Moc výkonná

Z Iurium Wiki

Moc výkonná

1.1     Ústavní zakotvení moci výkonné

           Moc výkonná neboli exekutiva, je jednou ze tří složek dělby moci a vykonávají ji tyto složky: prezident republiky, vláda, ministerstva a jiné právní úřady s různou věcnou a místní působností (Česká národní banka, Úřad práce aj.), bezpečnostní sbory (Policie ČR), ozbrojené síly, zpravodajské služby, zastupitelské úřady v zahraničí (velvyslanectví) a státní zastupitelství. Dále zde řadíme subjekty odlišné od státu (územní samosprávné celky, tj. obce a kraje a jiné samosprávné veřejnoprávní korporace, tj. profesní komory aj.), pokud jim stát udělí pravomoc k výkonu státní správy, která je součástí moci výkonné.[1]

           Výše uvedené složky moci výkonné jsou v Ústavě ČR vymezeny v hlavě třetí. Ústava stanovuje výčet pravomocí moci výkonné jen v případě prezidenta republiky. Tento výčet však není taxativní (tzn. konečný), jeho pravomoci jsou upraveny i dalšími právními předpisy. Vládě pak svěřuje zbývající oblast moci výkonné, pokud ji Ústava, ústavní zákon, nebo zákon nesvěřil výslovně prezidentu republiky nebo ministerstvům, jiným správním úřadům, orgánům místní samosprávy, státnímu zastupitelství, popřípadě jiným orgánům, organizacím veřejného práva a pověřeným právnickým a fyzickým osobám soukromého práva.[2] Ústavní úprava se tedy soustřeďuje především na úpravu postavení prezidenta republiky a vlády. Pro vymezení pravomocí ostatních úřadů pověřených výkonem veřejné správy stanoví zákonodárce výhradu zákona.[3]

1.2     Pojmové vymezení složek výkonné moci

1.2.1     Moc výkonná

           Vymezení moci výkonné je obtížné charakterizovat, jelikož obsahuje rozsáhlý soubor činností. Do činnosti moci výkonné tedy spadá vše, co nelze podřadit pod moc zákonodárnou a soudní. Jedná se o tzv. „zbytkový“ přístup.

            Moc výkonnou lze rozdělit na dvě hlavní části, a to na politickou a byrokratickou neboli správní část. Politická část je reprezentována nejvyššími ústavními orgány moci výkonné, tj.  prezidentem a vládou. Personálně je závislá na výsledcích voleb a její složení se tedy pravidelně obměňuje. Byrokratická (správní) část je složena z profesionálního aparátu, tedy z úředníků s odpovídajícím vzděláním. Jedná se o placenou státní službu.[4]

1.2.2     Výkon státní služby

            Státní služba, neboli byrokracie je výkon funkcí státu fyzickými osobami, které zajišťují chod státní správy a provoz jednotlivých úřadů. Tyto osoby jednají jménem státu a na základě jeho pokynů. Byrokracie je charakterizována několika typickými vlastnostmi, jako je kontinuita, hierarchie, specializace, nezávislost a odpovědnost úředníků.[5]

           Způsoby obsazování do těchto funkcí a požadavky na pracovníky jsou upraveny zvlášť právním řádem a jsou odlišné od běžných pracovněprávních vztahů. Do funkce je osoba jmenována. Zaměstnanci ve státní službě mají určitá privilegia, zejména privilegium definitivy, což znamená, že jsou jmenováni do funkce na dobu časově neomezenou, dále požívají diskreční pravomoc, tj. právo rozhodovat věci dle svého vlastního uvážení, ale v rámci zákona. Mezi materiální výhody lze považovat např. vyšší platy, dodatkovou dovolenou apod.[6]

1.2.3     Veřejná správa

           Správní část lze charakterizovat taktéž pojmem veřejná správa, která se dále dělí na státní správu, samosprávu a ostatní veřejnou správu. Formálně se veřejnou správou rozumí činnost orgánů státu nebo jiného subjektu veřejné moci mimo státní orgány vykonávající zákonodárství, soudnictví nebo vládu.[7] Jedná se o správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu a subjekty, které ji vykonávají, ji realizují jako právem uloženou povinnost.[8]

1.2.4     Státní správa

            Jde o veřejnou správu vykonávanou státem přímo či nepřímo. Chápeme ji jako činnost realizovanou státními orgány, tj. správními úřady, nebo jako činnost vykonávanou v přenesené působnosti veřejnoprávními korporacemi, např. obcemi, kraji a jinými subjekty (nepřímá státní správa).[9] Zde můžeme sledovat princip centralizace výkonu veřejné moci, což znamená, že je pravomoc převážně soustředěna na nejvyšší organizační články, a poté pomocí delegace soustředěna na nižší stupně. Delegování zde chápeme jako rozdělování úkolů a pravomocí příslušným organizačním složkám. Takto pojatá centralizace na jedné straně nezatěžuje nejvyšší organizační složky tím, co není nutné vázat na jejich úroveň a zároveň umožňuje plnit centrálně stanovené úkoly a pravomoci na nižší úrovni.[10]

1.2.5     Samospráva

           Je typicky vykonávána subjekty odlišnými od státu, tj. veřejnoprávními korporacemi. Jde o decentralizaci výkonu veřejné moci, tzn. že stát svěřuje správu svých záležitostí samostatným veřejnoprávním subjektům.[11] Tyto korporace vykonávají samosprávu svým vlastním jménem a ve své vlastní působnosti. Samosprávu můžeme také popsat jako činnost těchto korporací, např. obcí, krajů v rámci územní samosprávy, nebo např. sdružení, komor či svazků v rámci zájmové či profesní samosprávy (lékařská komora, advokátní komora aj.)[12]

1.2.6     Ostatní veřejná správa

           Ostatní veřejnou správou se myslí zbytková oblast veřejné správy, kterou vykonávají částečně samosprávné a nesamosprávné instituce při výkonu veřejných úkolů. Jsou to zejména instituce s právní subjektivitou, jako je např. Česká národní banka, Všeobecná zdravotní pojišťovna či Česká televize.[13]

1.3     Organizační principy moci výkonné

           Vrcholné ústavní orgány moci výkonné jsou rovnocenné. Jde o orgány vedle sebe působící se vzájemnými vztahy i samostatnými pravomocemi a působnostmi.[14] Prezident, ani vláda nejsou výlučnými nositeli moci výkonné, lze však konstatovat, že v rámci této moci existují určité vztahy dělby moci, tj. rozdělení pravomocí a zároveň provázanost mezi jednotlivými kompetencemi (např. potřeba kontrasignace obou orgánů – prezidenta ČR a předsedy vlády, případně resortního ministra).[15] Naopak je tomu v oblasti státní správy, ta je založena na principu nadřazenosti a podřazenosti. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a ostatní orgány jí tak jsou podřízeny. Podřízená ministerstva, jsou vládou řízena a kontrolována.[16] Jednotlivá ministerstva a jiné ústřední správní úřady[17] se pak věnují otázkám své působnosti a řídí další orgány státní správy.[18]

           V oblasti veřejné správy rozlišujeme orgány na monokratické, ve kterých je orgán představován jednou osobou, přičemž rozhodnutí této osoby představuje vůli celého orgánu (častěji ve státní správě) a kolegiální, což je orgán s větším počtem členů a rozhodnutí jsou přijímána hlasováním formou usnesení (častěji v samosprávě). Princip volební a jmenovací se použije při ustavování do funkcí ve veřejné správě. Jmenování je pro státní správu pravidlem, zatímco volební princip se uplatňuje nejčastěji u samosprávy. Pojmy koncentrace a dekoncentrace můžeme charakterizovat jako prostorové rozdělení výkonu správní činnosti. Zda je tato činnost vykonávána v jednom, nebo ve více orgánech s rozdělením na linii horizontální a vertikální. V horizontální rovině mluvíme o činnosti na stejném stupni řízení, zda a na kolik jsou činnosti soustředěny na jeden, nebo více vzájemně nepodřízených orgánů, jak již bylo zmíněno výše. Ve vertikální rovině hovoříme o rozdělení činnosti mezi vyšší a nižší stupně téže organizační soustavy, příkladem mohou být tzv. „dekoncentráty“ (např. finanční úřady, úřady práce apod.), což jsou specializované územní orgány vykonávající státní správu. Pomocí vertikální dekoncentrace je z vyššího stupně přenesena působnost na nižší stupeň, avšak je současně zachována služební podřízenost. Veřejná správa zná také pojem delegace, což znamená pověření osoby či více osob odlišných od státu, plněním úkolů státní správy, nebo pověření osob plněním úkolů veřejné správy. K pojmu dekoncentrace je třeba zmínit pojem decentralizace, což je stav, kdy je na nižší složky delegováno větší množství pravomocí, tyto složky jsou pak nezávislé na ústředních orgánech, činnost vykonávají samostatně a pouze ve stanoveném rozsahu podléhají kontrole ústředních orgánů.[19] Příkladem decentralizace je například existence územní samosprávy.[20]

1.4     Realizace moci výkonné

           Moc výkonná je realizována zpravidla prováděcími předpisy, jako jsou např. nařízení a vyhlášky (tj. podzákonnými právními předpisy), dále také správními akty[21] (neboli rozhodnutími orgánů veřejné správy). Dále je realizována politickými akty, jako např. ve vztahu moci výkonné k parlamentu prostřednictvím zpráv, poselství, navazování styků se zahraničím, vedení války či rozhovory mezi státy apod.[22]

1.5     Právní vztahy moci výkonné

           Mezi orgány moci výkonné, orgány veřejné moci a ostatními státními orgány existuje mnoho vzájemně provázaných a z toho důvodu na sobě závislých právních vztahů. Podobně pak lze charakterizovat i vztahy uvnitř těchto orgánů.

1.5.1     Prezident republiky a Parlament

           Ve vztahu prezidenta k Parlamentu má prezident několik oprávnění. Jedním z těchto oprávnění je např. možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu. Dále prezident svolává první zasedání Poslanecké sněmovny po jejím zvolení, a také má pravomoc vetovat zákony, přičemž právo veta nepodléhá kontrasignaci.[23] Ústava tímto posílila postavení prezidenta vůči Parlamentu, nikoli však vůči vládě. Na druhou stanu může být prezident Parlamentem dočasně zbaven svých pravomocí v případě, kdy není ze závažných důvodů schopen vykonávat svou funkci (např. kvůli zdravotnímu stavu) na základě čl. 66 Ústavy.[24] K dočasnému zbavení pravomocí prezidenta dochází hlasováním Poslanecké sněmovny a Senátu, kdy v každé z komor stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců a senátorů. Senát také může podat se souhlasem Poslanecké sněmovny ústavní žalobu k Ústavnímu soudu na základě čl. 65 odst. 2 a 3 Ústavy, a to pro velezradu či hrubé porušení Ústavy, nebo jiné součásti ústavního pořádku.

1.5.2     Prezident republiky a vláda

           V tomto právním vztahu je třeba zdůraznit dualismus výkonné moci, přičemž tato forma politického režimu je typickým znakem parlamentní demokracie. Exekutivní dualismus spočívá v dvojitosti subjektů, kteří jsou nositeli výkonné moci, těmito subjekty jsou tedy prezident a vláda.[25] Ve vztahu k vládě prezident republiky jmenuje jejího předsedu a na jeho návrh i její další členy a pověřuje je řízením ministerstev, odvolává je a přijímá jejich demisi.[26] Předseda vlády, popř. resortní ministři mají pravomoc kontrasignovat část aktů prezidenta republiky, což je podmínkou jejich platnosti. Vláda tímto přebírá odpovědnost za kontrasignované akty prezidenta republiky. Prezident republiky má taktéž právo účastnit se schůzí vlády.[27]

1.5.3     Prezident republiky a soudnictví

           Ve vtahu prezidenta k soudnictví jde především o právo amnestie[28] a individuální milosti.[29] Prezident také disponuje právem jmenovat soudce dle čl. 63 odst. 1 písm. e) Ústavy, se souhlasem a spolupodpisem předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády.[30] Odlišně je tomu při jmenování soudců Ústavního soudu, kdy je jmenuje prezident se souhlasem Senátu a to na dobu 10 let, přičemž opakování mandátu Ústava nezakazuje. Předsedu a místopředsedy Ústavního soudu pak jmenuje prezident samostatně z řad ústavních soudců, stejně u Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu,[31] dle čl. 62 písm. e) Ústavy.

1.5.4     Vláda a Parlament

1.5.4.1    Vláda a Poslanecká sněmovna

           Vztah těchto dvou orgánů je charakteristický odpovědností vlády vůči Poslanecké sněmovně.[32] Poslanecká sněmovna realizuje kontrolu vlády, a to vyslovením důvěry, vyslovením nedůvěry, interpelací či zřízením vyšetřovací komise.[33]

           Žádost o vyslovení důvěry Poslanecké sněmovny je ústavním procesem, který počíná tím, že vláda po svém jmenování předstupuje před Poslaneckou sněmovnu a žádá ji o vyslovení důvěry. Poslanecká sněmovna musí v třicetidenní lhůtě projednat tuto žádost. K vyslovení důvěry Poslanecké sněmovny je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců.

           Vyslovením důvěry vláda získává plnou legitimitu. Pokud nově jmenovaná vláda důvěru Poslanecké sněmovny nezíská, je povinna podat demisi a stanovený postup se opakuje.[34] Vyslovení nedůvěry je nejsilnější ústavní sankcí vyplývající z kontrolní funkce Parlamentu. Písemný návrh na vyslovení nedůvěry je oprávněna podat nejméně jedna čtvrtina poslanců. Návrh není třeba zdůvodňovat. Návrh na vyslovení nedůvěry směruje proti vládě jako celku, nelze tak návrh podat jen proti jejímu předsedovi či jednotlivému členu vlády. Návrh na vyslovení nedůvěry lze podat pouze proti vládě, která v minulosti důvěru získala či proti vládě, která nedostála ústavní povinnosti po svém jmenování tím, že nepodala Poslanecké sněmovně žádost na vyslovení důvěry ve stanovené lhůtě. K vyslovení nedůvěry musí hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců.[35] Vláda, která důvěru ztratila, je povinna podat demisi, kterou prezident republiky bez dalšího přijme. Pokud by tato vláda demisi nepodala, prezident vládu sám odvolá.[36]

           Interpelace je právo každého poslance vůči vládě jako celku či vůči jednotlivému členu vlády ve věcech jeho působnosti. Interpelace může mít dvě formy, a to ústní nebo písemnou. Interpelace ústní je dotazem vůči vládě či jejímu členu, na který dotázaná osoba odpovídá bezprostředně po položení takového dotazu. V případě interpelace písemné je vláda či její člen povinen odpovědět na schůzi Poslanecké sněmovny, anebo odpovědět písemně do třiceti dnů od podání písemné interpelace.[37] Pokud není tazatel s odpovědí spokojen, může po rozpravě na schůzi Sněmovna k odpovědi vyslovit nesouhlasné stanovisko. To znamená, že Poslanecká sněmovna není s odpovědí spokojena a tázaný tak musí vypracovat do třiceti dnů novou odpověď.[38] Nakonec je třeba zmínit citační právo, které znamená, že člen vlády má povinnost se dostavit osobně do schůze Poslanecké sněmovny na základě jejího usnesení.[39]

           Vyšetřovací komise je zřízena Poslaneckou sněmovnou pro vyšetření věci veřejného zájmu na návrh nejméně jedné pětiny všech poslanců. Vyšetřovací komise opatřuje podklady k objasnění požadovaných skutečností např. výslechem svědků či předvoláním znalců. Výsledkem této činnosti je pak zpráva, kterou komise předkládá schůzi Poslanecké sněmovny. Vyšetřovací komise také může oznámit orgánům činným v trestním řízení své podezření ke spáchání trestného činu.[40]

           V některých situacích týkajících se ozbrojených sil, tj. vyslání, průjezd a účast podle čl. 43 odst. 4 a 5 Parlament disponuje také tzv. „právem legislativního veta“, což znamená, že Parlament může zrušit rozhodnutí vlády, přičemž postačuje nesouhlasné usnesení jedné z komor Parlamentu.[41]

1.5.4.2    Vláda a Senát

           Senát nedisponuje právem vyšetřovacím či interpelačním, nekontroluje ani hospodaření se státními financemi. Senát vůči vládě obecně nemá kontrolní pravomoci. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, v tomto případě má Senát určité pravomoci, avšak v omezeném rozsahu podle čl. 33 odst. 1 a 2 Ústavy ČR.[42] Senátu přísluší přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona, nicméně Senátu nepřísluší přijímat taková opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu (včetně závěrečného), dále volebního zákona a mezinárodních smluv uzavíraných podle čl. 10 Ústavy ČR. Člen vlády se nemusí účastnit jednání Senátu, ale pochopitelně bude v jeho zájmu se jich účastnit.[43]

1.5.5    Vláda a ministerstva

           Vláda zastává řízení, kontrolu a sjednocování[44] činnosti ministerstev.[45] Ministerstva a jiné ústřední správní úřady, které uvádí kompetenční zákon v § 2 jsou v rámci vertikální dekoncentrace řízeny vládou nejen prostřednictvím právních předpisů, nýbrž i formou interních normativních instrukcí a individuálních aktů.[46]

1.5.6    Ministerstva mezi sebou

           Zde lze hovořit především o zásadě spolupráce a poskytování součinnosti. Jednotlivé spory mezi ministerstvy pak řeší vláda v rámci své řídící, kontrolní a sjednocovací pravomoci. Prostředkem pro sjednocování stanovisek ministerstev v rámci přípravy legislativy je tzv. meziresortní připomínkové řízení.[47]

1.5.7    Ministerstva a jiné správní úřady

           Orgány státní správy, mezi které řadíme ministerstva a jiné ústřední správní úřady (např. Český statistický úřad)[48], územní orgány v přenesené působnosti (tj. obce a kraje), ostatní správní úřady s celostátní působností (např. Státní zemědělská a potravinářská inspekce) a oprávněné subjekty(např. veřejná stráž), jsou řízeny ústavními zákony, zákony, usneseními vlády, vyhláškami, nařízeními vlády, vnitřními předpisy (tj. interními normativními akty) a dalšími pokyny a instrukcemi[49], jelikož státní správa je charakteristická vztahem nadřízenosti a podřízenosti.[50]

           Významově zásadní jsou oprávnění ministerstev a jiných ústředních orgánů řídit výkon státní správy územních samosprávných celků v rámci přenesené působnosti. K realizaci dochází zřízením obecních a krajských úřadů, které při výkonu státní správy v přenesené působnosti podléhají instrukcím těchto orgánů.[51]

           V případě samosprávy je tomu poněkud jinak, jelikož samosprávné veřejnoprávní korporace (tj. obce, kraje, komory apod.) ve svých záležitostech rozhodují autonomně, avšak v mezích ústavních zákonů, zákonů a jiných právních předpisů[52], přičemž nejsou podřízeny žádnému „vyššímu“ správnímu úřadu[53], a tudíž nepodléhají subordinaci (tj. neřídí se interními normativními akty).[54] Samospráva je však pouze relativně samostatná, jelikož povinností státu je kontrolovat činnost těchto veřejnoprávních korporací.[55]

1.6     Normotvorba

1.6.1     Vláda

           Vláda má na základě čl. 78 Ústavy generální zmocnění. Tímto je oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích (secundum et intra legem), která jsou podepisovaná předsedou vlády a příslušným resortním ministrem a vyhlašovaná ve Sbírce zákonů.[56] Základní podmínkou pro vydaní nařízení je tedy existence určitého zákona, který lze nařízením provést.[57] Jelikož se jedná o podzákonný předpis, musí být takové nařízení v souladu s ústavními zákony (ústavní pořádek) a zákony.[58] Vláda na rozdíl od ministerstev a jiných správních orgánů je k vydání svého nařízení explicitně zákonem zmocněna. Disponuje tedy tzv. generálním zmocněním, což znamená, že vláda může vydat nařízení kdykoli to uzná za potřebné, z hlediska své odpovědnosti za provádění konkrétního zákona.[59]

1.6.2     Ministerstva a jiné správní úřady

           Ministerstva a jiné správní úřady disponují kompetencí normotvorby, ovšem na rozdíl od vlády, mohou vydávat právní předpisy pouze v případě, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Ústava tedy stanoví rigorózní podmínky pro vydávání takových podzákonných předpisů, z nichž je třeba zdůraznit požadavek jejich výslovného zákonného zmocnění.[60] Právní předpisy ministerstev nazýváme vyhlášky. Vyhlášky jsou podepisovány vždy příslušným ministrem. Podmínkou platnosti vyhlášek ministerstev a dalších právních předpisů správních úřadů je publikace ve Sbírce zákonů, a stejně jako vládní nařízení, musí být vydány na základě existujícího zákona a v jeho mezích.[61]

1.6.3     Orgány územní samosprávy

           Právní předpisy vydávané orgány územní samosprávy (tj. obcemi a kraji) v samostatné působnosti se nazývají obecně závazné vyhlášky (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Právní předpisy vydávané obcemi a kraji v přenesené působnosti (tj. státní správa) se nazývají nařízení. Orgánem oprávněným vydávat obecně závazné vyhlášky je zastupitelstvo obce či kraje a orgánem oprávněným vydávat nařízení je pak rada obce či kraje (čl. 79 odst. 3 Ústavy).[62] Předpisy územních samosprávných celků mohou být vydány pouze na základě existujícího zákona, v mezích zákona a na základě zákonného zmocnění.

           Oprávnění vydávat obecně závazné vyhlášky je obcím a krajům stanoveno přímo Ústavou, zatímco oprávnění vydávat nařízení je samosprávným územním celkům stanoveno zvláštním zákonem.[63] Obecně závazné vyhlášky[64] jsou vydávány k regulaci záležitostí samostatné působnosti, jako např. konzumace alkoholu na veřejnosti, pohyb psů v parcích, žebrání, pořádání a průběh veřejných sportovních a kulturních akcí aj.Nařízení regulují záležitosti přenesené působnosti a mají charakter prováděcích právních předpisů, stejně jako nařízení vlády a vyhlášky ministerstev. Oba druhy podzákonných právních předpisů však platí pouze na dotyčném území[65] a musí být zveřejněny ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, jak je uvedeno v § 1 zákona č. 35/2021 Sb., zákon o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů.[66]

Citovaná literatura

FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001.

KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016.

JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013.

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 3., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015.

SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014,

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.

SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013.

RESCHOVÁ, Jana a kol. Státověda: stát, jednotlivec, konstitucionalismus. Praha: Wolters Kluwer, 2019.

HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1937.

Zákon č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení)

Zákon č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.

Zákon č. 500/2004 Sb., zákon správní řád.

Metodická doporučení k činnosti ÚSC č. 4.1 - Tvorba obecně závazných vyhlášek (úprava místních záležitostí veřejného pořádku).

  1. RESCHOVÁ, Jana a kol. Státověda: stát, jednotlivec, konstitucionalismus. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 335.
  2. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 303-304.
  3. Tamtéž, s. 304.
  4. KLÍMA, Karel. Encyklopedie ústavního práva. Praha: ASPI, 2007, s. 735.
  5. RESCHOVÁ, Jana a kol. Státověda: stát, jednotlivec, konstitucionalismus. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 353.
  6. KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, s. 14.
  7. HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1937, s. 13.
  8. SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 45.
  9. Tamtéž, s. 51.
  10. SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 60.
  11. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 20.
  12. SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 53.
  13. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 21.
  14. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 521.
  15. Tamtéž.
  16. § 28 odst. 1zákona č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.
  17. Tamtéž, § 2.
  18. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 536.
  19. Čl. 101 odst. 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  20. SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 60-68.
  21. § 9 zákona č. 500/2004 Sb., zákon správní řád.
  22. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 304.
  23. Tamtéž, str. 306.
  24. Tamtéž.
  25. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 306.
  26. Tamtéž.
  27. Tamtéž, s. 315.
  28. Čl. 63 odst. 1 písm. k) zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  29. Tamtéž, čl. 62 písm. g).
  30. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 306.
  31. Tamtéž, s. 307.
  32. Tamtéž, s. 321.
  33. JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 155.
  34. Tamtéž, s. 222.
  35. JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 224.
  36. Tamtéž, s. 225.
  37. Tamtéž, s. 155.
  38. Tamtéž, s. 156.
  39. Tamtéž, s. 155.
  40. Tamtéž, s. 156.
  41. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  42. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 322.
  43. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 321.
  44. § 28 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.
  45. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 322.
  46. Tamtéž, s. 336.
  47. Tamtéž.
  48. § 2 zákona č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.
  49. § 20 – § 27 zákona č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.
  50. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 336.
  51. Tamtéž, s. 337.
  52. JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 341.
  53. SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 21.
  54. Tamtéž, s. 318.
  55. JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 348.
  56. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 531.
  57. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 329.
  58. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 329.
  59. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 329.
  60. KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 533.
  61. FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 339.
  62. JIRÁSEK, Jiří. Ústavní základy organizace státu. Praha: Leges, 2013, s. 342.
  63. Tamtéž, s. 343.
  64. § 10 zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích (obecní zřízení).
  65. VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 3., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015, s. 12.
  66. Tamtéž.
Autoři článku: Tereza Vymětalová (Tereza Vymětalová)