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Pro rozhodnutí jsou důležité znalecké posudky, odborná vyjádření týkající se duševního stavu obviněného a zprávy ošetřujícího lékaře. Podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku může být soudem dodatečně změněno ambulantní léčení na ústavní či naopak (v případě mladistvých § 93 odst. 5 zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Zákonem není stanoven časový interval těchto změn.

Ukládá-li soud ochranné léčení, musí ve smyslu § 99 odst. 4 trestního zákoníku vždy rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. zda se vykoná ve zdravotnickém – léčebném zařízení (ústavně), nebo ambulantně ve zdravotnickém zařízení poskytujícím příslušnou ambulantní péči.

3.3. Kumulace více druhů ochranného léčení

V odůvodněných případech je možné uložit i více ochranných léčení vedle sebe (např. sexuologické a protialkoholní), která, pokud je to možné, jsou vykonávána současně, pokud ne, určí pořadí jejich výkonu soud (§ 97 odst. 3 trestní zákoník). Jsou-li splněny podmínky pro uložení ochranného léčení podle obou ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) i písm. b) trestního zákoníku, musí soud uložit vedle ochranného léčení psychiatrického (příp. sexuologického apod.) i ochranné léčení protialkoholní (příp. proti závislosti na lécích nebo jiných látkách s omamnými nebo psychotropními účinky apod.). Uložením obou (více) druhů ochranného léčení není vyloučeno, aby popřípadě byla tato léčení vykonávána současně, pokud pro to budou podmínky v léčebném ústavu a bude to účelné z hlediska obou druhů léčení.

3.4. Ukládání ochranného léčení samostatně nebo vedle trestu

Ochranné léčení lze uložit samostatně nebo vedle trestu anebo při upuštění od potrestání (§ 47 odst. 1 trestního zákoníku). Samostatně uloží soud ochranné léčení především u nepříčetného pachatele. Vedle trestu přichází uložení ochranného léčení v úvahu u pachatelů zmenšeně příčetných, u pachatelů, kteří spáchali trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a u pachatelů, kteří zneužívají návykových látek.

Trestní zákoník preferuje, pokud je ochranné léčení ukládáno vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, výkon ochranného léčení po nástupu trestu ve věznici. Toto řešení ovšem vyžaduje, aby byly ve věznicích pro výkon ochranného léčení dostatečné podmínky (Zde pak nelze říci, že by ve všech věznicích byly tyto podmínky naplněny ). Jestliže jsou ve věznici k výkonu uloženého ochranného léčení dány podmínky, může předseda senátu nařídit, aby ochranné léčení bylo vykonáváno během výkonu trestu odnětí svobody (§ 351 odst. 1 trestního řádu). Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu léčení, může soud rozhodnout o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči.

4. Výkon, délka a skončení trvání opatření

4.1. Výkon ochranného léčení

Ochranné léčení se vykonává na základě pravomocného rozhodnutí soudu o uložení ochranného léčení jako ochranné léčení ústavní vykonávané formou lůžkové péče nebo jako ochranné léčení ambulantní vykonávané formou specializované ambulantní péče. Ochranné léčení uložené soudem lze též vykonávat během výkonu trestu odnětí svobody ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby, a to ochranné léčení ústavní vykonávané formou stacionární péče a ochranné léčení ambulantní vykonávané formou specializované ambulantní péče. Podmínky výkonu ochranného léčení nesmí ovlivnit podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Trestní zákoník umožňuje, aby se vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem změnil způsob výkonu ochranného léčení z ústavního na ambulantní a naopak. Rozhodující tu bude stav choroby v daném období, její vnější projevy v chování léčené osoby a léčebné možnosti v obou typech způsobu výkonu ochranného léčení. Zpravidla bude vhodné, aby se léčená osoba po ústavním léčení podrobila ještě ambulantnímu doléčení. Opačná změna bude přicházet v úvahu, např. jestliže léčená osoba nebude dodržovat stanovený režim léčby nebo bude jinak narušovat její průběh.

Ambulantní forma ochranného léčení přichází do úvahy zejména u těch osob, u nichž vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě, což je v případech, kdy je nebezpečí, které u léčené osoby hrozí, odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou.

Ústavní forma ochranného léčení je ukládána tam, kde je pobyt pachatele na svobodě nebezpečný, neboť je potřeba zajistit ochranu společnosti.

4.2. Délka trvání ochranného léčení

Pro ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby, které je opatření uloženo je typické, že se neukládají ve stanovené délce, jak je tomu u trestů na osobní svobodě, ale trvají, dokud to vyžaduje jejich účel, což je soud povinen průběžně zjišťovat. Délka trvání ochranného léčení se při jeho uložení nevymezuje, ale trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Bylo-li účelu dosaženo, musí zdravotnické zařízení, v němž je ochranné léčení vykonáváno, podat soudu návrh na propuštění z ochranného léčení (§ 353 odst. 1 trestní řád). Trestní zákoník uvádí maximální délku dva roky, fakticky jde o nejzazší lhůtu, kdy je třeba rozhodnout o jeho dalším trvání, a to opět maximálně na další dva roky. U mladistvých je potřeba rozhodnout jednou za 12 měsíců (§ 93 odst. 5 zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Počet rozhodnutí o takovém prodloužení není omezen.

Zapříčinil-li pachatel, že soud nemohl ve stanovené době rozhodnout o prodloužení ústavního ochranného léčení či jinak rozhodnout, rozhodne soud bezodkladně až po odpadnutí této překážky.

Soud rozhodující o prodloužení ochranného léčení se nemůže spolehnout jenom na důvody uvedené v návrhu zdravotnického zařízení, ale musí zjistit skutečný stav věci. Důvody pro prodloužení by měl soud zhodnotit i na základě nového znaleckého posudku, kterým bude posouzena otázka nutnosti pokračovat ve výkonu ochranného léčení.

4.3. Změna a skončení ochranného léčení

O změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává, ve veřejném zasedání usnesením, a to na návrh zdravotnického zařízení nebo státního zástupce. Ústavní ochranné léčení může za podmínek stanovených v trestním zákoníku soud změnit na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence. Takový závěr může soud učinit jen po náležitém zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení a odůvodnění navrhovaného postupu ze strany zdravotnického zařízení.

Ochranné léčení končí jakmile je dosaženo jeho účelu.

Upuštění od výkonu ochranného léčení. Upustit od výkonu ochranného léčení lze jen, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo. Upuštění od výkonu ochranného léčení přichází v úvahu jen do doby započetí s výkonem tohoto léčení; po této době může jít již jen o propuštění z ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 5 trestního zákoníku. Upustit je možno jak od výkonu ochranného léčení ústavního, tak i ambulantního. Proti rozhodnutí o upuštění od výkonu ochranného léčení podle § 352 trestního řádu je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Okolnostmi, pro něž bylo uloženo, se rozumí důvody, které vedly na podkladě znaleckého posudku k uložení příslušného druhu ochranného léčení (např. psychiatrického, sexuologického, protialkoholního). Důvodem k upuštění od výkonu ochranného léčení je např. okolnost, že vývojem duševní poruchy pominula nebezpečnost pachatele při pobytu na svobodě, i když duševní porucha, která odůvodnila závěr o jeho nepříčetnosti, jinak nadále trvá.

Fakultativní uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout.