Nepřímý účinek práva Evropské unie

Z Iurium Wiki

Povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátního práva – nepřímý účinek práva Evropské unie

Nepřímý účinek práva Evropské unie lze charakterizovat jako povinnost národního soudce (nebo jiného orgánu, který aplikuje právo) promítnout do výkladu vnitrostátního práva cíle a obsah evropských norem. Jinými slovy národní soudce nebo jiný orgán využívá tzv. eurokonformní výklad.[1]

Co se rozsahu nepřímého účinku týče – národní soudce nebo jiný orgán musí brát v úvahu veškerá ustanovení práva Evropské unie bez ohledu na to, o jakou normu se jedná, její postavení v systému práva Evropské unie a dokonce nehraje roli fakt, že daná norma disponuje přímým účinkem. Princip nepřímého účinku byl jedinou aplikační vlastností evropského práva, kterou Soudní dvůr převzal i do úzce unijního práva, když v kauze Pupino[2] vyslovil, že nepřímý účinek se týká také rámcových rozhodnutí.[3]

Předmětem interpretace je veškeré národní právo a nepřímý účinek se uplatňuje ve sporech mezi jednotlivcem a státem (klasický vzestupný vztah) – judikováno rozhodnutím Von Colson; ve sporech mezi státem a jednotlivci (vertikální obrácený účinek) – judikováno rozhodnutím Kofoed i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální právní vztahy) – judikováno rozhodnutím Marleasing.[4]

Eurokonformní výklad

Podstata eurokonformního výkladu tkví v tom, že unijní norma není aplikovaná přímo[5], ale promítá se do vnitrostátního práva formou

Základy této zásady byly judikovány v rozhodnutích Von Colson (14/83) a Marleasing (C-106/89). Zmíněnými rozhodnutími bylo judikováno to, že pokud se při vykládání vnitrostátního práva vnitrostátní soud dostane do situace, kdy je možno více výkladů, je jeho povinností zvolit ten, který vede k výsledku odpovídajícímu znění a účelu unijní normy.[6] Tímto způsobem evropské právo prozařuje do vnitrostátního práva členských států, aniž by dané ustanovení splňovalo podmínky Van Gend en Loos formule. Tím je zajištěna plná účinnost unijního práva.

Postupem času byla byl eurokonformní výklad upřesňován – a to například v rozsudku Pfeiffer (C-397/01 až C-403/01), kde bylo rozhodnuto, že „umožňuje-li tak vnitrostátní právo za určitých okolností s použitím jím uznávaných výkladových metod vyložit ustanovení vnitrostátního právního řádu takovým způsobem, aby bylo možno vyhnout se rozporu s jinou právní normou vnitrostátního práva nebo aby za tímto účelem byl omezen dosah tohoto ustanovení tím, že bude použito pouze za předpokladu, že je slučitelné s výše uvedenou právní normou, má soud povinnost použít tytéž metody za účelem dosažení výsledku sledovaného směrnicí.“.[7]

Nepřímý účinek tedy vede ke sjednocení vnitrostátní praxe s požadavky unijního práva prostřednictvím interpretace.

Předpoklady nepřímého účinku

Pro aplikaci nepřímého účinku práva musí být splněny následující předpoklady

  • Výklad podle vnitrostátních pravidel není v souladu s bezprostředně neaplikovatelnými ustanoveními unijního práva
  • Vykládaný národní předpis musí být schopen výkladu podle komunitárního práva

Hranice nepřímého účinku

Hranice nepřímého účinku judikoval opět Soudní dvůr, nejvýznamněji v rozhodnutí Merleasing[8]. Eurokonfromní výklad je omezen diskreční pravomocí národního orgánu aplikace práva a výkladovými pravidly upravenými v národním právu, dále nesmí vést k závěrům, které by popíraly podstatu národní úpravy (contra legem).

Dalším limitem nepřímého účinku jsou obecné právní zásady, zejm. zásada právní jistoty a zásada zpětné účinnosti.

Výkladem dále nesmí být zhoršeno postavení jednotlivce ve smyslu zhoršení nebo rozšíření jeho deliktní odpovědnosti.[9]

Povinnost eurokonformního výkladu je v případě směrnic dále omezena časově. Nepřímý účinek u směrnic nastává až po uplynutí lhůty stanovené pro implementaci směrnice.[10]

Nepřímý účinek v aplikační praxi českých soudů

Základní povinnost eurokonformního výkladu je nalezneme ve čl. 4 odst. 3 SEU, a vyplývá ze zásady loajální spolupráce.

Když se soudci ocitnou v situaci, kdy mají aplikovat nepřímý účinek práva Evropské unie, mají tři typy myslitelných situací nepřímého účinku, které nastávají konstelací v národním právu, jak je vidí doktrína. Prvním z nich je nápravný nepřímý účinek, během jehož použití dochází k tzv. „ohýbání“ vnitrostátního práva ve velké míře, tento argument hraničí s přímým účinkem. Druhým argumentem je určující nepřímý účinek – ten se používá za předpokladu, že český předpis provádí nějaký unijní akt a připouští více možných výkladů (je na uvážení soudu, ke kterému z výkladu se přikloní a který zároveň aplikuje). Třetím a zároveň posledním typem je potvrzující nepřímý účinek. V tomto případě soud jen potvrzuje shodu výsledku své argumentace pramenící z vnitrostátního práva s právem EU.[11]

Postoj Ústavního soudu České republiky k nepřímému účinku

Ústavní soud v otázce nepřímého účinku projevil otevřený přístup a schopnost přijmout všechny kategorie vlastností a účinků práva Evropské unie, a to včetně nepřímého účinku. Prozařování evropského práva do českého právního řádu akceptoval Ústavní soud dokonce před přistoupením do Evropské unie, kdy jeho postoj byl v podstatě dobrovolný a symbolický. V období po 1. květnu 2004 se již takový postup stal ustálenou reakcí na konstantní judikaturu Soudního dvora a plnění si závazků, které České republice vyplývají z přistoupení do Evropské unie, v tomto případě se jedná o plnění povinnosti loajality, která vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU.

Je nutné podotknout, že v otázce nepřímého účinku evropského práva je judikatura Ústavního soudu ustálená a lze z ní vyvodit, že Ústavní soud nepřímý účinek vnímá jako preferovaný (před přímým účinkem). Mimo jiné z důvodu, že si díky němu plníme své závazky, ale je stále zachována autonomie vnitrostátních orgánů aplikace práva.

Je samozřejmé, že k takovému přístupu Ústavní soud nepřišel jen tak, ale jeho názor a postoj se během času formoval. Dá se říct, že tento přístup byl formován ve dvou klíčových rozhodnutích Ústavního soudu, a to ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 50/04 Cukerné kvóty III a sp. zn. Pl. ÚS 66/04 Evropský zatýkací rozkaz.

Jak již bylo řečeno, Ústavní soud přistupuje k eurokonformnímu výkladu otevřeně a připustil aplikaci nepřímého účinku práva Evropské unie na všechny součásti právního řádu České republiky, včetně práva ústavního, ovšem i tomto ohledu existují jisté limity – např. neexistencí národní metody výklady vhodné k dosažení cílů předpokládaných právem EU. [12]Významným je v tomto ohledu nález sp. zn. II ÚS 3/06, kde Ústavní soud kladl důraz na to, že při aplikování nepřímého účinku v praxi mají soudy pamatovat i na vtahy, které vznikly před přistoupením do Evropské unie.[13]

Závěr

Lze shrnout, že nepřímý účinek práva Evropské unie je povinnost soudce členského státu EU (nebo jiného orgánu, který aplikuje právo) vykládat národní normu ve světle práva EU. Prostřednictvím výkladu se tedy vnitrostátní praxe sjednocuje s požadavky unijního práva.

Nejdůležitější judikatura Soudního dvora k nepřímému účinku práva Evropské unie

Von Colson (ve věci 14/83)

Zásada nepřímého účinku evropského práva byla poprvé judikována ve věci Von Colson. Evropský soudní dvůr dovodil tuto zásadu primárně z čl. 10 Smlouvy ES, ve kterém je zakotven princip loajality (povinnost členských států činit veškerá opatření k plnění závazků vyplývajících ze Smlouvy ES; dnes je princip loajality zakotven v čl. 4 odst. 3 SEU).[14]

Evropský soudní dvůr v judikátu Von Colson odpovídal na quasiidentické otázky německých soudů o aplikaci směrnice č. 76/207, o rovném zacházení s muži a ženami ve věcech zaměstnání, vzdělání a přijímání do zaměstnání. Situace ve věci 14/83 von Colson, která byla zaměstnavatelem instituce Porýní-Vestfálska (státní organizace), takže se v tomto případu uplatnil a zároveň byl judikován vertikální účinek, ve kterém se použije eurokonformní výklad.[15]

Mimo nepřímého účinku evropského práva byl judikován rozsah eurokonfomního výkladu – vztahuje se na předpisy implementující právo ES a byl definován limit nepřímého účinku, a to, že státní orgán vykládá právo pouze v mezích diskreční pravomoci.[16]

Marleasing (C-106/89)

Rozhodnutí Marleasing je důležité z více důvodů, jedním z nich je, že v něm Soudní dvůr připustil uplatnění eurokonfomního výkladu ve sporech mezi jednotlivci, tedy v horizontálních právních vztazích.[17] Tento judikát také kompromitoval situaci, kdy členský stát nepřijal žádný prováděcí předpis a soudy neměly tím pádem žádnou materii k výkladu. Vše, co soudy měly k dispozici bylo vnitrostátní právo. Na tuto situaci Soudní dvůr reagoval s tvrzením, že národní soudy jsou povinny eurokonformně vykládat vnitrostátní právo, ať už přijaté po nebo před vydáním směrnice, a to co v největší míře. [18] Evropský soudní dvůr také rozšířil své tvrzení o rozsahu nepřímého účinku (Von Colson). Tímto rozhodnutím jej vztáhl na celé národní právo, byť přijaté před přijetím směrnice.[19]

Problémem v této věci byl výklad španělského občanského zákoníku. Podle dotčeného ustanovení byla všechna jednání, která byla uzavřena bez důvodu nulitní. Podle původního výkladu se staly nulitními i společenské smlouvy o založení obchodních společností, které byly uzavřeny „bez důvodu“. Takový výklad však odporoval směrnici č. 67/151 (o publicitě obchodních společností), která taxativně uvádí důvody nulity společenské smlouvy (uzavření bez důvodu v daném výčtu nebyl).

Španělské soudy tedy měly využit eurokonfomního výkladu a konstatovat, že společenská smlouva o založení obchodní společnosti, která byla uzavřena bez důvodu není nulitní (výklad ve světle Směrnice o publicitě obchodních společností č. 67/151)[20]

Wagner-Miret (C-334/92)

V rozhodnutí Wagner-Miret soudní dvůr uznal, že národní soudy nebudou mít vždy povinnost interpretovat vnitrostátní právo ve světle směrnice. A to v případech, kdy je vnitrostátního právo očividně v rozporu s cílem směrnice.[21] Takové jednání by vedlo vykládající subjekt k výklady contra legem.

Rozhodnutí poprvé použilo pojem „konformní výklad“.[22]

Kofoed (C-321/05)

Tento rozsudek je z pohledu nepřímého účinku důležitý proto, že Evropský soudní dvůr v něm uznal uplatnění nepřímého účinku ve sporech mezi státem a jednotlivci (vertikální obrácený účinek).[23]

Bylo zdůrazněno, že „Provedení směrnice do vnitrostátního práva tudíž nevyžaduje nutně v každém členském státě legislativní zásah, pokud je právní situace vyplývající z vnitrostátních opatření k jejímu provedení dostatečně určitá a jasná k tomu, aby dotčeným jednotlivcům umožnila seznámit se s rozsahem jejich práv a povinností[24]. A že veškeré orgány členského státu mají povinnost uplatnit nepřímý účinek evropského práva, tím pádem vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnic Společenství, aby dosáhly zamýšleného výsledku.[25]

  1. STEHLÍK, Václav a kol. Právo Evropské unie: Ústavní základy a vnitřní trh. Praha: Leges, 2017, s. 123.
  2. Rozsudek ze dne 16. Června 2005, Pupuno, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5309.
  3. STEHLÍK a kol. Právo Evropské…, s. 124.
  4. STEHLÍK a kol. Právo Evropské…, s. 124.
  5. TOMÁŠEK, Michal a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2017, s. 81.
  6. TOMÁŠEK a kol. Právo Evropské…, s. 81.
  7. Rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sb. rozh. s. I-08835, bod 116.
  8. Rozsudek ze dne 13. Listopadu 1990, Marleasing SA vs. La Comercial Internacionale de Aimentacion SA, C-106/89, Sb. rozh. I-04135.
  9. HAMUĽÁK. Ondrej. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České republiky. Reflexe členství a otázek evropského práva v ústavní judikatuře. Praha: Leges, 2010, s. 118.
  10. STEHLÍK a kol. Právo Evropské…, s. 124-125.
  11. BOBEK, Michal a kol. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 190.
  12. HAMUĽÁK, Ondrej. KERIKMÄE, Tanel. Indirect Effect of EU Law under Constitutional Scrutiny – the Overview of Approach of Czech Constitutional Court. International and Comparative Law Review, 2016, vol. 16, no. 1, pp. 69–82. DOI: 10.1515/iclr-2016-0005. s. 79.
  13. HAMUĽÁK. Právo Evropské unie v judikatuře..., s. 119-121.
  14. KRÁL. Zásady aplikace…, s. 39.
  15. TICHÝ, Luboš. Evropské právo. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 307.
  16. TICHÝ. Evropské právo…, s. 307.
  17. STEHLÍK a kol. Právo Evropské…, s. 124.
  18. VALEŠOVÁ, Tereza. Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva. Vztah práva Evropských společenství, Evropské unie a vnitrostátního práva. Stráž pod Ralskem: Justiční akademie ČR, 2003, s. 75. TICHÝ. Evropské právo…, s. 307.
  19. TICHÝ. Evropské právo…, s. 307.
  20. TICHÝ. Evropské právo…, s. 40.
  21. VALEŠOVÁ. Vztah mezinárodního práva…, s. 74.
  22. TICHÝ, Luboš. Evropské právo. Praha: C.H. Beck, 1999, s. 213.
  23. STEHLÍK a kol. Právo Evropské…, s. 124.
  24. Rozsudek ze dne 5. července 2007, Kofoed, C-321/05, Sb. rozh. s. ECLI:EU:C:2007:408, bod 44.
  25. Rozsudek ze dne 5. července 2007, Kofoed, C-321/05, Sb. rozh. s. ECLI:EU:C:2007:408, bod 45.
Autoři článku: Kslamova (Kristýna Slámová)