Mezinárodní příslušnost
Zjištění odvolacího soudu, že žalovaný má bydliště na území Irska, samo o sobě nevylučuje, že má bydliště též na území České republiky a jsou tudíž naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 59 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodná pro posouzení, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, totiž ve své druhé větě výslovně počítá s možností, že fyzická osoba může mít více než jedno takových bydlišť (neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale). Jestliže se tedy odvolací soud při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení Brusel I omezil na poznatek, že žalovaný má bydliště na území Irské republiky, aniž se zabýval tím, zda nemá bydliště též na území České republiky, spočívá jeho rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011).[1]
Správné nejsou ani úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že soudy České republiky nejsou mezinárodně příslušné (nemají pravomoc) k projednání předmětné věci a k rozhodnutí o ní ani podle pravidel o zvláštní příslušnosti stanovených v oddílu 2, článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I; oddíl 2 nařízení obsahuje úpravu příslušnosti na výběr dané, která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště žalovaného podle článku 2. Je tedy věcí toliko žalobce, zda odpovídající pravidlo příslušnosti na výběr dané využije či nikoliv. Učiní-li tak (rozuměno důvodně), je namísto soudů státu bydliště žalovaného příslušný soud určený podle článku 5, popř. článku 6 nařízení Brusel I., aniž žalovaný může tomuto důsledku jakkoliv zabránit; nařízení Brusel I nesvěřuje žalovanému procesní nástroj, jímž by bylo lze negovat žalobcem (opodstatněně) provedenou volbu soudu podle pravidel zvláštní příslušnosti. Úvaha odvolacího soudu, že zvláštní příslušnost soudů členského státu může být v případě žaloby proti osobě, která má bydliště na území jiného členského státu, založena pouze za předpokladu, že žalovaný neuplatní námitku nepříslušnosti z důvodu bydliště v jiném členském státě, postrádá v nařízení Brusel I jakoukoliv oporu. S pasivitou žalovaného spojuje nařízení důsledky pouze v článku 24, podle něhož jinak nepříslušný soud, u něhož byla podána žaloba, se stane příslušným na základě toho, že se žalovaný řízení před ním podrobí (srov. citované dílo, 2964 s.), tj. (slovy nařízení) účastní se řízení před tímto soudem, a to nikoliv proto, aby namítal jeho nepříslušnost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).[2]
