Oběť trestného činu

Restorativní justice

„Restorativní justice je konceptem, hnutím a moderní vizí trestněprávní politiky, která říká, že trestný čin primárně nenarušuje právní normy, ale způsobuje újmu a narušuje mezilidské vztahy.“ V trestních systémech obvykle není potřeba oběti a náhrada újmy, která jí byla způsobena, hlavním cílem nebo účelem vedení trestního řízení. Toto byl jeden z impulzů, proč došlo ke vzniku restorativní justice. Z restorativního úhlu pohledu je potřeba při nalézání spravedlnosti hledat řešení, která vedou k nahrazení újmy, která vznikla a která reagují na skutečné potřeby, které oběť má. Zároveň je potřeba motivovat pachatele, aby převzali odpovědnost za trestný čin, který spáchali a napomohli tak nejen sobě, ale i obětem a dotčeným komunitám k uzdravení jejich životů. Oběť může své potřeby vzniklé v důsledku trestného činu realizovat a naplňovat v rámci restorativních programů. Během tohoto programu je přítomna třetí osoba, která zastává funkci mediátora. Oběť může v rámci takového programu říct pachateli, jaký měl trestný čin dopad na její život, může vypovědět svůj příběh, aniž by byl někým zpochybňován, může se pachatele ptát na různé otázky, formulovat své potřeby a zapojit se do hledání cesty k nápravě újmy, která byla způsobena.

Oběť trestného činu

Oběť trestného činu neměla z pohledu teorie vždy důležité postavení. Daleko důležitější z hlediska trestné činnosti byl její pachatel, což se odráželo při vyšetřování i při dokazování viny a trestání. Postupně ale došlo k přeměně represivního přístupu na přístup restorativní. Za počátek prosazování oběti v trestním právu považujeme 50. léta 20. století, kdy se začala formovat viktimologie. Legální definici pojmu oběť trestného činu nalezneme v ust. § 2 odst. 2 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (dále jen zákon o obětech trestných činů). Podle tohoto zákona je obětí trestného činu „fyzický osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil nebo měl obohatit.“ Obětí tedy nemůže být právnická osoba. Obětí ale může být podnikatel jako fyzická osoba, která je samostatně výdělečně činná a jíž byla újma způsobena v souvislosti s její samostatně výdělečnou činností. V souladu s ust. § 2 odst. 3 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obětech trestných činů)  v případě trestného činu, který způsobí smrt oběti, je pak obětí také její „příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner, druh nebo osoba, které oběť ke dni své smrti poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu. Je-li těchto osob více, považuje se za oběť každá z nich. Pokud se osoba cítí být obětí, je třeba ji za oběť považovat, pokud nevyjde najevo opak nebo nejde-li o zcela zjevné zneužití postavení obětí podle zákona o obětech trestných činů (§3 odst. 1 zák. č.  45/2013 Sb., o obětech trestných činů). Zákon o obětech trestných činů v ust. § 2 odst. 4 rozeznává kategorii zvlášť zranitelné oběti. Zvlášť zranitelnou obětí je:

• „dítě,

• osoba, která je vysokého věku nebo je postižena fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, pokud tyto skutečnosti mohou vzhledem k okolnostem případu a poměrům této osoby bránit jejímu plnému a účelnému uplatnění ve společnosti ve srovnání s jejími ostatními členy,

• oběť trestného činu obchodování s lidmi, trestného činu znásilnění, trestného činu týrání svěřené osoby, trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nebo trestného činu teroristického útoku,
• oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, trestného činu, který zahrnoval nátlak, násilí či pohrůžku násilím, trestného činu spáchaného pro příslušnost k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo oběť trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.“

Jak stanoví ust. § 3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, pokud existují pochybnosti o tom, jestli je oběť zvlášť zranitelnou, je třeba ji za zvlášť zranitelnou považovat.

Práva oběti podle zákona o obětech trestných činů

Zákon o obětech trestných činů zakotvil v českém právním řádu soubor práv obětí, které má oběť vůči státu. Tato práva mohou být v podobě určitého plnění, kterého se má obětí od státu dostat nebo v podobě způsobu zacházení, na které má oběť nárok vůči orgánům činným v trestním řízení.

Oběti trestných činů mají právo na odbornou pomoc, která by jim měla pomoci k překonání následků, které trestný čin způsobil. Subjekty poskytující tuto pomoc jsou zapsáni v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Mezi tyto subjekty patří střediska Probační a mediační služby, na vlastní žádost advokáti a další subjekty splňující zvláštní podmínky (ustanovení § 48 odst. 1 zákona o obětech trestných činů).

Odbornou pomocí rozumíme psychologické poradenství, sociální poradenství, právní pomoc, poskytování právních informací nebo restorativní programy.  Pomoc může být poskytována před zahájením trestního řízení, v jeho průběhu i po jeho skončení, a to až do doby, kdy to vyžaduje její účel. Zvlášť zranitelná oběť má právo na bezplatnou odbornou pomoc. To ale neplatí, pokud se jedná o oběť trestného činu zanedbání povinné výživy, pokud tímto činem nevzniklo nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek. (§ 5 odst. 1 zákona o obětech trestných činů).

Oběť má také právo na poskytnutí informací. Toto právo se vztahuje na orgány činné v trestním řízení i na subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. Zákon o obětech trestných činů se ale blíže zaměřuje na informační povinnost policejních orgánů. Policejní orgán musí například oběť trestného činu i bez žádosti informovat o tom, u kterého konkrétního orgánu může podat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, na které subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc a za jakých podmínek má právo na bezplatné poskytnutí odborné pomoci ( § 8 odst. 1 písm. e) až l) zákona o obětech trestných činů. Tyto informace musí policejní orgán oběti sdělit písemně i ústně (§ 8 odst. 2. zákona o obětech trestných činů). Ustanovení § 8 odst. 1 písm. e) až l) zákona o obětech vymezuje také informace, které policejní orgán sdělí oběti vždy písemně a ústně pouze pokud si o to oběť požádá. Takto je povinen oběti sdělit například jaké etapy řízení následují po trestním oznámení a jaká je úloha oběti v těchto etapách nebo za jakých podmínek má právo na peněžitou pomoc (§ 8 odst. 4 zákona o obětech trestných činů).

Oběť má dále právo, aby údaje (zejména ty které umožňují lokalizaci oběti, osob jednajících jménem oběti nebo důvěrníka oběti) byly vedeny způsobem, který umožní seznámení se s nimi jen orgánům činným v trestním řízení, policistům a úředníkům Probační a mediační služby. Oběť má také právo na ochranu před sekundární viktimizací. Oběť tedy může kdykoliv požádat o to, aby při úkonech, kterých se účastní byla učiněna potřebná opatření, která zabrání kontaktu oběti a osoby, kterou označila za pachatele, která je podezřelá ze spáchání trestného činu nebo proti níž se vede trestní řízení. V případě zvlášť zranitelné oběti musí této žádosti orgány vyhovět, ledaže by to vylučovala povaha prováděného úkonu.

Oběť má právo na ochranu před druhotnou újmou i v oblasti výslechu. Otázky, které by směřovaly do intimní oblasti vyslýchané oběti je možné pokládat jen pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Otázky musí být pokládány tak, aby nebylo nutné je opakovat. Oběť může kdykoliv podat námitky proti zaměření otázky (ust. § 18 zákona o obětech trestných činů). Pokud je to možné provádí výslech zvlášť zranitelné oběti osoba k tomu vyškolená, jelikož je nutné výslech provádět zvlášť citlivě. Výslech takové oběti je prováděn tak, aby nebylo nutné ho opakovat. Oběť má právo žádat, aby v přípravném řízení byla vyslechnuta osobou stejného nebo opačného pohlaví. Zvlášť zranitelná oběť má právo to stejné požadovat i ohledně tlumočníka. Oběť má právo na doprovod důvěrníka k úkonům trestního řízení.

Stejně tak má oběť právo na peněžitou pomoc. Tu jí za splnění předem stanovených podmínek poskytne stát. Peněžitá pomoc pak spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky, která má sloužit k překonání zhoršené sociální situace oběti trestného činu.

Výše peněžité pomoci

Výše peněžité pomoci je upravena v ust. § 28 zák. o obětech. Peněžitá pomoc se poskytuje na žádost oběti. Oběti, které bylo v důsledku trestného činu, který byl spáchán na ní, ublíženo na zdraví se poskytne v paušální částce 10.000 Kč nebo ve výši představující její prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením (ust. § 28 odst. 1 písm. a) zákona o obětech trestných činů). Oběti, které byla v důsledku trestného činu na ní spáchaného způsobena těžká újma na zdraví se poskytne v paušální částce 50.000 Kč nebo ve výši prokázané ztráty na výdělku oběti a prokázaných nákladů spojených s léčením. V případě těchto obětí nesmí peněžitá pomoc celkem přesáhnout částku 200.000 Kč (ust. § 28 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů). Dalším okruhem oprávněných žadatelů je osoba pozůstalá po oběti, která zemřela v důsledku trestného činu, a to pokud byla rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a zároveň s ním před jeho smrtí žila v domácnosti nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Těmto osobám se poskytne peněžitá pomoc ve výši 200.000 Kč, v případě sourozence pak paušální částka činí 175.000 Kč. Zde platí, že peněžitá pomoc poskytovaná více osobám nesmí přesáhnout částku 600.000 Kč, pokud se tak stane, částka poskytovaná každé oběti se přiměřeně zkrátí. V souladu s ust. § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů pro všechny tyto okruhy osob platí, že poskytnutá peněžitá pomoc je ponížená o součet všech částek, které oběti již obdržela (formou náhrady škody nebo nemajetkové újmy). Posledním okruhem žadatelů je oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti na ní spáchaného a dítě, na kterém byl spáchán trestný čin týrání svěřené osoby, kterým vznikla nemajetková újma. Pro tyto oběti platí, že se peněžitá pomoc poskytuje na úhradu nákladů, které jsou spojeny s poskytnutím odborné psychoterapie, fyzioterapie nebo jiné odborné služby, která je zaměřena na nápravu vzniklé nemajetkové újmy. Tato peněžitá pomoc se poskytuje až do výše 50.000 Kč (ust. § 28 odst. 1 písm. d) zákona o obětech trestných činů).

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 As 120/2019-31 stanovil, že: „Smyslem a účelem zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, není nahradit veškeré škody způsobené oběti trestného činu. Ministerstvo spravedlnosti je při poskytování peněžité pomoci vázáno horní hranicí uvedenou v jednotlivých písmenech § 28 odst. 1 tohoto zákona bez ohledu na to, že pravomocným rozsudkem (§ 28 odst. 2 téhož zákona) byla zjištěna vyšší škoda či nemajetková újma.“

Poškozený v trestním řízení

Oběť trestného činu může být v postavení poškozeného v trestním řízení. Jak vyplývá z ust. § 12 odst. 6 zák. č. 141/1961 Sb, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád), poškozený je v postavení strany. Poškozený nemá právo podat obžalobu ani převzít trestní stíhání. Některé kategorie poškozených ale mají podle české právní úpravy možnost ovlivnit zahájení nebo pokračování v trestním stíhání vůči konkrétní osobě. Je tomu proto, že v taxativně vymezených případech je činnost orgánů činných v trestním řízení podmíněna souhlasem poškozeného. Trestní stíhání pro trestné činy taxativně vymezené v ust. § 163 zák. č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) proti člověku, který je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený právo odepřít výpověď je možné zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Zahájení řízení a pokračování v již zahájeném trestním stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného také v případě, že se jedná o trestní stíhání pro trestný čin znásilnění proti tomu, kdo je nebo v době spáchání trestného činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem. Platí to pak i pro trestný čin opilství, pokud vykazuje znaky skutkové podstaty některého z vymezených trestných činů. V případě, že existuje více poškozených jedním skutkem, postačí souhlas jednoho z nich (ust. § 163 odst. 1 trestního řádu). Orgán činný v trestním řízení poskytne poškozenému lhůtu k vyjádření, zda s trestním stíháním souhlasí nebo ne, pokud se poškozený nevyjádřil ihned. Tato lhůta může být nejvýše 30 dnů. Pokud lhůta marně uplyne, není možné již souhlas s trestním stíhání poskytnout (ust. § 163a odst. 2 trestního řádu).

Poškozený by své vyjádření měl předložit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, a to písemně. Pokud se tak nestane, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Poškozený může vzít svůj souhlas kdykoliv zpět výslovným prohlášením, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Takto odepřený souhlas již není možné udělit znovu (ust. § 163 odst. 2 trestního řádu). Ustanovení § 163a trestního řádu pak stanoví případy, kdy souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 trestního řádu není třeba. Souhlas se nevyžaduje, pokud byla takovým činem způsobena smrt, poškozený není schopen souhlas dát pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena; poškozeným je osoba mladší 15 let; z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.

Zdroje

• FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. GŘIVNA, Tomáš a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 952 s.

• Zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

• Zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 As 120/2019-31.

• MAREŠOVÁ, Alena. MARTINKOVÁ, Milada. O významu poznávání obětí trestné činnosti. mvcr.cz, cit. dne  1. 7. 2022, Dostupné online na: https://www.mvcr.cz/clanek/o-vyznamu-poznavani-obeti-trestne-cinnosti.aspx.

• Oběť trestného činu a poškozený v trestním řízení. policie.cz, cit. 28. 6. 2022, [:Soubor:///C:/Users/HP/Desktop/Dostupné online na: https:/www.policie.cz/clanek/obet-trestneho-cinu-a-poskozeny-v-trestnim-rizeni.aspx Dostupné online na: https://www.policie.cz/clanek/obet-trestneho-cinu-a-poskozeny-v-trestnim-rizeni.aspx].

• Oběť. restorativni-justice.cz, cit. 30. 6. 2022. Dostupné online na: https://restorativni-justice.cz/o-restorativni-justici/obet/.

• O restorativní justici. Restorativni-justice.cz, cit. 30. 6. 2022, Dostupné online na: https://restorativni-justice.cz/o-restorativni-justici/.

• ČIHÁKOVÁ, Lenka. Oběť trestného činu teroristického útoku z pohledu viktimologie. Trestněprávní revue, roč. 2014, č. 11-12, s. 263.

• GŘIVNA, Tomáš. In GŘIVNA, Tomáš. ŠÁMAL, Pavel. VÁLKOVÁ, Helena. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 791 s. (§ 2 odst. 2 zákona o obětech)