Logika, argument, argumentace
Předmětem logiky jako vědy je argument.[1] Studuje tedy teorie vyplývání, logického myšlení, formy tvrzení a různých použití v praxi. Vedle toho však logika může být chápána jako interní proces, který vzniká po dosažení určité úrovně vědění. Spočívá v uspořádání a hledání vztahů a východisek z poznatků, které má osoba k dispozici.[2]
Klasická logika. Výstavba klasické logiky je tvořena dvěma prvky. Prvním prvkem je dvouhodnotovost a druhým extenzionalita. Dvouhodnotovost je vlastnost vztažená k sémantické klasifikaci výroků, jejímž výstupem jsou pouze dvě pravdivostní hodnoty- pravda a nepravda. O extenzionalitu se jedná pokud výrok závisí pouze na jeho pravdivostních hodnotách.[3]
Neklasická logika. V případě, že jeden nebo oba z výše uvedených prvků klasické logiky je porušen, tak hovoříme o neklasické logice. Připouští tedy více pravdivostních hodnot popřípadě může zohledňovat i pravdivostní hodnoty mimo určitý výrok. Neklasická logika je příznačná i v aplikaci práva.[4]
S aplikací práva, a to v zásadě aplikací norem je spojena normativní logika. Předmětem normativní logiky jsou příkazy- normy a vzhledem k popření dvouhodnotovosti a extenzionality spadá pod kategorii neklasické logiky. Připouští tzv. deontické modality- založené na protikladu nutnosti X příkazu a možnosti X dovolení. Výroky normativní logiky častokrát obsahují imperativní obraty, nicméně následkem použití takových obratů vznikají problémy s určením pravdivosti výroků, protože nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Primárním zkoumáním normativní logiky je spíše syntaktické pojetí norem a sekundárním pak sémantická stránka.[5]
Argument. Jedná se o určitou sekvenci, při které je dána premisa na základě které je dovozen závěr/důsledek.[6] Proces vyvozování důsledků z premis je nazýván dedukce. Dedukce je tak myšlenkový proces, který je ve většině případů prováděn automaticky a podvědomě. Pokud důsledek opravdu vychází z premisy, tak hovoříme o deduktivní platnosti argumentu.[7] Oproti dedukci rozeznáváme dále induktivní kogenci, díky které na základě premis/y dokážeme získat nové poznatky (v rámci dedukce pracujeme pouze s informacemi, které již máme). Induktivní kogence argumentu je silně relativní vzhledem k početnosti daných premis. Na základě výše uvedeného můžeme dovodit, že konstrukce induktivní kogence je založená na generalizaci.
Příklad induktivní kogence:
Pokud praskne po naplnění vařící vodou 10 z 10 typově určených sklenic, tak je zřejmé, že prasknou další dvě následující.
-> v případě neprasknutí následující sklenice by byla snížena míra kogence argumentu
Posledním druhem usuzování je abdukce. Výsledkem abdukce je hypotéza, která vysvětluje jevy, a to na základě dedukce a indukce. Díky abduktivní inferenci získáváme tedy odhady, které nám pomáhají vytvářet si souvislosti. Z těchto třech zmíněných inferencí je pouze správně aplikovaná dedukce vždy pravdivá, nicméně dle Peirceho teorie jsou uvedené inference na sobě závislé.[8]
Příklad závislosti inferencí:
Dedukce: V kádi jsou jenom kapři, takže pokud z kádě někdo vyloví rybu, tak to bude kapr.
Indukce: Pokud je v kádi 15 ryb a po vylovení 10 z nich jsou kapři, tak další vylovená ryba bude kapr.
Abdukce: Vidím stánek s prodejem kaprů a v jeho okolí chodí lidé s koupenými kapry, je tedy zřejmé, že lidé koupili kapry právě v tomto stánku.
Argumentace. Je procesem řečových aktivit, které spočívají v tvrzeních, a to ať už pravdivých, tak nepravdivých. Mezi jednotlivými řečovými aktivitami jsou tzv. přechody/ inference (dedukce, indukce, abdukce). Jednotlivé přechody se řídí inferenčními pravidly, které však nejsou zjevné a konkrétní, ale jsou návodná. Může se však také jednat o duševní proces usuzování, ve kterém jsou zahrnuty i nonkognitivní faktory jako jsou touhy a emoce.[9] Doktrína rozeznává tři různé účely argumentace, a sice rétorický, konsenzuální a epistemický. Účelem rétorického přístupu je ovlivnit jinou osobu a získat jeho přesvědčení. Jedná se tak o individuální cíl osoby, která argumentuje. Oproti tomu konsenzuální účel argumentace je charakteristický kolektivním cílem, kdy je veden dialog mezi účastníky, a to v kontradiktorním postavení, jejichž výstupem by měl být shodný konsens. Poslední, epistemický přístup je příznačný, že jeho cílem je poznání pravdy.[10]
Právní argumentace. Podle profesora Gerlocha rozlišujeme dvě roviny právní argumentace:
- Klasická logika.skutková (quaestiones facti)- jedná se o argumenty, které jsou podloženy důkazními protředky, tedy zejména svědeckou výpovědí, ohledáním, znaleckými posudky
- Klasická logika.právní (quaestiones iuris)- východiskem jsou argumenty, které jsou získané na základě interpretace a subsumpce skutkového stavu pod jednotlivé právní normy (argumentace interpretačními metodami, právními principy, …)[11]
Krátce k problematice právní logiky. Nelze ji chápat jako samostatné autonomní odvětví logiky, nicméně problém právní logiky je při nejmenším diskutabilní. Mezi odborníky a vědci není zatím ustálený myšlenkový proud, zda právní etika vůbec existuje, protože ona právní logika nemá vlastní inferenční systém, používá tedy základní inferenční systém logiky jako takové a zkoumá pouze usuzování právních forem, což nezakládá samostatnost. Jedná se tak spíše o logiku, jejíž argumenty mají typovou právní formu.[12]
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008, s. 11.
- ↑ Harvánek, J. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2013, s. 300.
- ↑ ŠTĚPÁN, J. Logika a právo. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 25.
- ↑ ŠTĚPÁN, J. Logika a právo. s. 57.
- ↑ ŠTĚPÁN, J. Logika a právo. s. 73- 75
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 11.
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 23.
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 23- 31.
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 12- 14.
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 18- 19.
- ↑ Gerloch, A. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2017, s. 149.
- ↑ Sobek, T. Argumenty teorie práva, s. 48.
