Nakládání s tělem zemřelého

Smrt je přirozenou součástí lidského života a je jednou z právních událostí, se kterou se pojí vznik, zánik a změna právních vztahů. Vzhledem k hmotné podstatě lidského života zůstává po smrti člověka lidská schránka – tělo zemřelého. Vymezení tohoto pojmu lze najít v § 2 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen jako „zákon o pohřebnictví“) a rozumí se jím mrtvé lidské tělo nebo jeho části do pohřbení, pokud není za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem použito pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům. Tělem zemřelého je i tělo mrtvě narozeného dítěte.

Právní režim nakládání s tělem zemřelého jedince upravuje řada právních předpisů, zejména zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a dále zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 285/2002 Sb. transplantační zákon nebo výše zmíněný zákon o pohřebnictví. K úpravě v jednotlivých předpisech bude pojednáno dále (všechny předpisy dále uváděny zkráceným názvem např. občanský zákoník, trestní řád, transplantační zákon).

Soukromoprávní úprava

Těžiště soukromoprávní úpravy nakládání s tělem zemřelého obsahuje občanský zákoník. Jeho úprava směřuje především na ochranu těla po smrti člověka, kterou lze chápat jako ochranu osobnosti, a která má svůj základ v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Občanský zákoník vychází v rámci ochrany ústavního principu nedotknutelnosti člověka za tří základních zásad, a to, že nelze zasahovat do integrity jiného bez jeho souhlasu, že tělo ani jeho část nesmí být zdrojem majetkového prospěchu a třetí, že i po smrti člověka je jeho tělo pod právní ochranou. Pro potřeby výkladu vlastní legální definici občanský zákoník neobsahuje, tudíž je třeba použít vymezení pojmu v zákoně o pohřebnictví jako speciálním právním předpisu.  

Projev třetí zásady obsahuje znění § 92 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Tento paragraf zároveň zakotvuje povinnost nakládat s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem důstojným pro zemřelého. Zákoník však nestanovuje specifický okruh osob, které by se právní ochrany těla zesnulého mohly domáhat. Pro tyto případy tak bude využívána obecná úprava § 82 odst. 2.

Dále se občanský zákoník věnuje ochraně lidského těla po smrti v § 113. Ten upravuje autonomii člověka pro rozhodnutí, jak bude s jeho tělem po jeho smrti naloženo. Je však třeba podotknout, že tato autonomie je značně omezena řadou veřejnoprávních předpisů jako zákonem o zdravotních službách, zákonem o pohřebnictví nebo trestním řádem.

Veřejnoprávní úprava

Zákon o zdravotních službách

Zákon o zdravotních službách je nejpodrobnějším předpisem veřejného práva, který upravuje nakládání s tělem zemřelého. Těžiště úpravy se nachází v § 79 a následujících.

Přímo v § 79 zákon obsahuje taxativní výčet úkonů, které na těle zemřelého lze vykonávat, jsou jimi:

1. prohlídka těla zemřelého,
2. pitva, včetně odběru biologického materiálu pro diagnostické účely,
3. odběr orgánů pro transplantace podle transplantačního zákona,
4. odběr tkání a buněk určených k použití u člověka,
5. odběr částí lidského těla, včetně tkání a buněk za ú a účelem jejich použití pro lékařskou vědu, výzkum nebo k výukovým účelům, a dalším účelům, stanoví-li tak jiný právní předpis,
6. vyjmutí implantabilních zdravotnických prostředků a aktivních implantabilních zdravotnických prostředků, je-li to účelné; vyjímání stomatologických pevných protetických výrobků je zakázáno,
7. další úkony stanovené zákonem o pohřebnictví.

Tyto úkony na tělech zemřelých je možné provádět nejdříve dvě hodiny po jejich úmrtí. Z tohoto pravidla existují výjimky, kterými jsou prohlídka těla zemřelého, kterou je nutné provést bezprostředně po nálezu těla zemřelého a jejímž účelem je zjistit, zda smrt skutečně nastala, kdy k ní došlo a jaká je její pravděpodobná příčina. Dále v případech dle transplantačního zákona, kdy by časová prodleva s potřebnými úkony mohla zmařit samotný transplantační proces. A také v případě pitvy, kterou nařídí orgán činný v trestním řízení dle § 115 trestního řádu.

Podle § 81 lze tělo zemřelého, včetně odebraných částí z těla zemřelého uchovat a použít například pro potřeby vědy, výzkumu a výukovým účelům ve zdravotnictví nebo k použití pro výrobu léčiv podle zákona o léčivech. S takovým využitím těla však musí zemřelý ještě za svého života vyslovit souhlas. Formu souhlasu upravuje § 81 odst. 5 zákona o zdravotních službách.

Postup při úmrtí

Dále zákon o zdravotnických službách stanovuje postup při úmrtí, konkrétně je upraven v § 83, 84, 85 a 86.

Prvním krokem je oznámení. Podle § 83 má každý jedinec oznamovací povinnost o úmrtí mimo zdravotnické zařízení, a to v případech, kdy se o úmrtí dozvěděl, nalezl tělo zemřelé osoby nebo jeho část. Tato oznamovací povinnost platí pro případy, kdy jedinec, který nalezne tělo, neví, zda byl již nález oznámen.

Druhým krokem je prohlídka těla zemřelého. Její náležitosti a postup jsou upraveny v § 84, 85 a 86. Povinnost provést prohlídku těla zemřelého následuje vždy po nálezu těla a jeho oznámení. Účelem je zjistit smrt osoby, pravděpodobné datum a čas úmrtí, pravděpodobnou příčinu smrti a dále určit, zda bude provedena pitva.V rámci provedení prohlídky těla zemřelého se také označí tělo zemřelého, aby jej bylo možné následně identifikovat.

Prohlídku těla provádí prohlížející lékař. Zákon mu ukládá povinnost zajistit prohlídku těla zemřelého, a to v případech, kdy došlo k úmrtí mimo zdravotnické zařízení. Prohlížejícím lékařem je zpravidla registrující praktický lékař, lékař lékařské posudkové služby, lékař zdravotnické záchranné služby nebo lékaři, kteří mají pro tyto účely uzavřeny smlouvy s kraji (tzv. koroneři).

V případě, že je známa totožnost zemřelé osoby, prohlížející lékař informuje o úmrtí osobu blízkou zemřelému. V případech, kdy totožnost známa není nebo není známa osoba blízká, má prohlížející lékař oznamovací povinnost o takovém úmrtí vůči Policii ČR, která provádí zjištění totožnosti zemřelé osoby, vyhledání osoby blízké a provádí i následné oznámení o úmrtí.

Mimo tuto informační povinnost je v § 86 odst. 1 písm. g) je stanovena i informační povinnost prohlížejícího lékaře vůči Policii ČR v případech, kdy má prohlížející lékař podezření, že úmrtí bylo způsobeno trestným činem nebo se jedná o sebevraždu a také v případech, kdy k úmrtí došlo za nejasných okolností. V případě, že prohlížející lékař má takové podezření má povinnost zdržet se zničení nebo poškození stop a má za úkol vykonat jen nezbytné úkoly. Tento speciální postup platí i pro úmrtí v lékařských zařízeních.

Prohlížející lékaři vyplňují List o prohlídce těla zemřelého, který je záznamem o provedené prohlídce a obsahuje základní informace jako příčinu nebo čas úmrtí. V případech určení provedení zdravotní pitvy prohlížející lékaři dále vystavují průvodní list k pitvě.

Trestní řád

Úprava trestního řádu, která se pojí s nakládáním s tělem zemřelého, je obsažena především v § 115, který se věnuje otázce prohlídky a pitvy mrtvého těla a jeho exhumace. Tato úprava omezuje autonomii rozhodování jedince o nakládání s vlastním tělem obsaženou v občanském zákoníku, ke které dochází z důvodu silnějšího veřejného zájmu na objasnění příčin úmrtí, pravděpodobně způsobených trestným činem. Na pitvě nařízené podle trestního řádu se dle § 105 odst.4 účastní vždy dva soudní znalci. Znalcem pak nemůže být lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela. Účast takového lékaře by mohla vést ke zkreslení výsledku soudní pitvy například z důvodu vlastní ochrany před trestním stíháním.

Specifickým způsobem nakládání s tělem zemřelého je exhumace. Pro účely trestního řádu se exhumací rozumí manipulace s nezetlelými i zetlelými lidskými ostatky, při které se vyjímají z hrobu nebo hrobky.

V trestním řízení se exhumace vykoná za účelem provedení nebo opakování soudní pitvy.

Zákon o transplantacích

Zákon o transplantacích implementuje do české vnitrostátní úpravy předpisy Evropské unie. Jeho součástí jsou také speciální ustanovení o odběru orgánů a tkání od zemřelých osob. Tato úprava je obsažena v § 10 a následujících. Obsahuje zpřísněnou formu prohlídky těla zemřelého, jejímž účelem je stanovení smrti. Zjištění smrti možného dárce musí být vždy prováděno nejméně dvěma lékaři, kteří musí prohlídku provést nezávisle na sobě.

K odběrům orgánů a tkání však může docházet pouze v případech, kdy zemřelý netrpěl nemocí nebo stavem, který by mohl ohrozit zdraví nebo život příjemce odebraných tkání, kdy je možné zemřelého identifikovat a v případě, kdy zemřelý nevyslovil prokazatelně svůj nesouhlas s posmrtným odběrem tkání a orgánů.

Za prokazatelně vyslovený nesouhlas se považuje evidence zemřelého v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů nebo pokud ve zdravotnickém zařízení zemřelý ještě za svého života před ošetřujícím lékařem a jedním svědkem prohlásí, že nesouhlasí s odběrem v případě své smrti. Stejně tak může nesouhlas před svědkem a ošetřujícím lékařem vyslovit zákonný zástupce. Dalším specifikem postupu podle zákona o transplantacích je povinné provedení pitvy podle úpravy obsažené v zákoně o transplantacích.

Zákon o pohřebnictví

Zákon o pohřebnictví stanovuje podmínky pro zacházení s lidskými pozůstatky a lidskými ostatky, definuje celou řadu pojmů, práva a povinnosti související s provozováním pohřební služby, prováděním balzamací a konzervací lidských pozůstatků a s provozováním krematorií a pohřebišť.

Postup pro zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky upravuje § 4 a následující. Podle znění § 4 musí takové postupy splňovat kumulativně dvě zákonné podmínky. Zacházení musí být důstojné a nesmí dojít k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. V § 4 odst. 1 je uveden výčet zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky, které jednoznačně nesplňují stanovené zákonné podmínky a zákon je výslovně zakazuje.

Po úmrtí osoby se lidské pozůstatky předávají provozovateli pohřební služby, který zajistí úpravy těla zemřelého a uložení lidských pozůstatků do rakve. Následně provozovatel pohřební služby zajistí pohřbení těla, kterým se rozumí uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu, a to podle pokynů vypravitele pohřbu nebo obce.

Dále zákon upravuje další způsoby pro nakládání s tělem zemřelého, jsou jimi balzamace a konzervace. V případě balzamace se jedná o takovou úpravu lidských pozůstatků, které zamezují rozvoj posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem. V případě konzervace se jedná o úpravu lidských pozůstatků, které zpomalují rozvoj posmrtných změn vyvolaných hnilobnými bakteriemi nebo hmyzem. Zákon také obsahuje v § 22 a následujících hlavní úpravu exhumace, na kterou navazuje úprava v trestním řádu.

Shrnutí

Právní režim nakládání s tělem zemřelého je upraven z pohledu soukromého i veřejného práva. Soukromoprávní úprava zakotvuje autonomii pro rozhodnutí o naložení s vlastním tělem po smrti, což souvisí s ústavněprávní ochranou osobnosti a integrity každého jedince. Tato autonomie je však omezena prostřednictvím veřejnoprávní úpravy ve speciálních případech, kterými může být darování orgánů a tkání nebo veřejný zájem na objasnění úmrtí při podezření ze spáchání trestného činu.

Po smrti tak následuje prohlídka zemřelého těla, případná pitva podle zvláštních předpisů, případné darování orgánů, případné využití celého těla nebo jeho částí pro vědecké, výukové a další účely, a dále k úpravám těla, dispozitivně balzamaci a konzervaci a v závěru zpopelnění nebo uložení pozůstatků do hrobu. 

---