Nepřikázané jednatelství

Z Iurium Wiki

Obecně

Nepřikázané jednatelství je právní institut, který je zařazen v Části čtvrté – Relativní majetková práva, Hlava IV – Závazky z jiných právních důvodů, Dílu 2, Oddílu 1, § 3006 a násl. Zákona č. 89/20212 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „OZ“). Nepřikázané jednatelství pak označuje obligaci, která vznikla mezi tím, kdo dobrovolně obstaral záležitost jiného bez jeho vědomí a zvláštního pověření (příkazu) na straně jedné a tím, jehož záležitost byla v jeho prospěch obstarána.[1] Nepřikázané jednatelství bylo také dříve nazýváno jednatelstvím bez příkazu. Ačkoliv jazykové znění by naznačovalo dva odlišné instituty, není tomu tak. Dle komentářové literatury je to způsobeno pouze slučitelností se „zákonností češtiny“.[2] V odborné literatuře však můžeme nalézt nepřikázané jednatelství i pod pojmem tzv. nezmocněné jednatelství.[3] Nepřikázané jednatelství je jedním z případů jednání pro jiného, kdy mezi další se řadí například zastoupení (ať již přímé nebo nepřímé).[4]

Nepřikázané jednatelství se řadí mezi tzv. kvazikontrakty, neboli institut na pomezí mezi právem smluvním, deliktním a právem bezdůvodného obohacení.[5] V případě úpravy náhrady nákladů, které jednatel při obstarávání cizí záležitosti vynaložil, se blíží úprava nepřikázaného jednatelství deliktnímu právu či smluvnímu právu v podobě příkazu. Naproti tomu v případě užitku, který nabyl principál z jednání jednatele, se institut nepřikázaného jednatelství podobá úpravě bezdůvodného obohacení.[6]

Dle odborné literatury je zřejmé, že úprava nepřikázaného jednatelství není postavena na jednotném principu, nýbrž se tyto principy různým způsobem kombinují s tím, že v rámci různých skutkových podstat jsou naplňovány v různých intenzitách.[7] Z tohoto důvodu se pak F. Melzer domnívá, že není přesné nepřikázané jednatelství ztotožňovat pouze s kvazikontraktem.[8] Výše zmíněné mechanismy bývají označovány jako tzv. konstrukční principy nepřikázaného jednatelství.[9]

Úprava nepřikázaného jednatelství je dispozitivní, která je však limitována obecnými hranicemi smluvní volnosti.[10] V části odborné literatury pak se vyžaduje restriktivní výklad s argumentací, že jde o výjimku.[11] Argument výjimkou však sám o sobě neobstojí, a proto tento paušální závěr lze považovat za nesprávný a nepřijmout jej.[12]

Původ tohoto institutu leží v římském právu. Konkrétní období jeho vzniku však zůstává v odborné literatuře nejasné.[13] M. Wlassak dovozuje původ nepřikázaného jednatelství v praetorském právu.[14] Současně také dle jeho názoru existovala pouze obecná žaloba na jednání, které někdo podstoupil v záležitosti jiného buď dobrovolně, nebo na základě povinnosti, která mu byla uložena zákonem.[15] Tato žaloba vycházela z žaloby z poručenství a žaloby z příkazní smlouvy, kdy byla původně aplikována například tehdy, kdy dědic mohl pokračovat po smrti mandatáře v jeho započatém jednání.[16] I tento fakt svědčí o velmi úzkém vztahu podobnosti příkazní smlouvy a nepřikázaného jednatelství.[17] Všeobecný rys tohoto institutu je pak dle P. Dostalíka důvodem, proč se i v moderních právních systémech obtížně kvalifikuje bezdůvodné obohacení, příkazní smlouvy, versio in rem a nepravé jednatelství.[18]

Koncepce nepřikázaného jednatelství

V současné době existují 2 rozdílné koncepce světových úprav a chápání nepřikázaného jednatelství, tj. koncepce římskoprávní a koncepce přirozenoprávní.

Římskoprávní koncepce

Současná úprava nepřikázaného jednatelství má svůj původ v institutu "negotium gestium", které bylo vytvořeno římskými právníky. Smysl jeho existence spočíval v uznání významných mravních povinností, nikoliv stanovení povinností nad rámec tehdejší úpravy.[19] Římští právníci při jeho tvorbě byli ovlivněni veřejnou morálkou své doby, a to zejména v podobě tzv. oficium amici, tj. povinnost k pomoci mezi přáteli. Z výše uvedených důvodů tehdejší nepřikázané jednatelství bylo vytvořeno na základě zásady, že „každý má právo vmísit se do cizí záležitosti“. V římském právu mělo nepřikázané jednatelství mnohem větší význam, než je v současné tuzemské úpravě. Původní účel tohoto institutu odborná literatura spatřovala v zastupování nepřítomného při soudním řízení, což dovozuje i ze zařazení titulu do 3. knihy Digest, která je věnována procesním předpisům.[20] Toto zařazení bylo způsobeno i faktem, že římské právo neznalo přímé zastoupení.[21] Vztah mezi prokurátorem (procesním zástupcem) a principálem se po dlouhé období řídil úpravou nepřikázaného jednatelství. Pro řádné zastoupení tedy nebylo vyžadováno zmocnění, kdy postačilo, pokud principál jednání nepřikázaného jednatele dodatečně schválil.[22] Důvodem byla římskoprávní zásada, že „skrze svobodnou osobu se nelze zavazovat“.[23]

Dalším aplikačním prostorem pro nepřikázané jednatelství byl vztah mezi opatrovníkem, který opatroval pro jinou osobu určité záležitosti a byl k tomuto jednání zmocněn na základě zákona nebo příkazem magistráta a dále k jednání mezi propuštěncem a patronem.[24] Tato poslední skupina případů je předobrazem aktuální koncepce a úpravy nepřikázaného jednatelství, kdy nepřikázaný jednatel dobrovolně, bez vědomí principála k jeho prospěchu obstarává jeho záležitost.

Z jednatelství bez příkazu mohl být nepřikázaný jednatel žalován pomocí žaloby "actio negotiorum gestio directa". Tato žaloba byla uplatňována zejména pro porušení následujících povinností: 1. Povinnost pečlivého provedení cizí záležitosti, kde gestor odpovídal za omnis culpa, tj. za každé zavinění. V případě, že nepřikázaný jednatel jednal nečestným nebo zištným způsobem, odpovídal i za náhodu. Pokud však nepřikázaný jednatel jednal v omylu, že obstarává záležitost vlastní, odpovídal do výše obohacení na cizí úkor.

2. Povinnost dovést cizí záležitost do úspěšného konce a provést vyúčtování. Římské právo v tomto ohledu neznalo přímé zastoupení u svobodných osob (jak již bylo zmíněno výše). Z tohoto důvodu měl nepřikázaný jednatel povinnost převést na principála všechen zisk z obstarávané záležitosti.[25]

Naproti tomu principál mohl být žalován na základě žaloby "actio negotiorum gestio contraria". Tato žaloba sloužila pro následující případy: 1. Principál nenahradil nepřikázanému jednateli náklady a výdaje, které vynaložil v souvislosti s obstaráním záležitosti.

2. Principál nenahradil veškeré závazky, které nepřikázanému jednateli vznikly.[26]

M. Židlická velmi správně připomíná, že výše uvedené žaloby byly v římském právu formulovány velmi široce, a to takovým způsobem, že zahrnovaly i případy, které dnes bychom zařadili pod příkazní smlouvu, případy, kdy povinnost jednat vyplývá ze zákona i případy, které chápeme jako nepřikázané jednatelství.[27]

Přirozenoprávní koncepce

Současná koncepce nepřikázaného jednatelství je vystavěna na zásadě, že: „nikdo není oprávněn vmísit se do cizí záležitosti“, což odpovídá přirozenoprávní koncepci. Přirozenoprávní doktrína postavila institut nepřikázaného jednatelství na myšlence hypotetické smlouvy, kdy se presumoval souhlas principála, pokud nepřikázaný jednatel zachránil jeho věc před hrozící škodou či zkázou, nebo dovedl jeho záležitost k převážnému prospěchu.[28] Z této myšlenkové konstrukce pak bylo zjevné, že je zapotřebí aplikační prostor nepřikázaného jednatelství omezit, neboť v mnoha případech nebylo racionální odvolávat se na hypotetickou vůli druhé strany. Je zcela evidentní, že inspirací pro tuzemskou úpravu nepřikázaného jednatelství byla úprava zákona č. 946/1811 Sb. Z. s., obecného zákoníku občanského, (Dále jen „OZO“). Nepřikázané jednatelství zde bylo upraveno v ust. § 1035 – 1040 OZO. Z obecné zásady nevmísení se do cizí záležitosti pak byly stanoveny výjimky, kdy je nepřikázané jednatelství považováno za dovolené.

První výjimkou bylo jednatelství nutné, kdy jednatel svým zásahem do cizí záležitosti odvrací hrozící škodu na věci. J. Sedláček správně k této výjimce podotýká, že škoda musí hrozit, nikoliv již nastat.[29] V rámci této výjimky pak vlastník věci měl povinnost nahradit účelně vynaložené náklady na odvrácení škody, přičemž následek zásahu nepřikázaného jednatele je irelevantní (tudíž by měl právo na náhradu i v případě, kdy záchrana nebyla úspěšná). Druhou výjimku pak tvořilo jednatelství užitečné, kdy jednatel obstará pro principála záležitost tak, aby z ní měl převážný prospěch.

Subjekty

Nepřikázané jednatelství zná 2 subjekty, tj. jednatele a principála. Ten, který bez příkazu obstarává cizí záležitost, je nepřikázaný jednatel, příp. pouze jednatel (dříve také „negotium gestor“[30] )[31] Toho, jehož záležitost je jednatelem obstarávána, právní úprava popisuje jako tzv. principála (také jako tzv. pán věci,[32] pán záležitosti[33]).

Nepřikázané jednatelství pak upravuje vztahy mezi těmito 2 subjekty, nikoliv vztah ke třetím osobám. Vztah ke třetím osobám se řídí § 440 a § 446 OZ, které upravují jednání vůči třetím osobám při překročení zástupčího oprávnění, či dokonce jednání bez zástupčího oprávnění.[34] Tyto ustanovení upravují, zda bude jednatel vázán vůči třetím osobám, nebo nikoliv. Dle judikatury se nejedná o překročení zástupčího oprávnění tehdy, kdy není žádná souvislost mezi učiněnými úkony a původním zmocněním, kdy se daný příklad posoudí dle jednatelství bez příkazu.[35]

Principál může jednání nepřikázaného jednatele také dodatečně ratihabitovat, tj. schválit. Tato situace by se dle Petrova následně řešila skrze ust. § 440 OZ, kdy takové jednání zavazuje zastoupeného, pouze pokud je dodatečně schválí. Z hlediska nepřikázaného jednatelství pak tato situace znamená, že jednání nepřikázaného jednatele je ku převážnému prospěchu principála dle § 3009 OZ. Jakmile by nepřikázaný jednatel pokračoval ve svém jednání i po dodatečném schválení principálem, bylo by možné daný vztah charakterizovat jako uzavření příkazní smlouvy, a to s účinky ex nunc.[36] Dostalík a Židlická však dovozují, že v případě dodatečného schválení principálem, došlo k uzavření příkazní smlouvy.[37]

Základní zásada

Institut nepřikázaného jednatelství je vystavěn na zásadě, že nikdo nesmí bez oprávnění zasahovat do cizích záležitostí. Zmíněné základní pravidlo je normováno v ust. § 3006 OZ, kdy pokud se někdo vmísí do záležitosti jiného, ač k tomu není oprávněn, jdou k jeho tíži následky z toho vzniklé. Existují však i případy, kdy je takové jednání hodnoceno právní úpravou pozitivně, zejména tehdy, kdy jednání skutečně odpovídá zájmům principála. Bonifikované nepřikázané jednatelství je rozděleno na 2 základní skutkové podstaty, jimiž jsou jednatelství nutné dle § 3007, § 3008 a jednatelství užitečné dle § 3009 OZ (k druhům nepřikázaného jednatelství viz níže). Oba tyto případy jsou pak výjimkou z obecného zákazu nevměšování se do záležitosti jiného.[38]

Pojmové znaky

Obecně

Právní úprava nepřikázaného jednatelství v § 3006 a násl. neobsahuje obecnou skutkovou podstatu, ale napřímo upravuje obě základní podoby přípustného nepřikázaného jednatelství, tj. jednatelství nutné a užitečné. V obecné rovině je nepřikázané jednatelství definovatelné jako vědomé obstarání cizí záležitosti osobou, která k tomu není povolána.[39] Část odborné literatury pak definuje nepřikázané jednatelství jako vědomé obstarání záležitosti jiného, k němuž jednatel nemá dostatečný právní důvod.[40]

Základní pojmové znaky jsou dle judikatury členěny na objektivní a subjektivní. Objektivní znaky jsou: 1) obstarání cizí záležitosti, 2) ku prospěchu této jiné osoby, 3) absence oprávnění jednatele. Subjektivním znakem je pak úmysl jednat pro jiného.[41]

Obstarání záležitosti

Co se týče povahy jednání, kterým jednatel obstarává cizí záležitost, může být jak právní, tak i faktická.[42] Pojem „záležitost“ je v tomto ohledu velmi široce pojatý, kdy odpovídá pojmu záležitosti v rámci úpravy příkazní smlouvy dle § 2430 OZ. Dle judikatury se nepřikázaným jednatelstvím zasahuje do individuální sféry jiné osoby, kdy je zapotřebí, aby došlo k zásahu do cizího jmění. Dle této judikatury pak není nepřikázaným jednatelstvím to, když jednatel obstará záležitost pro principála bez jakékoliv proměny v jeho jmění.[43] Obstarávání záležitostí pak může spočívat v konání, což je tradiční přístup zejména německé doktríny[44], ale také podle naší odborné literatury i v opomenutí.[45] Vzhledem k tomu, že jednání jednatele může být i faktické, tudíž nemusí splňovat náležitosti právního jednání. V tomto ohledu je zdůrazňováno, že nárok z nepřikázaného jednatelství může mít i osoba, která není plně svéprávná.[46]

V rámci otázky svéprávnosti jednatele však existují názory, které říkají, že jednání jednatele bez příkazu musí být pouze právním jednáním a jednatel musí být plně svéprávný.[47] V případě, že jednatel nemá plnou svéprávnost, tak se případ má řešit skrze úpravu deliktního práva nebo práva bezdůvodného obohacení.[48] Opačný názorový proud v odborné literatuře však tento názor odmítá s argumentací, že takové řešení by vylučovalo právo na náhradu nákladů nesvéprávného jednatele v případě nutného jednatelství, což odporuje konstrukci a smyslu daného ustanovení.[49] V případě svéprávnosti principála, tj. osoby jehož záležitost obstarává jednatel, panuje v odborné literatuře stejná názorová rozepře, kdy část odborné literatury vyžaduje svéprávnost, opačný názorový proud však nikoliv.[50]

Cizí záležitost

Právní úprava nepřikázaného jednatelství předpokládá v § 3006, § 3009 OZ, že jednatel obstarává cizí záležitost (tzv. „negotium alienum“[51] ). Odborná literatura v této složité a klíčové otázce vychází z objektivních a subjektivních kritérií.[52] Objektivní kritérium je přiřazení (příslušnost) záležitosti, tj. čí je daná záležitost ve skutečnosti. Naproti tomu subjektivní kritérium spočívá ve vůli jednajícího jednat pro jiného.[53]

V rámci objektivního kritéria je zapotřebí přiradit určitou záležitost na základě existujících hodnotových rozhodnutí právního řádu.[54] Dle odborné literatury pak jde o obdobnou úvahu, jako při posuzování bezdůvodného obohacení, tj. kdo a na čí úkor byl obohacen, pokud k obohacení došlo jiným způsobem než plněním.[55]

V souvislosti s cizí záležitostí je dle komentářové literatury nutno vyloučit případy tzv. reflexního zvýhodnění, kdy třetí osoba profituje z nákladů učiněných jinou osobou, avšak bez možnosti reflexního nároku. Obdobně jako v právu bezdůvodného obohacení jsou tyto případy vyloučeny a nesplňují požadavky pro nepřikázané jednatelství.[56] V této souvislosti lze připomenout judikaturu Nejvyššího soudu Rakouska (Der Obester Gerichtshof), kdy požadavek cizí záležitosti je splněn tehdy, kdy jednatel jedná i v záležitosti vlastní. Náklady na vlastní prospěch jednatele však musejí být oddělitelné od nákladů, které jednatel poskytl na záležitost cizí. V případě, že tyto náklady nejsou oddělitelné, nejedná se o nepřikázané jednatelství.[57]

Ku prospěchu jiného

Pro nepřikázané jednatelství je dále zapotřebí, aby jednal ku prospěchu jiného. Posouzení prospěšnosti jednání nepřikázaného jednatele dle komentářové literatury nemusí být vždy založeno na stejných kritériích. Lze tedy rozlišovat časový okamžik pro posuzování prospěchu, zda se uskutečňuje z hlediska okamžiku jednání nepřikázaného jednatele (tj. ex ante)[58] nebo až s ohledem na výsledek tohoto jednání (tj. ex post).[59] Nároky z nutného jednatelství dle § 3007 OZ jsou založeny na posouzení ex ante, přičemž nároky z užitečného jednatelství dle § 3008, § 3009 OZ na posouzení ex post.[60]

Dalšími kritérii rozlišení jsou možnosti objektivního a subjektivního posouzení prospěchu. V rámci objektivního posouzení se odhlíží od subjektivních poměrů principála, tj. není relevantní co daný principál zamýšlel, ale co to pro něj obecně znamenalo a zda to bylo obecně prospěšné. Subjektivní posouzení naopak znamená posouzení užitku, který odpovídá skutečné vůli principála.[61] Pro správné rozlišení objektivního a subjektivního posouzení bývá v komentářové literatuře uváděn příklad opravy boty, která je ve špatném stavu. V rámci objektivního posouzení hodnotíme, zda byla oprava jako taková prospěšná obecně, bez ohledu na to, co principál s botou zamýšlel. Naproti tomu v subjektivním posouzení hledíme na skutečnou vůli principála, který opravu špatné obuvi chtít nemusel, ale chtěl si např. koupit boty nové.[62] Úprava nepřikázaného jednatelství v § 3009 tak stanovuje, že se užitek posuzuje ze subjektivního hlediska principála, tj. zda výsledek odpovídá jeho skutečné vůli, či ne.

Absence oprávnění jednatele

Dle gramatického výkladu pojmu nepřikázaného jednatelství, či jednatelství bez příkazu, je zřejmá existence tohoto pojmového znaku. Obecně tedy nejde o absenci konkrétního pokynu principála, ale obecně o absenci oprávnění jednat.[63] V případě, kdy jedná někdo jako pomocník jiného, nevznikají nároky z nepřikázaného jednatelství pomocníkovi,[64] nýbrž nanejvýš jeho principálovi.[65]

Vůle jednat v cizí záležitosti

Posledním pojmovým znakem je vůle jednat v cizí záležitosti, případně úmysl jednat pro jiného.[66] Komentářová literatura hovoří o vůli jednatele zasáhnout do záležitosti jiné osoby.[67] Tento pojmový znak slouží jako rozlišující kritérium např. od bezdůvodného obohacení, kdy nárok je vyloučen právě tehdy, kdy jednající ví, že jedná v cizí záležitosti.[68] Dle F. Meissel zastává názor, že v případech objektivně neutrálních záležitostí je možno úmysl jednatele klasifikovat jako záležitost cizí.[69] Toto pojetí však již bylo pro účely OZ odmítnuto.[70]

Autoři odborné literatury Rouček, Sedláček dokonce považují za nutný požadavek svémocného jednání.[71] K posouzení, zda je zde vůle jednat v cizí záležitosti je stanoveno v komentářové literatuře, že musí být přítomen úmysl, který zahrnuje nejen vědomí, že jde o cizí záležitost, nýbrž i vůli jednat pro jiného.[72] Není však vyloučeno, že jednatel sleduje i subsidiární reflexní cíle (např. náhradu nákladů). Je zapotřebí, aby nejednal pouze ve svém zájmu.[73]

Úmysl jednat v cizí záležitosti je vyloučen v případě mylné představy, že svým jednáním plní povinnost vlastní. V případě této mylné představy se aplikuje úprava jiná, zejména pak práva bezdůvodného obohacení. Stejný názor je zastáván i v sousedním Rakousku.[74]

Vůle jednatele nemusí být zaměřena na způsobení právních následků. Postačuje jen přirozená způsobilost vůle. Aniž by musela mít kvalitu potřebnou pro způsobilost samostatně právně jednat.[75] Eliáš vyžaduje svéprávnost principála, či alespoň jeho řádné zastoupení.[76] Toto pojetí je pak kritizováno Melzerem pro absenci rozumného důvodu a argumentace.[77] Úplatnost či bezúplatnost pro nepřikázaného jednatele pak nejsou relevantní.[78]

Co se týče osoby principála, dle Melzera nemusí být ani určitá.[79] Co se týče omylu v osobě principála, není relevantní, a tudíž nevylučuje použití pravidel o nepřikázaném jednatelství.[80] Sedláček tyto případy vylučoval z kategorie nepřikázaného jednatelství a řadil je mezi tzv. nepravé jednatelství pod institut versio in rem (tj. upotřebení věci ku prospěchu jiného).[81]

Povinnosti nepřikázaného jednatele

Povinnosti nepřikázaného jednatele mají své zakotvení v § 3010 OZ, kdy rozlišujeme následující:

Dokončení jednání

Základní a nejdůležitější povinností jednatele je, že má své jednání dokončit. Tato povinnost se z logického hlediska neuplatní u zakázaného nepřikázaného jednatelství, kdy naopak jednatel má se svým jednáním přestat, neboť je to neoprávněný zásah do sféry jiné osoby. Posouzení dokončenosti jednání pak závisí na účelu jednání, tj. zda je nutné odvracet hrozící škodu u nutného jednatelství nebo zda je potřebné pokračovat v dalším zařizování záležitosti při jednatelství užitečném.[82]

Vyúčtování

Další povinností nepřikázaného jednatele je podat vyúčtování o své činnosti principálu, kdy toto vyúčtování je podkladem pro uplatnění práva na náhradu nákladů nepřikázanému jednateli

Vydání plnění

Poslední zde jmenovanou povinností je, že nepřikázaný jednatel je povinen vydat principálu vše, co v rámci obstarávání záležitosti pro něj získal. Odborná literatura pak stanovuje, že v případě, kdy by se jednalo o právní jednání, nabýval by všechna práva nepřikázaný jednatel, a to včetně případného vlastnického práva.[83] Následně po nabytí vlastnického práva jednatelem pak plyne jeho povinnost převést jej na principála.

Druhy nepřikázaného jednatelství

Obecně

Základní skutkové podstaty, které jsou zákonem bonifikovány, jsou jednatelství nutné a jednatelství užitečné. Spojení „bonifikovány zákonem“ zde není proto, že by byly bez dalšího souladné s právem, ale pouze to, že zákon tyto případy bonifikuje a přiznává jednajícímu zvláštní nároky vůči principálovi a neukládá mu povinnost nahradit škodu.[84] Je tedy zapotřebí, aby nepřikázaný jednatel posoudil zamýšlený zásah do sféry principála a intenzitu hrozící škody. V případě, kdy bude intenzita hrozící škody minimální, zásah bude posouzen jako neoprávněný.[85] Tato úvaha pak musí proběhnout k okamžiku odvracení hrozící škody.[86] Hrozící škoda tedy musí být natolik závažná, aby ospravedlnila zásah do právní sféry jiného.

Ostatní případy nepřikázaného jednatelství již zákon žádným způsobem nebonifikuje. Naopak taková jednání jsou v rozporu se základním východiskem právní úpravy, dle kterého nikdo nemá právo vměšovat se do záležitosti cizí osob, pokud k tomu není oprávněn.[87]

Soudní judikatura řešila případ, kdy je osoba bez svého souhlasu (či proti své vůli) hospitalizována ve zdravotnickém zařízení. Za tuto poskytnutou zdravotnickou péči pak musela uhradit celou její cenu, tedy nikoliv pouze nutné náklady.[88]

Jednatelství nutné dle § 3007, § 3008 OZ

Jednatelství nutné, přesněji jednatelství v případě nouze, představuje jednání k odvrácení újmy, aniž by bylo možné obstarat si včas souhlas principála. Zákon tuto skutkovou podstatu obsahuje v § 3007 OZ a následném § 3008 OZ v případě záchrany cizí věci. Dle části odborné literatury pak se škodou ve smyslu § 3007 OZ myslí škoda skutečná, nikoliv ušlý zisk.[89] Shodný názor je zastáván v odborné literatuře Rakouska.[90]

Nutné jednatelství zakládá jednajícímu právo náhrady účelně vynaložených nákladů a v případě záchrany cizí věci ve smyslu § 3008 OZ také právo na odměnu. V rámci záchrany cizí věci dle § 3008 OZ je upraveno i tzv. abandonní právo, tj. oprávnění principála zprostit se nároků, které vůči němu má jednatel s tím, že se zachráněné věci vzdá ve prospěch zachránce. Dle komentářové literatury pak lze analogicky toto právo vztáhnout i na úpravu § 3007 OZ.[91] Jednatelství nutné může mít také podobu pomoci v krajní nouzi, příp. pomoci v nutné obraně, avšak není omezeno jen těmito situacemi.[92]

Prospěšnost jednání nepřikázaného jednatele se pak posuzuje ex ante, tzn. její posouzení je nezávislé na faktickém výsledku jednání. Tuto skutečnost lze odůvodnit tím, že tento druh jednatelství je založen na principu kvazikontraktu, nikoliv na principu obohacení.[93]

V případě, že by šlo objektivně zajistit vyjádření vůle principála ohledně dané situace, příp. jeho souhlasu, nejedná se o úpravu jednatelství nutného, nýbrž užitečného, kde právo na náhradu jednatele je závislé na výsledku jeho jednání.[94] Za situace, kdy žádná nutná situace, kdy by bylo zapotřebí nepřikázaného jednatelství, není, ačkoliv principál vyvolal v nepřikázaném jednateli toto zdání, posoudí se dle úpravy nepřikázaného jednatelství nutného.[95]

Co se týče vztahu § 3007 a § 3008 OZ, dle odborné literatury je problematický. Ustanovení § 3008 OZ zřejmě představuje zvláštní případ nepřikázaného jednatelství nutného a užije se jen tehdy, kdy jednatel zachrání před poškozením nebo zkázou pouze určitou věc.[96] Nevyjasněná otázka vyvstává, za jakého důvodu je jednateli dle § 3008 OZ přiznáno právo na odměnu, přičemž jednateli v § 3007 OZ nikoliv. Je nutné zmínit, že jednatel dle § 3007 může mít právo na odměnu jen tehdy, kdy jednal v rámci svého povolání nebo živnosti.[97]

Jednatelství užitečné dle § 3009 OZ

Užitečné jednatelství jsou případy, kdy, aniž by byly naplněny znaky nutného jednatelství, někdo obstará záležitost jiného k jeho převážnému užitku. Tato skutková podstata je upravena v § 3009, odst. 1 OZ. Převážný užitek principála je posuzován ex post, tj. z hlediska výsledku jednání jednatele. Určitým způsobem se zde projevuje také myšlenka obohacení.[98] To je jedno z diferenciačních kritérií této skutkové podstaty oproti jednatelství nutného.

Obecně dle Eliáše a Melzera je toto jednatelství dovolené.[99] Naproti tomu F. Meissel správně poznamenává, že skutečnost, že někdo jedná s úmyslem obstarat cizí záležitost, neospravedlňuje toto jednání, ale zároveň jej nečiní ani protiprávním.[100]

Kritérium užitečnosti se posuzuje ze subjektivního hlediska (jak již je rozebíráno výše), tj. s ohledem na zájmy a záměry principála. Nevychází se zde tedy z posouzení objektivního, např. jak by jednal řádný hospodář. Tato skutková podstata také nevyžaduje stav nouze, tj. v daném případě nemusí být nemožnost dosáhnutí souhlasu principála.[101]

Jednatel v rámci této skutkové podstaty má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, pokud jednatel obstaral záležitost k převážnému užitku principála, a to však v omezenějším rozsahu, než je tomu u nutného jednatelství. Nemá právo na odměnu ve smyslu § 3008 OZ. V případě, kdy by již neměl právo na náhradu nákladů, přiznává mu § 3011 OZ ius tollendi, tj. právo na oddělení věci.

V případě, kdy užitek z obstarání záležitosti není převážný, nejedná se o užitečné jednatelství dle § 3009, odst. 2 OZ. V takovém případě může principál požadovat po nepřikázaném jednateli uvedení do původního stavu a pokud to není dobře možné, náhradu škody.

Jednatelství zakázané

Zakázané jednatelství se objevuje v případě, kdy je jednání v rozporu s vůlí principála. Nejde tedy o zákaz ve smyslu zákonného zákazu, ale ve smyslu zákazu projeveného samotným principálem. V rámci OZ není výslovně zakotveno. V případě, že je jednání v rozporu s vůlí principála, posuzuje se dané jednatelství skrze § 3009, odst. 2 OZ. Projevení nesouhlasu samo o sobě je pak právním jednáním, kdy musí být splněny pojmové znaky právního jednání.[102] V rámci této skutkové podstaty pak principál může po nepřikázaném jednateli požadovat uvedení v předešlý stav a v případě, že to není dobře možné, náhradu škody dle § 3009, odst. 2 OZ.

Jednatelství nepravé

Nepravé jednatelství je dáno v případě, kdy jednatel obstarává záležitost cizí, avšak absentuje zde úmysl učinit tak v zájmu principála. Jako příklad v odborné literatuře bývá označován prodej cizí věci ve vlastním zájmu.[103] Dle odborné literatury pak se ustanovení o nepřikázaném jednatelství nepoužijí, a to s výjimkou § 3010 OZ.[104] Stejně jako OZ 1964, ani současný OZ tento pojem nezná.[105] Dle současné úpravy tedy nepravé nepřikázané jednatelství nedopadá na ust. § 3006 - § 3009 OZ.[106] M. Dobrovolná v této souvislosti uvažuje o aplikaci § 3010 OZ. Tato autorka však je kritizována pro vyhýbání zásadním otázkám v souvislosti s nepravým jednatelstvím, jako je odpovědnost jednatele, povinnost nahradit škodu, právo na náhradu nákladů, atd.[107]

Konkrétní případy nepravého jednatelství, tak jak je uváděla starší literatura, však OZ zná. Mezi nejdůležitější patří nároky nepoctivého držitele dle § 1001 OZ, nároky osoby, která zřídila stavbu na cizím pozemku dle § 1084 OZ, nároky vypůjčitele, který provedl mimořádný náklad na vypůjčenou věc dle § 2199 OZ a náklady schovatele o náhradu jiných než nezbytných nákladů dle § 2406 OZ. Komentářová literatura stanovuje, že výše zmíněné případy nepatří mezi nepřikázané jednatelství, a to z důvodů absence vůle jednat v cizí záležitosti.[108] Odborná literatura však podotýká, že lze si představit i situace, kdy někdo obstarává cizí záležitost v případě omylu, že obstarává záležitost vlastní.[109] Komentářová literatura sice stanovuje, že se na tuto záležitost nepoužijí pravidla o nepřikázaném jednatelství, avšak zvláštní právní úprava stanovena není.[110] Dle Dostalíka se tyto situace posoudí dle úpravy bezdůvodného obohacení.[111] Podporu pro svoji argumentaci shledávají ve faktu, že stejný přístup panoval i za účinnosti OZ1964.[112]

Dle Sedláčka se jedná o případy, které balancují na hraně, kdy část z nich spadá do nepřikázaného jednatelství a část nikoliv.[113] Tento autor rozlišuje 3 příklady nepravého nepřikázaného jednatelství: 1. Jednatel jednal ve vlastním zájmu, ale důsledkem tohoto jednání byl prospěch pro jiného 2. Jednatel obstaral cizí záležitost, avšak se zmýlil v osobě, které jeho jednání přinese prospěch 3. Jednatel byl způsobilý, avšak vadně projevil svoji vůli jednat za jiného.[114]

Závěr

Institut nepřikázaného jednatelství má velmi pozoruhodnou historii a vývoj, a to zejména s ohledem na 2 koncepce tohoto institutu. Většina dosud nevyjasněných problematických otázek má kořeny v neupravení druhu nepravého nepřikázaného jednatelství a také odchýlením se od římskoprávní koncepce.

  1. ↑ DOSTALÍK, Petr. Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství. 1. vydání. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2020, s. 64.
  2. ↑ ELIÁŠ, Karel. In ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008, s. 2187 (§ 742).
  3. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.02.2011, sp. zn. 33 Cdo 3480/2011.
  4. ↑ SEDLÁČEK, Jaromír. Obligační právo III. 1. vydání. Brno: Akademický spolek „Právník“, 1929, s. 5, m. č. 2 an.
  5. ↑ MELZER, Filip. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 - § 3081. Praha: Leges, 2018, s. 1553 (§ 3006).
  6. ↑ Tamtéž.
  7. ↑ Tamtéž.
  8. ↑ nepřikázané jednatelství ztotožňuje pouze s kvazikontraktem např. ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář…, s. 2188 (§ 742), nebo LAVICKÝ, Petr. In ŠVESTKA, Jiří. SPÁČIL, Jiří. ŠKÁROVÁ, Marta. HULMÁK, Milan. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 2239 (§ 742), m. č. 3.
  9. ↑ MEISSEL, Franz Stefan. Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt und aufgedrängter Bereicherung. 1. vydání. Wien: Manz, 1993, s. 10 an.
  10. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1554 (§ 3006).
  11. ↑ Obligační právo III…, s. 8, m. č. 9, podobně i Občanský zákoník II…, s. 2239 (§ 742), m. č. 2.
  12. ↑ MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 149 an., m. č. 155 an., s. 250 an., m. č. 269.
  13. ↑ BARRY, Nicholas. An introduction to Roman Law. Oxford: Claredonce Press, 1962, s. 227.
  14. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 65.
  15. ↑ WLASSAK, Moriz. Zur Geschichte der Negotiorum gestio. Jena, 1879.
  16. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 66, 67. Ten však činí s odkazem na: GIRARD, Paul Frédéric. Manual elementaire de droit romain. 4 rozšířené vydání. Paris: Arthur Rousseau, 1906.
  17. ↑ Na podobnost příkazní smlouvy a nepřikázaného jednatelství správně poukazuje např. WATSON, Alan. Contract of mandate in the Later Roman Law. Oxford: Clarendon Press, 1961
  18. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 71.
  19. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1546, 1547.
  20. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 71.
  21. ↑ Tamtéž.
  22. ↑ Tamtéž.
  23. ↑ ŽIDLICKÁ, Michaela. Jednatelství bez příkazu dle občanského zákoníku versus negotiorum gestio v římském právu. Praha: Academia, 2001, roč. 140, s. 395.
  24. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 72.
  25. ↑ REBRO, Karol. BLAHO, Peter. Rímské právo. Štvrté prepracované a doplněné vydanie. Bratislava: Iura Edition, 2010, s. 414.
  26. ↑ Tamtéž.
  27. ↑ ŽIDLICKÁ, Michaela. Negotiorum gestio. Brno: Masarykova Univerzita, 1998, s. 32.
  28. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1548.
  29. ↑ SEDLÁČEK, Jaromír. In ROUČEK, František. SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 4. 1. vydání. Praha: V. Linhart, 1936, s. 653 (§ 1035).
  30. ↑ SEDLÁČEK, Dušan. In PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2019, Část čtvrtá, Hlava IV, Díl 2 Nepřikázané jednatelství, s. 3204 (§ 3006 OZ).
  31. ↑ Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník z roku 1937, senátní tisk č. 425/1937, s. 346 (§ 879).
  32. ↑ Obligační právo III…, s. 8, m. č. 11, případně také Negotiorum gestio...
  33. ↑ Důvodová zpráva k vládnímu návrhu…, s. 346 (§ 879).
  34. ↑ Občanský zákoník. Komentář…, s. 3205, m.č. 4.
  35. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2021, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016 = Rc 148/2018.
  36. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1571 (§ 3006).
  37. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 64..
  38. ↑ Tamtéž, s. 1554 (§ 3006).
  39. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1555 (§ 3006).
  40. ↑ Občanský zákoník II…, s. 2237 (§ 742), m. č. 2, nebo též Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 02.2011, sp. zn. 33 Cdo 3480/2011.
  41. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 02.2011, sp. zn. 33 Cdo 3480/2011.
  42. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 58, dále také Obligační právo III..., s. 8, m. č. 12.
  43. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2010, sp. zn. 33 Cdo 1248/2009.
  44. ↑ SEILER. In Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Svazek IV. 6. vydání. München: C.H. Beck, 2012, s. 2348 (§ 662), m.č. 20
  45. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1555 (§ 3006).
  46. ↑ ZEILLER, Franz. Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch. 3 Band. 1 Abteilung. 1. vydání. Wien a Terst: Geistingers verlagshandlung, 1812, Svazek III. 1 odd., s. 318 (§ 1036).
  47. ↑ Občanský zákoník. Velký akademický komentář…, s. 2188 (§ 742).
  48. ↑ Tamtéž.
  49. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1555 (§ 3006), m. č. 61.
  50. ↑ Občanský zákoník. Velký akademický komentář…, s. 2188 (§ 742), ten však činí s odkazem na Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému…, m. č. 7 (§ 1035).
  51. ↑ Tamtéž, m. č. 5 (§ 1035).
  52. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1556 (§ 3006), m.č. 65, 66.
  53. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 59.
  54. ↑ Občanský zákoník – velký komentář..., s. 1556 (§ 3006), m.č. 65 - 67. Dále také Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 62.
  55. ↑ Občanský zákoník – velký komentář..., s. 1556 (§ 3006), m. č. 68. Ten tak činí s odkazem na: Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1273 - 1289 (§ 2991).
  56. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1557 (§ 3006), m. č. 70, 71.
  57. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu Rakouska (Der Obester Gerichtshof) ze dne 18.07.2002, sp. zn. OGH 3 Ob 53/02v.
  58. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 6.
  59. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1560, 1561 (§ 3006), m. č. 93.
  60. ↑ Tamtéž.
  61. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 8.
  62. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1560, 1561 (§ 3006), m. č. 94, 95, 96.
  63. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 28.
  64. ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.09.1927, sp. zn. R I 808/27.
  65. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1563 (§ 3006), m. č. 108.
  66. ↑ Důvodová zpráva k § 879 vládního návrhu…, s. 346.
  67. ↑ Občanský zákoník. Velký akademický komentář…, s. 2188 (§ 742).
  68. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1563 (§ 3006), m. č. 109.
  69. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 84 an.
  70. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1563 (§ 3006), m. č. 110.
  71. ↑ Obligační právo III…, s. 12, 13, m. č. 36, 29. m. č. 11 (§ 1035).
  72. ↑ Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému…, m. č. 11 (§ 1035).
  73. ↑ Občanský zákoník – velký komentář..., s. 1564 (§ 3006), m. č. 116, 117.
  74. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, 82 an.
  75. ↑ RUMMEL, Peter. In RUMMEL. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Band 1. Wien: Manz, 3 vydání, 2000, (§ 1035) m. č. 7.
  76. ↑ Obligační právo III…, s. 9, m. č. 16.
  77. ↑ Občanský zákoník II…, s. 2240 (§ 742), m. č. 6.
  78. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1564, 1565 (§ 3006), m. č. 120.
  79. ↑ Občanský zákoník II…, s. 2238 (§ 742), m. č. 2.
  80. ↑ Tamtéž.
  81. ↑ Obligační právo III…, s. 12, 13, m. č. 36, 29.
  82. ↑ Občanský zákoník. Komentář…, s. 3207.
  83. ↑ Tamtéž, s. 3208.
  84. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1566 (§ 3006), m. č. 129.
  85. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 117 an.
  86. ↑ Občanský zákoník VI…, s. 1992.
  87. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1567 (§ 3006), m. č. 136, 137.
  88. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2014, sp. zn. 33 Cdo 1745/2014.
  89. ↑ Občanský zákoník. Komentář…, s. 3205, m.č. 1, či shodně také: DOBROVOLNÁ, Eva. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1992.
  90. ↑ SCHURR, Francesco. In SCHWIMANN, Michael. ABGB Taschenkommentar. Wien: LexisNexis, 2013, s. 828
  91. ↑ Tamtéž, s. 1566 (§ 3006), m. č. 132, 133.
  92. ↑ Tamtéž, s. 1575 (§ 3007), m. č. 10.
  93. ↑ Commentar über das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch…, s. 318, 319 (§ 1036).
  94. ↑ Občanský zákoník – velký komentář…, s. 1575 (§ 3007), m. č. 10.
  95. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 101 an.
  96. ↑ Občanský zákoník VI…, s. 1992.
  97. ↑ Tamtéž.
  98. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 1599 (§ 3009), m. č. 10.
  99. ↑ Obligační právo III…, s. 8, m. č. 13. Dále také Občanský zákoník. Velký akademický komentář…, s. 2192 (§ 742), či Občanský zákoník VI…, s. 1994 (§ 3007).
  100. ↑ Geschäftsführung ohne Auftrag. Zwischen Quasikontrakt…, s. 135 an.
  101. ↑ Tamtéž, s. 1568 (§ 3006), m. č. 146, 147.
  102. ↑ Tamtéž, s. 1568 (§ 3006), m. č. 146, 147.
  103. ↑ PERNER, Stefan. SPITZER, Martin. KODEK, Georg. Bürgerliches Recht. Lernen-Üben-Wissen. Wien: Manz, 2012, s. 373.
  104. ↑ Občanský zákoník VI…, s. 1988.
  105. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 110.
  106. ↑ Tamtéž.
  107. ↑ Tamtéž.
  108. ↑ Občanský zákoník VI…, s. 1991.
  109. ↑ Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 110.
  110. ↑ Tamtéž.
  111. ↑ Tamtéž.
  112. ↑ Tamtéž.
  113. ↑ Obligační právo III…, s. 5.
  114. ↑ Tamtéž. Dále také Příkazní smlouva a nepřikázané jednatelství…, s. 94.
Autoři článku: Tumapa00 (Pavel Tůma)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Nepřikázané_jednatelství&oldid=246886“