Normy soukromého práva

Právní norma představuje pravidlo stanovující, co má být, jejími znaky jsou především obecnost co do adresátů i co do obsahu, jakož i závaznost a vynutitelnost státní mocí. Normy soukromého práva se člení podle různých kritérií, především pak na normy dispozitivní a kogentní, které se dále dělí na absolutně a relativně kogentní.

DISPOZITIVNÍ NORMA

Úprava dispozitivnosti právních norem se v dnešní době dovozuje z ustanovení § 2 odst. 3 OZ, kde je řečeno, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou upravit vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona, pokud toto zákon výslovně nezakazuje nebo nevyplývá z povahy jeho ustanovení něco odlišného. Základním koncepčním východiskem soukromého práva je autonomie vůle jednajících osob a důraz na dispozitivitu norem (viz. též § 2 odst. 1, věta první OZ).

Dispozitivní norma zmocňuje soukromé osoby k autonomní úpravě vzájemných poměrů, tj. zákonem stanovené normy lidské chování regulují až subsidiárně. Mimo to však slouží také k interpretaci nejasného autonomního pravidla a jsou často měřítkem ,,spravedlnosti", resp. představy zákonodárce o ní.

U právních norem je vždy potřeba zkoumat smysl a účel normy, protože není v praxi vždy jednoduché rozpoznat jejich charakter. V pochybnostech je proto třeba upřednostnit výklad, že jde o normu dispozitivní.

Odchýlit se nelze, pokud to zákon výslovně stanoví, zejména v případě práva týkajícího se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, a také tehdy, pokud by ujednání stran porušovalo dobré mravy či veřejný pořádek. Rozpor se zákonem může nastat pouze ve vztahu ke kogentním ustanovením, ve vztahu k dispozitivním ustanovením je zásadně vyloučen. Rozpor se zákonem, popř. dobrými mravy může mít za následek zdánlivost (např. § 19 odst. 2) či neplatnost právního jednání (§ 580, 588), popř. rozpor s dobrými mravy může vést k odepření právní ochrany (§ 8).

KOGENTNÍ NORMA

Kogentní norma vylučuje autonomní normotvorbu. V případě kvalifikace normy jako kogentní dochází k omezení autonomie vůle, proto příslušná norma musí sledovat takový účel, který se v poměřování prosadí proti principu autonomie vůle. Kogentní normy jsou typické zejména pro právo veřejné. Nepřipouštějí odchylný projev vůle či chování subjektů právního vztahu od pravidla chování. Subjektům stanovují práva a povinnosti, a to podmíněně či nepodmíněně.

Absolutně kogentní normy zcela vylučují možnost odchýlení se od zákonné úpravy.

Relativně kogentní normy vylučují autonomní úpravu jen v jednom určitém směru (např. změnu v neprospěch slabší strany).

Kritéria kogentnosti právních norem:

Základním kritériem pro určení kogentnosti je ,,výslovný" zákaz, který může být vyjádřen přímo: ,,zakazuje se" (např. § 145, § 1315, § 1814 OZ), nebo nepřímo: ,,nepřihlíží se" (§ 1549 OZ) nebo považuje se za ,,neplatné" nebo ,,nemá účinky" (§ 2728 odst. 2 OZ).

Je třeba také zkoumat smysl a účel právní normy omezující autonomii vůle, a to zejména z důvodu ochrany slabší strany, úpravy právního postavení (statusu) osob, ochrany práv třetích osob a regulace základních otázek umožňujících racionální fungování soukromého práva jako systému (veřejného pořádku). Odchýlit se od znění zakona není možné v případě, jestliže by ujednání stran porušovalo dobré mravy či veřejný pořádek. Další taková ustanovení obsahuje od roku 2014 zákon o obchodních korporacích.

Příkladem kogentních právních norem ve sféře práva soukromého mohou být ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 OZ normy upravující postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Porušení práva týkajícího se postavení osob je zvláštním případem porušení veřejného pořádku (NS 29 Cdo 387/2016 = Rc 10/2019). Proto je zjevné porušení práva týkajícího se postavení osob vždy též zjevným porušením veřejného pořádku, a proto takové porušení zakládá absolutní neplatnost podle § 588.

DOBRÉ MRAVY

Dobré mravy představují souhrn společenských, kulturních a mravních pravidel chování, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (NS 3 Cdon 69/96).

Rozpor s dobrými mravy znamená, že předmět právního jednání není v přímém rozporu se zákonem, ani jej neobchází, ale je porušeno společenské určení jednání, popř. vztahu, který z něj má vzniknout (NS 30 Cdo 3136/2006).

Zjevný rozpor s dobrými mravy má vždy za následek absolutní neplatnost. V případě pochybnosti o tom, zda právní jednání je v rozporu s dobrými mravy, nejde o rozpor zjevný a právní jednání je třeba vyhodnotit jako souladné s dobrými mravy. Právní jednání se tedy buď zjevně příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo je v souladu s dobrými mravy a je platné.

Posouzení, zda právní jednání je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že jednání bylo výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy způsobil či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře (III. ÚS 729/06). Je-li dán rozpor právního jednání se zákonem (který způsobuje neplatnost právního jednání), nepřichází již v úvahu posouzení, zda není v rozporu s dobrými mravy, a rozpor s dobrými mravy je důvodem neplatnosti právního jednání jen tehdy, jestliže právní jednání odpovídá zákonu (NS 21 Cdo 1880/99). Neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem má tedy přednost před neplatností pro rozpor s dobrými mravy.

VEŘEJNÝ POŘÁDEK

Veřejný pořádek (public order, ordre public) je neurčitý právní pojem, který označuje souhrn pravidel nebo zásad chování na veřejnosti, určité zásady, na kterých celá společnost trvá.

Pojem veřejný pořádek ve smyslu § 1 OZ má autonomní význam, nejde o veřejný pořádek ve smyslu § 4 ZMPS ani o pořádek ve věcech veřejných. Kategorie veřejného pořádku (na rozdíl od kategorie dobrých mravů) se nemůže uplatnit samostatně, ale vždy jen ve spojení s určitým ustanovením. Veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla právního řádu, na kterých nutno bezvýhradně trvat. Ne každé narušení ustanovení, které má za účel chránit veřejný pořádek, představuje porušení veřejného pořádku

Veřejným pořádkem se zdůvodňuje zejm. kogentnost pravidla, že smlouva nepůsobí k tíži třetích osob, lhůt dle § 1008 odst. 1, § 1047 odst. 1, § 1059 odst. 2 nebo § 1154 odst. , ustanovení, dle kterých je zápis do veřejného rejstříku konstitutivní (tamtéž) nebo ustanovení, která zřetelně slouží k ochraně třetí osoby (srov. např. § 2354 OZ).