Max Weber

Max Weber je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších německých sociologů, jeho dílo zásadně ovlivnilo teorii sociologie i její metodologii a navázalo na ně nespočet sociologických směrů následujících v následujících letech. Mimo to byl také právníkem, historikem a ekonomem.

Život a dílo

Karl Emil Maximilian Weber, narozen 21. dubna 1864 v Erfurtu, po absolvování gymnázia roku 1882 studoval práva, ekonomii, historii, filozofii a teologii na univerzitě v Heidelbergu. Zaměřil se zvlášť na obchodní právo, v roce 1889 obhájil dizertaci na téma obchodního práva v italských středověkých městech, o několik let později se stal profesorem Berlínské univerzity v oboru obchodního a německého práva. Dále působí jako profesor národního hospodářství a finančnictví ve Freiburgu, později jako vedoucí katedry hospodářství na univerzitě v Heidelbergu. Jeho profesorská kariéra je přerušena roku 1897 nervovým zhroucením. V roce 1904 se dostal do redakce časopisu Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik (Archiv sociální vědy a politiky). Ve stejném roce začal s publikací své práce Protestantská etika a duch kapitalismu (Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus), kterou dokončil v roce 1905. V následujících letech pracuje na několika dalších dílech, mezi nimi pojednání, ve kterém kategorizuje základní pojmy sociologie, Über einige Kategorien der verstehenden Soziologie („O některých kategoriích rozumějící sociologie“) nebo posmrtně vydaná Wirtschaft und Gesellschaft („Ekonomika a společnost“), v roce 1917 má v Mnichově první ze svých nejznámějších přednášek Wissenschaft als Beruf, následovanou v roce 1919 přednáškou Politik als Beruf (u nás vychází pod názvem „Věda jako povolání“ a „Politika jako povolání ve sborníku Metodologie, sociologie a politika). Max Weber umírá v roce 1920 ve věku 56 let.

Sociální jednání

Za sociální jednání Weber označuje každou lidskou činnost, které ten, kdo ji realizuje, přisuzuje určitý smysl, a zároveň je ve svém průběhu orientována na jednání druhých osob. Jednání může být orientováno na minulé, přítomné nebo v budoucnu očekávané jednání druhých, a to jednání jednotlivců a známých nebo i blíže neurčeného okruhu neznámých lidí, vůči společnosti celkově.

• „Sociologií se má nazývat věda, která se bude zabývat chápáním sociálního jednání a takto vysvětlí jeho průběh a účinky“ (Weber, 1925)

Weber pak rozděluje sociální jednání na čtyři základní druhy dle motivace: na jednání účelově-racionální, hodnotově-racionální, afektivní/emocionální a tradiční.

Účelově-racionální je takové jednání, při kterém se jednatel zaměřuje na určitý cíl a zároveň zvažuje vhodné prostředky a možné vedlejší následky. Je silně zaměřené na úspěch, využívá určité očekávané chování vnějšího světa a jiných lidí.

Hodnotově-racionální jednání je jednání vědomě zaměřené na určitou (etickou, náboženskou apod.) vlastní hodnotu. Smysl takového jednání nespočívá pouze v úspěchu samotného jednání, nýbrž je vytvářen jednáním jako takovým, přičemž čistě hodnotově-racionálně jednání zcela ignoruje předvídatelné následky, sleduje pouze naplnění povinnosti určené hodnotami.

Afektivní jednání je určeno aktuálním citovým stavem jednatele. Čistě afektivní chování tedy vůbec nemusí být vědomě zaměřeno na nějaký cíl, může být pouhou reakcí na určitý podmět, je na hranici (a občas také za hranicí) skutečného jednání a pouhou reakcí.

Tradiční jednání, stejně jako afektivní, nemusí být nutně podmíněno určitým účelem – může jít pouze o určitou vžitou reakci na očekávané podměty. Do této kategorie se řadí většina navyklých každodenních jednání.

Toto rozdělení je ideální a (společenské) jednání málokdy spadá pouze pod jednu z kategorií.

Legitimní řád

Jednání – sociální jednání – je vázáno účastníky sociálního vztahu na představu určitého platného řádu. Legitimní platnost řádu mohou jednatelé spojovat s různými důvody, které Weber rozděluje do čtyř kategorií:

1. Tradice: platí to, co platilo odjakživa;
2. Afekt: platí to, co bylo nově zjeveno;
3. Hodnotově-racionální víra neboli platnost toho, co je považováno za absolutně platné;
4. Síla pozitivního ustanovení, v jehož legalitu se věří, přičemž tato legalita působí jako legitimní buď dohodou zainteresovaných nebo na základě autority, v níž člověk věří.

Panství

Weber spojuje výkon moci (moc jako možnost prosadit svou vůli v rámci určitého sociálního vztahu i přes odpor druhých) ve společnosti s představou panství, v nichž je zprostředkována mocenská nerovnost, která je, z pohledu ovládaných, vnímána jako legitimní. Autorita tedy obecně není udržována násilím nebo jeho hrozbou, ale vírou v oprávněnost tohoto systému. Rozlišuje tři ideální typy panství:

1. Tradiční panství
2. Charismatické panství
3. Legální panství

Tradiční panství staví svoji legitimitu na víru v tradici, víru v uspořádání existující „odjakživa“, což je stav, ze kterého panovník odvozuje svou autoritu. Nejjednodušším typem tradičního panství je gerontokracie a primární patriarchalismus, kde není přítomný správní aparát, moc není zprostředkována a členové svazku se považují za sobě rovné. Dalším stádiem je patrimonialismus, se správním a vojenským aparátem, jenž jsou však také plně podřízeny osobě pána. Pokud členové správního/vojenského aparátu získají přístup k určitým pravomocím, vzniká panství stavovské, popřípadě může vzniknout panství feudalistické, pokud místo vyřazení pána dojde k posílení vzájemných vazeb mezi pánem a správním/vojenským aparátem.

Charismatické panství je stav, ve kterém odvozuje vůdce svoji autoritu od určitých mimořádných schopností nebo vlastností, kvůli kterým se na něj jednotlivci obrací. Osobnost vůdce může být různorodá – od proroků přes vojevůdce až ke kouzelníkům, ale jeho pozice je vždy výsledkem určité mimořádné situace. „Správní aparát“ pak připomíná spíše učedníky. V čisté formě se charismatické panství vyskytuje vždy jen relativně krátkou dobu – postupem času se přiklání buď k tradicionalizaci nebo legalizaci. Charismatické panství se obvykle objevuje ve dvou formách – vázané na rod (je předáváno geneticky) nebo na úřad (souvisí s určitou společenskou pozicí).

Legální panství zakládá na pravidlech, vědomě vytvořených autoritou na základě logických technik a abstraktních pravidel. Toto neznamená, že by pouze tento typ byl spojen s existencí práva, ale pouze v tomto systému pochází právo „zevnitř“, jedná se o právo racionální, má proto svůj vlastní legitimační obsah – není postaveno pouze na tradici nebo na osobě vůdce. Jednotlivci se nepodřizují vůči konkrétním osobám, nýbrž právě normám samotným, přičemž vládce a správní aparát jsou vázáni stejnými právními normami jako všichni ostatní. Nejčistší typ legálního panství spočívá na byrokratickém správním aparátu.

Teorie byrokracie

Byrokracii Weber vidí jako určitý typ legálně racionální autority, pro niž jsou typické určité principy:

1. Vymezení úřední kompetence
2. Úřední hierarchie (nadřízenost a podřízenost)
3. Zakládání spisů
4. Odborné vzdělání úředníka
5. Povinná pracovní doba
6. Podřízenost pravidlům organizace

Důvod, proč je byrokratická forma organizace tak úspěšná, vidí Weber v jejích technických přednostech. Podporuje racionální způsob života, věcnost, profesionalitu a odbornost. Dělba práce v byrokratické organizaci může být zavedena podle naprosto objektivních kritérií, práce v ní je vykonávána podle předem určených, a tak předpovídatelných, pravidel. Spojuje její existenci s moderní masovou demokracií; jejím základním principem je rovnost před zákonem. Není však slepý k úskalím byrokratického organizace, čímž je její neohebnost, zájem úředníků si chránit vlastní postavení či zneužívání určité „informační asymetrie“ (byrokratická organizace má přistup k informacím, ke kterým společnost přístup nemá). Přesto Weber považuje byrokracie za celkově nejvhodnější způsob uspořádání moci, zvláště pro rozvoj moderního kapitalistického podnikání. Nástup byrokracie považuje za jeden z faktorů, který umožnil vznik moderního kapitalismu, pro trvalost maximalizace zisku je vhodná neosobnost a věcnost právních norem.