Nařízení vlády
Jedná se o formu obecně závazného normativního právního aktu podzákonné povahy. Dále jej můžeme označit za akt derivativní (odvozený), akt sekundární a akt nižší právní síly.
Nařízení vlády je také aktem správním, neboť vláda má postavení vrcholného orgánu výkonné moci.[1]
Obsah nařízení
Nařízení vlády slouží jako prováděcí předpis k zákonu. Jako takový může obsahovat pouze právní normy, které nepřekračují meze zákona, který provádí. Nařízení tak nemůže upravovat něco, co zákon vůbec neřeší. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dále vyplývá, že nařízení nemůže ani stanovovat nová práva a povinnosti, která nemají oporu v zákoně. Může je pouze konkretizovat.[2] Do obsahu nařízení vlády se však nikdy nepřejímají ustanovení prováděného zákona.[3] Další z judikatury vycházející podmínkou je, že k vydání vládního nařízení nestačí pouhá existence zákona, ale musí zde být otevřený prostor pro toto nařízení, tedy zřejmá vůle zákonodárce.[4]
Zákonné zmocnění
Vláda je k vydávání nařízení zmocněna na základě čl. 78 Ústavy. V tomto kontextu hoříme o tzv. generálním zmocnění, které spočívá v tom, že vláda k vydání nařízení nepotřebuje další výslovné zákonné zmocnění. Vláda tak může nařízení vydávat z vlastní iniciativy, aniž by to prováděný zákon předpokládal. Přesto v případech, ve kterých to zákonodárce považuje za vhodné, zmocňuje v zákoně vládu k vydání nařízení výslovně. To je ukazatelem dobře fungujícího legislativního procesu a souladu moci zákonodárné a výkonné.
V případě, že zákonodárce počítá s tím, že bude některý zákon třeba dále konkretizovat prováděcím předpisem, je třeba upřesnit, která forma podzákonného předpisu se k tomu použije. Tuto problematiku upravují Legislativní pravidla vlády. Týká-li se věc působnosti více než dvou orgánů, je třeba navrhnout zmocnění k vydání nařízení vlády. V opačném případě bude navrženo zmocnění k vydání vyhlášky. To neplatí, lze-li zákon provést z důvodu naléhavého obecného zájmu pouze nařízením vlády.[5]
Vypracování nařízení
Proces tvorby nařízení je upraven Legislativními pravidly vlády. Rámcově se podobá procesu tvorby vládního návrhu zákona. Čistopis nařízení vlády podepisuje nejprve člen vlády, který vládě návrh nařízení vlády předložil, následně i předseda vlády. Po podpisu nařízení předsedou vlády zašle Úřad vlády žádost o uveřejnění nařízení vlády redakci Sbírky zákonů[6], ve které se nařízení zveřejňují.
Změna a zrušení nařízení vlády
Je zjevné, že nařízení vlády může být změněno jiný nařízením vlády v procesu novelizace. Zrušit nařízení vlády je také možné v rámci zákonodárného procesu a soudnictví.
Přestože jde o předpis vyšší právní síly, zákonem nařízení vlády změnit nelze. Lze jím však celé nařízení vlády zrušit, ruší-li se zároveň zmocnění k jejímu vydání nebo ruší-li se ustanovení zákona, které nařízení vlády provádí, bylo-li vydáno bez zvláštního zmocnění v zákoně k jeho vydání.[7]
Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. b) předpokládá, že nařízení může zrušit i Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem nebo zákonem.[8] Zákon o Ústavním soudu v § 64 odst. 2 taxativně vyjmenovává subjekty, které jsou obecně oprávněny podat návrh na zrušení podzákonného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení.[9] Pro zrušení vládního nařízení pak připadají v úvahu tyto subjekty:
· Vláda (I když prakticky tento případ spíš nenastane)
· skupina nejméně 25 poslanců nebo skupina nejméně 10 senátorů
· senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti
· ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 zákona o Ústavním soudu
· ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v § 119 odst. 4 téhož zákona
· zastupitelstvo kraje
· Veřejný ochránce práv
Nařízení vlády se zrušuje dnem, který Ústavní soud ve svém nálezu určí. Zpravidla to bude dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
[1] Ústava České republiky, čl. 67 odst. 1.
[2] Nález Ústavního soudu ze dne 9. května. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 22/22. bod 71.
[3] Legislativní pravidla vlády, čl. 39 odst. 6.
[4] Nález Ústavního soudu ze dne 9. května. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 22/22. bod. 72.
[5] Legislativní pravidla vlády, čl. 49 odst. 2 a 3.
[6] Tamtéž, čl. 15 odst. 6 a 8.
[7] Tamtéž, čl. 39 odst. 5.
[8] Ústava České republiky, čl. 87 odst. 1 písm. b).
[9] Zákon o Ústavním soudu, § 64 odst. 2).
