Majetková práva manželů
Majetkové poměry v řádném manželství byly velmi jednoduché. Manželka jako osoba alieni iuris nemohla disponovat žádným majetkem, tudíž všechen majetek, který nabyla, patřil manželovi (osoba sui iuris). Volné manželství naopak nemělo na majetkové poměry manželů žádný vliv. Manžel měl ve volném manželsví povinnost hradit všechny náklady rodiny, především obživu manželky a dětí. Manžel tradičně získával věno, aby mu bylo ulehčen vstup do manželství, ostatní majetek ženy byl v jejím vlastnictví, obvykle jej však také spravoval manžel. Manžel byl v postavení jakéhokoli jiného správce a vrácení peněz bylo zabezpečeno hypotékou na celý jeho majetek. Manželé mezi sebou mohli uzavírat smlouvy, ne však darovat. (aby nedocházelo k přílišnému pohybu majetku mezi rodinami) Některé typy darování byly povoleny. (viz tabulka). Mezi manželi bylo dále zakázáno použití infamujících žalob a žalob poenálních.
Povolené případy darování |
---|
1) darování na případ vdovství
2)darování na případ rozvodu 3)darování, která nezmenšovala majetek dárce 4)darování manželovi, pro získání hodnosti 5) příležitostné dary |
Obsah
Věno - dos
Manželka přináší do nově vzniklého manželství, aby ulehčila manželovi výlohy spojené se zakládáním nové rodiny. Není to však její povinností. Bylo však pokádání za žádoucí a běžné. Pokud manželka věno neposkytla, mohl manžel odmítnout poskytování obživy a jiného zaopatření. Pokud věno poskytla v domnění, že je to její povinností a chtěla jej zpět, nepochodila. Manžel není povinnen věno vracet. Věno přijímá manžel nebo tchán (pokud je stále podřízen otci). Žena v manželství žádná práva k věnu neměla. Ta získala až při rozvodu, podle pozdějšího práva jako obligační nárok. Postupně se vyvinulo pravidlo, že ženě se vrací věno za všech okolností, i když nebylo vyžádáno. Prostředkem se stala žaloba "actio rei uxoriae". Tuto žalobu mohla použít pouze manželka, bylo to její osobní právo. Věno se vracelo pouze v případě rozvodu nebo smrti manžela. Zemřela-li manželka, věno zůstávalo manželovi. Výjimečně jej muž musel vrátit tchánovi. Z věna si muž mohl odepsat různé položky (viz tabulka. Později bylo reformou císaře Justiniáno zavedeno pravidlo, že muž vrací věno i v případě smrti manželky. Ta měla vrácení věna pojištěno generálním zástavním právem k majetku manžela.
Odečtené sumy před vrácením věna (právo na srážky) |
---|
1) - suma za užitečné náklady
2) - 1/6 objemu za každé dítě (max - 1/2 objemu) 3) -1/6 za těžké nebo -1/8 za lehké porušení mravů manželkou 4) - suma věcí, které manželka zcizila Pozn. pokud rozvod zavinil manžel, suma se zvětšovala |
Dotální smlouvy - pacta dotalia
Zpočátku bylo věno zřizováno formální smlouvou (stipulace), později bylo podle Justiniána dostačující uzavření věna neformální úmluvou (pactum dotale)Tučný text. Postupně byla tato volnost omezována pro prospěch ženy. Ta se například nemohla vzdát práva na vrácení věna nebo zhoršit nějaké své postavení. Neplatné byly úmluvy, které nějakým způsobem odporovaly věnu.
Donatio ante nuptias - darování před manželstvím
Zvyk původně z východu země se za absolutního císařství rozšířil na celé území Římské říše. Nejen žena, ale i muž dával při sňatku určitý majetek. Ten měl zajistit ženu pro případ jeho smrti nebo rozvodu. Muselo se tak uskutečnit před uzavřením manželství, v průběhu bylo považováno za neplatné. Později vznikly výjimky umožňující darování v průběhu manželství, za Justiniána dokonce po skončení manželství. Název byl proto změněn na "donatio propter nuptias - darování vzhledem k uzavření manželství". Darovaný majetek se přizpůsobil právním předpisům věna. Náležel tedy muži, manželka s ním mohla disponoval až po smrti manžela nebo po rozvodu, který zavinil manžel. Jinak majetek držel muž.[1]
Odkazy
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.140-143, ISBN 80-717-9031-1.