Kontraktační proces

Z Iurium Wiki

Kontraktační proces

Smlouva

Nejčastější a hlavní způsob vzniku závazku je vznik na základě smlouvy. „Smlouva představuje jeden z důvodů vzniku závazku.“[1] V NOZ se ustanovení o smlouvách objevuje na začátku úpravy o závazcích. Dle NOZ „smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.“[2] Dle tohoto ustanovení se tedy smlouvou rozumí „právní jednání alespoň dvou stran, typické právě tím, že vůle stran směřuje ke zřízení obligace mezi nimi s tím, že strany obsah smlouvy zavazuje.“[3] Smlouva je tedy dvoustranné či vícestranné právní jednání, které směřuje ke vzniku závazku. „Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe.“[4]

Naproti tomu musíme rozlišovat jednání, které se sice může o do projevu podobat právnímu jednání a tedy i smlouvě, ovšem jednající subjekt zde nemá vůli se právně vázat. Takové jednání označujeme jako společenskou úsluhu. Při společenské úsluze absentuje jednak závaznost jednajícího subjektu a jednak vymahatelnost takového jednání. Toto jednání nelze ztotožňovat s právním jednáním, jež zakládá naturální obligaci. Zatímco v případě společenské úsluhy je důvodem absence vůle stran, strany nechtějí být právně vázány, není subjektivní právo a povinnost, v případě naturálních obligací je to stát, který z různých důvodů odmítá poskytnout veřejnou moc k vymožení některých dluhů, byť jde o právní povinnosti a jim odpovídající subjektivní práva.[5]

Naše právní úprava zná mnoho druhů smluv a závazkovému právu celkově je vyhrazena značná část NOZ (§ 1721 - § 3014). Smlouva může být: pojmenovaná či nepojmenovaná; abstraktní či kauzální; reálná či konsenzuální; ve prospěch třetí osoby či k tíži třetí osoby; uzavíraná se spotřebitelem či adhezním způsobem; přípravná či budoucí; úplatná, bezúplatná či smíšená; jednostranná či dvoustranná; synallagmatická či asynallagmatická; odvážná; rámcová nebo se zjevným zájmem třetí osoby na plnění.

Předsmluvní odpovědnost

Jedním ze základních principů, na němž stojí soukromé právo, je autonomie vůle [§ 1 odst. 2, § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. d), § 1728]. Strany jsou v zásadě svobodné ohledně rozhodnutí, zda smlouva bude uzavřena, či nikoli, jak a s kým bude uzavřena a s jakým obsahem. Tato volnost může být omezena, ať už subjekty samými, zákonem či rozhodnutím orgánu veřejné moci (např. § 74 OSŘ).[6]

Předsmluvní odpovědnost je naproti starému občanskému zákoníku (ve smyslu z. č. 40/1964 Sb.) nově výslovně vymezena v § 1728 - § 1730 NOZ. „Lze ji definovat jako povinnost k náhradě škody či jiný obdobný následek, který vzniká v důsledku porušení povinností, kterými je smluvní strana vázána v předsmluvním stadiu kontraktace, tedy při vyjednávání o uzavření smlouvy.“[7] Minulá právní úprava měla tento institut zčásti upraven v Obchodním zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.), ve kterém např. stanovovala, že „Kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti.[8] A dále „Kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.“[9] Vrchní soud v Praze v roce 2004 řekl, že „aplikace tohoto institutu v podmínkách našeho právního řádu nepřichází v úvahu, protože pozitivní právní úprava neexistuje“, což o dva roky později potvrdil i Nejvyšší soud ČR.[10] NOZ tedy zavádí tuto chybějící právní úpravu.

Dle § 1728 odst. 1 NOZ „každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.“ Je tedy na svobodné vůli každého, zda a s kým uzavře smlouvu. Zároveň je zde stanovena odpovědnost osob, které zahájí jednání, aniž by měli úmysl toto jednání dotáhnout do konce.

Proces kontraktace

Úpravu kontraktačního procesu, tedy procesu uzavírání smluv, nalezneme v § 1731 a násl. NOZ. V § 1770 a násl. NOZ bychom pak nalezli úpravu zvláštních způsobů uzavírání smluv. NOZ přináší větší míru dispozitivnosti oproti minulé úpravě. To se týká i oblasti uzavírání smluv. Oproti minulé právní úpravě tak NOZ dává „smluvním stranám možnost upravit si podle vlastních představ proces vzniku smluv mezi nimi.“[11]

Nabídka - oferta

Nabídka kupní smlouvy a její následná akceptace jsou základní instituty, které směřují k uzavření kupní smlouvy. „Nejprve musí existovat návrh na uzavření smlouvy neboli nabídka.“[12]

Autonomie vůle

„Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.“[13] Jde o obecné vymezení základního předpokladu vzniku smlouvy, a to je dosažení konsenzu. Toto ustanovení vyjadřuje princip autonomie vůle. Stranám je ponecháno na svobodné vůli rozhodnout se, zda sjednají smlouvu, s kým ji sjednají, v jaké formě a s jakým obsahem. S tím souvisí i právo kdykoliv jednání o uzavření smlouvy ukončit.[14]

Autonomii vůle garantuje na ústavní úrovni čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 LZPS. Ochrana autonomie vůle však nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit.[15]

Jako příklad autonomie vůle můžeme uvést situaci, kdy si strany dohodnou uzavření kupní smlouvy bez určení kupní ceny (srov. § 1749 NOZ). Smluvní strany tedy mohou projevit vůli kupní smlouvu uzavřít bez toho , aby v ní byla uvedena kupní cena či stanoven způsob jejího určení, a tedy fakticky vyloučili obligatorní část obsahu kupní smlouvy. [16]

Není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven způsob jejího určení a je-li smlouva platná, může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy.[17]

Nabídka

„Nabídkou rozumíme návrh na uzavření smlouvy. Z takového návrhu musí být zřejmé, že ten kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.“[18]

V § 1731 až 1745 je upraveno uzavření smlouvy přijetím návrhu na uzavření smlouvy. Návrh na uzavření smlouvy je nabídkou, někdy se používá též výraz oferta (z latinského: offero – nést vstříc, nabízet, podávat). Bližší úprava náležitostí nabídky je obsažena v § 1732. Nabídku činí navrhovatel, který má úmysl uzavřít určitou smlouvu, někdy také označovaný jako oferent, historicky nabízeč. Osoba, která nabídku přijímá, je příjemce (§ 1740), jinak též akceptant (z latinského: acceptio – přijímání, přijetí). Přijetí se proto označuje jako akceptace. Smlouva vzniká účinností přijetí (§ 1745).[19]

Navrhovatel

Navrhovatelem je subjekt, který činí nabídku. Musí mít právní osobnost dle § 15 NOZ (právní subjektivita).[20] Autonomie vůle zahrnuje i svobodu navrhovatele rozhodnout se, zda učiní nabídku či ne. Autonomie vůle může být v některých případech omezena. Omezení se může projevit v tom, že subjekt má povinnost uzavřít smlouvu či učinit nabídku (např. § 1187 NOZ).[21] Z právního textu nevyplývá, kdo by měl činit nabídku. Návrh k uzavření smlouvy může podat např. prodávající strana. Může tak ovšem učinit i obdarovaný. Až na výjimky zákon nespecifikuje, kdo je navrhovatelem a kdo je příjemcem.

Osoba, vůči níž je nabídka činěna (Oblát)

Nabídka může být adresovaným právním jednáním, kdy navrhovatel nabízí uzavření určité osobě nebo určitým osobám. Tato osoba se označuje také jako oblát (z latinského: oblatus – nabídnutý, určený). Pak tato nabídka působí pouze vůči této osobě. Jiná osoba ji nemůže až na výjimky přijmout. Výjimky mohou vyplývat jednak z právní úpravy, např. § 1739 odst. 2 NOZ, jednak z nabídky samotné.[22]

Nabídka může být i neadresovaným právním jednáním. V tomto případě nabízí navrhovatel uzavření neurčitým osobám, obecně všem, kdo splňují podmínky nabídky s tím, že v zásadě vzniká smlouva pouze s prvním příjemcem (§ 1780 NOZ). Výjimky mohou vyplývat jednak z právní úpravy, např. § 1732 odst. 2 NOZ, § 330 ZOK nebo z nabídky samotné, např. smlouva je uzavřena s určitým počtem příjemců nebo všemi příjemci, kteří přijmou nabídku ve stanovené lhůtě (§ 1784 NOZ).[23]

Podstatné náležitosti smlouvy

Podstatnými náležitostmi smlouvy jsou minimální náležitosti, které musí návrh na uzavření smlouvy splňovat, aby se skutečně jednalo o nabídku. „Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.“[24] Obecně platí, že je-li nabídka správně formulována, postačí k jejímu přijetí prosté „Ano“. Pokud však někomu navrhnu, jestli by si nechtěl koupit kabelku z následujícího výběru, pak se nejedná o nabídku – k uzavření smlouvy (přijetí nabídky) by nestačilo prosté „Ano“. Jedná se o pouhou výzvu k podání nabídky. Nabídka musí splňovat obecné požadavky kladené na právní jednání (§ 545 a násl. NOZ). Z nabídky musí vyplývat vůle být vázán smlouvou pro případ přijetí.[25]

Účinnost nabídky

Při uzavírání smlouvy má zásadní význam účinnost nabídky. Pouze účinnou nabídku lze přijmout (§ 1740) a pouze do její účinnosti lze nabídku zrušit (§ 1737).

Účinnost nabídky se stejně jako další právní jednání posuzuje v závislosti na tom, zda se jedná o nabídku adresovanou či neadresovanou. Adresovaná nabídka se stává perfektní v okamžiku, kdy dojde do sféry vlivu obláta. Pokud spolu jednají přítomní, působí nabídka neprodleně a okamžik projevu a dojití se příliš neliší. Jde-li o jednání mezi nepřítomnými, liší se okamžik projevu a dojití výrazněji. Neadresovaná nabídka pak nabývá účinnosti (stává se perfektní) již samotným projevem. Dojití vyžaduje, aby se jednostranné právní jednání dostalo do sféry dispozice vlivu druhé strany.[26]

Jedná-li se o písemnost, považuje se taková zásilka za doručenou tehdy, měl-li adresát objektivně možnost se s ní seznámit.[27]

Změna nabídky

Občanský zákoník neřeší výslovně změnu nabídky. Není-li stanoveno či určeno jinak, její možnost je přípustná ve stejném rozsahu, v jakém je možné nabídku zrušit (§ 1737 NOZ) či odvolat (§ 1738 NOZ). Za stejných podmínek nabývá změna účinnosti. Jestliže občanský zákoník připouští za určitých okolností zánik nabídky v důsledku jejího zrušení nebo odvolání, připouští tím spíše i její změnu.[28]

Zánik nabídky

Mezi způsoby zániku nabídky se řadí všechny případy, kdy nabídka již nemůže být přijata. Může se tak stát proto, že došlo k jejímu zrušení nebo např. proto, že zanikla účinnost nabídky. Nabídka tedy může zaniknout zrušením (§ 1737 NOZ), odmítnutím (§ 1739 NOZ), uplynutím času – doby trvání nabídky či lhůty k jejímu přijetí (§ 1734 a 1735 NOZ), odvoláním, jedná-li se o odvolatelnou nabídku (§ 1738 NOZ), ale v některých případech i smrtí či ztrátou svéprávnosti nebo splynutí osoby navrhovatele a příjemce. Nabídka rovněž zaniká v případě účinného přijetí a vzniku smlouvy.[29]

Křížící se nabídky

Ke křížení nabídek dojde v případě, že si strany vzájemně pošlou nabídky, které splňují potřebné náležitosti a liší se pouze v nepodstatných záležitostech (§ 1740 NOZ) či v obchodních podmínkách (§ 1751 odst. 1 NOZ). V takových případech se však na „druhou“ nabídku nemůže nahlížet jako na přijetí, neboť se nejednalo o reakci na účinnou nabídku. Ani jeden z projevů nelze posoudit jako přijetí nabídky druhé strany.[30]

Neodvolatelná nabídka

„Nabídka je neodvolatelná, je-li to v ní výslovně vyjádřeno, anebo dohodnou-li se tak strany. Nabídka je rovněž neodvolatelná, plyne-li to z jednání stran o uzavření smlouvy, z jejich předchozího obchodního styku, anebo ze zvyklostí.“[31]

„Od nabídky je potřeba odlišovat podobné situace, které však nejsou nabídkou. Nabídkou tak není projev vůle, který nevyhovuje výše uvedeným náležitostem nabídky. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo výsledek, jedná se o veřejný příslib. O pouhou výzvu k podání nabídky – tzv. invitatio ad offerendum půjde též v situaci , kdy projev vůle směřuje vůči neurčitému okruhu osob, nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco jiného. Pokud by však z projevu vůle směřujícího vůči neurčitému okruhu osob plynula nepochybná vůle být nabídkou vázán v případě přijetí, mohlo by se jednat o veřejnou nabídku.“[32]

Přijetí nabídky - akceptace

„Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.“[33] V souvislosti s problematikou přijetí vzniká otázka, kdo může nabídku přijmout, co musí přijetí obsahovat, zda může dojít k přijetí nabídky pouhou nečinností a v jakém rozsahu se musí nabídka a přijetí shodovat.[34] „Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala.“[35]

Kvalifikované/Modifikované přijetí

Minulá právní úprava jakoukoli změnu, výhradu, dodatek či cokoli jiného, co by jakýmkoli způsobem měnilo nabídku považoval za protinabídku.[36]

NOZ však zavádí nové pravidlo, díky kterému k přijetí nabídky dojde i tehdy, pokud projev přijetí obsahuje dodatek nebo odchylku, která podstatně nemění podmínky nabídky. „Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost.“[37] Platí tedy, že pokud by se jednalo o větší dodatek či odchylku, pak by se takový projev vůle považoval za protinabídku. NOZ se inspiruje zahraničními úpravami, kupříkladu úpravou Úmluvy OSN o smlouvách a mezinárodní koupi zboží (Vídeňská úmluva).[38] „Podle čl. 19 odst. 3 dodatky nebo odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů, se považují za podstatnou změnu podmínky nabídky. Milan Hulmák za nepodstatné změny považuje rozšíření cenové doložky i na případy poklesu cen a nejenom na původně navržený vzestup.“[39]

Nabídka a přijetí se mohou lišit pouze v tom, že odkazují na odchylné obchodní podmínky. Jedná se o konflikt obchodních podmínek. V takových případech smlouva vzniká, obchodní podmínky se však použijí pouze v rozsahu, v jakém nejsou v rozporu.[40]

Příjemce

Příjemce bude především osoba, které je nabídka adresována. To platí v případech, kdy nabídka je adresovaným právním jednáním. V případech, kdy jde o veřejnou nabídku, může být příjemce kdokoliv, kdo splní požadavky nabídky, např. tam, kde je osoba příjemce vymezena obecnými znaky. Příjemce může být při přijetí zastoupen, např. organizátorem aukčního systému, dražebníkem (§ 436 NOZ).[41]

Forma přijetí

Obecně platí, že nabídku lze přijmout jakoukoliv formou. Písemnou nabídku lze přijmout konkludentně, ústně, písemně. Soudní judikatura se opakovaně vyjádřila k přípustnosti přijetí nabídky zasláním faktury v souladu s ní, např. v rozsudku NS č. j. 32 Odo 1492/2006. Stejná pravidla pak platí i pro změnu smlouvy. Obecné závěry soudní judikatury, že návrh na změnu závazku nemůže být přijat konkludentně, postrádají oporu v právní úpravě. V některých případech může být přijetím nabídky i pouhé roztržení obalu, pokud z takového jednání lze dovodit souhlas s konkrétní nabídkou a dohodou o obsahu smlouvy (shrink wrap contract). Často tomu tak nebude právě s ohledem na skutečnost, že obsah nabídky je teprve uvnitř balení a příjemce nemá možnost se s ním seznámit jinak než roztržením obalu. Z takového jednání nelze vyvozovat souhlas příjemce s něčím s čím neměl možnost se seznámit předem. V některých případech právní úprava předpokládá přijetí konkludentním jednáním, např. zaplacením pojistného podle § 2759 odst. 1 NOZ. V jiných případech konkludentní přijetí vylučuje (např. 1817 NOZ).[42]

Oferent má právo v nabídce stanovit, že její přijetí je možno provést pouze v písemné formě. Oblát pak musí dodržet tuto písemnou formu, jinak jeho přijetím nebude oferent vázán.[43] Pokud tak oferent učiní nabídku, ve které jasně stanoví, že její přijetí musí být provedeno písemně, ale oblát přesto učiní přijetí ústně, má se za to, že nebyla dodržena požadovaná forma smlouvy a oferent není povinen plnit. Pokud by se přesto rozhodl plnění poskytnout, hledělo by se pak na smlouvu jako na platnou a její neplatnost pro nedostatek formy by již nemohl oferent namítat.[44] Oblát by samozřejmě neplatnost smlouvy nemohl namítat vůbec, jelikož ji způsobil.

Výjimkou z výše uvedeného pravidla je rovněž případ, kdy jako obligatorní stanoví písemnou formu pro určitou smlouvu přímo zákon.[45] Zde mohou nastat dvě možné situace. Zaprvé již oferent nedodrží zákonem požadovanou formu a učiní nabídku ústně. Oblát pak nabídku (rovněž ústně) příjme. Smlouva je v takovém případě zřejmě neplatná. Nicméně NOZ umožňuje stranám tuto vadu dodatečně zhojit. Zadruhé může být situace taková, že oferent nabídku učiní písemně, ale oblát učiní přijetí ústně. I zde se však nabízí široká možnost konvalidace dle § 582 NOZ.

Přijetí nečinností

Podle § 1740 NOZ mlčení či nečinnost samy o sobě přijetím nabídky nejsou. Jestliže je ke vzniku smlouvy vyžadován projev vůle příjemce smluvních stran, pouhá nečinnost obláta ke vzniku smlouvy vést nemůže. Jde o tradiční názor zastávaný již v prvorepublikové doktríně vycházející z § 863 ABGB.[46]

I nečinnost však může být projevem vůle za předpokladu, že z této nečinnosti s ohledem na okolnosti případu jednoznačně vyplývá projev vůle. I nečinnost tedy může být přijetím nabídky. Může se jednat o nečinnost v případě, kdy si smluvní strany sjednají tento způsob uzavření smlouvy nebo kdy tato možnost vyplývá z předchozího prohlášení příjemce, může jít o zavedenou praxi mezi stranami. Mlčení může být projevem souhlasu také v souladu s obchodními zvyklostmi, obecně pak všude, kde je to obvyklé (§ 558 NOZ). Vůle vyplývá z nečinnosti tam, kde přímo právní úprava vyžaduje reakci na nabídku, přičemž s nečinností spojuje souhlas. Jde o případy presumpce souhlasu. Příkladem může být prominutí dluhu (§ 1995 NOZ), změna smlouvy o zájezdu (§ 2531 odst. 2), aj. Občanský zákoník neumožňuje navrhovateli jednostranně stanovit, že nečinnost příjemce bude považována za přijetí. Může se tak ale omezit sám navrhovatel.[47]

Zrušení přijetí nabídky

„Přijetí nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s přijetím.“[48]

„Osoba jednající v písemné formě, může svůj projev vůle odvolat, dojde-li odvolání druhé straně nejpozději současně s původním projevem vůle.“[49]

Z obecné úpravy právních jednání vyplývá , za jakých okolností může osoba, která jedná, své jednání odvolat (§ 572). Právní úprava v § 1742 pouze rozvádí toto pravidlo ve vztahu k přijetí, např. nezávisle na tom, zda přijetí je v písemné formě. [50]

Zrušení přijetí je jednostranným adresovaným právním jednáním příjemce, kterým zrušuje dříve učiněné přijetí. Stejné pravidlo však platí pro změnu přijetí. Jestliže přijetí může být příjemcem zrušeno, může být za stejných okolností příjemcem i změněno. Důvody pro zrušení jsou irelevantní. Zákon v § 1742 neupravuje žádné formální požadavky na právní jednání. Uplatní se zde § 564. Pokud vyžaduje zákon pro právní jednání určitou formu, lze zrušit nabídku v téže nebo přísnější formě. Vyžaduje-li tuto formu ujednání stran, lze zrušit přijetí i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. To platí i v případech, kdy zde žádný požadavek určité formy není. Nedostatek formy se může projevit v neplatnosti právního jednání (§ 582).[51]

Zvláštní způsoby uzavírání smluv

„Ustanovení o nabídce a o přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na případy, kdy strany ujednají pro uzavření smlouvy jiný postup.“[52]

Smlouva vyžaduje jako jeden ze základních předpokladů konsenz dvou nebo více smluvních stran. Proces uzavření smlouvy přitom představuje sled kroků, které vedou ke vzniku smlouvy, a tedy i k dosažení konsenzu. Schematicky jej můžeme chápat jako sled dvou jednostranných právních jednání – nabídky a přijetí, ve skutečnosti je však takový model zjednodušující. Jednak si lze představit i jiné postupy, jakými mohou dvě strany dospět k vzájemnému konsenzu, jednak si strany mohou sjednat, že přestože již dosáhly konsenzu, smlouva vznikne později. Proto je nutné připustit, že smlouva může být uzavřena aniž jedna strana učiní nabídku a druhá strana ji přijme. Jde o výraz zásady autonomie vůle při sjednávání smluv. Vyjadřuje dispozitivnost této právní úpravy. Zákon sám dále upravuje jako zvláštní způsoby uzavření smlouvy dražbu (§ 1771), veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku (§ 1772) a veřejnou nabídku (§ 1780).[53]

Dražba

Právní úprava dražby říká, že smlouva je při dražbě uzavřena příklepem.[54] Již učiněná nabídka je pak zrušena, jestliže je podána nabídka vyšší nebo je-li dražba ukončena jinak než příklepem.[55]

Pro dražbu je charakteristická soutěž více osob, které v určitém čase soutěží o nejlepší cenu za určité plnění. Dražby můžeme obecně dělit na dražby dobrovolné, kdy z vůle vlastníka či jiné oprávněné osoby soutěží účastníci dražby o nejlepší nabídku či přijetí nabídky, což ústí v uzavření smlouvy. Pokud se však jedná o zajištění výkonu práva, jde o dražbu exekuční či nucenou. V občanském zákoníku je upravena pouze dražba dobrovolná.. Někdy se označuje také jako aukce nebo dražba soukromá.[56]

Podle § 1771 odst. 1 je smlouva uzavřena příklepem. Příklep je po právní stránce neadresované právní jednání. Jeho účinky nastávají již jeho projevem. Smlouva proto vznikne, přestože dražitel již není přítomen a příklep mu nedojde. Po technické stránce může být příklep prohlášením či jiným úkonem (např. úderem kladívka). Pravidlo je však dispozitivní. Z dražebního řádu může vyplývat, že k uzavření smlouvy dochází později, např. zaplacením vydražené sumy, podpisem smlouvy nebo protokolu o dražbě apod.[57]

Veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku

„Kdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější nabídku, činí tím výzvu k podávání nabídek.“[58]

Z hlediska soutěže o nejlepší cenu za určité plnění může být i soutěž o nejvhodnější nabídku považována za dražbu.[59]

U veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku nejde o žádnou zvláštnost. K uzavření smlouvy dochází přijetím nabídky. Nabídce předchází výzva k podávání nabídek, kterou je iniciováno uzavření smlouvy. Vyhlašovatel pak má možnost nabídky posoudit a přijmout nabídku, která mu vyhovuje nejlépe. Veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku vyhlašuje strana uzavírané smlouvy, která předloženou nabídku přijímá.[60]

O veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku se nejedná, jestliže dané právní úkony pro navrhovatele i příjemce organizuje třetí osoba. O veřejnou soutěž o nejvhodnější nabídku se nejedná ani tehdy, jestliže nevede ke vzniku smlouvy, ale pouze práva navrhovatele na uzavření smlouvy nebo k dalšímu sjednávání smlouvy. To však nevylučuje použití některých ustanovení na základě analogie dle § 10 NOZ. [61][62]

Veřejná nabídka

„Veřejná nabídka je projev vůle navrhovatele, kterým se obrací na neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy.“[63] „I veřejná nabídka je tedy adresovaným právním jednáním, tedy právním jednáním, které ke své perfekci vyžaduje dojití, ale jde o adresovanost neurčitému počtu adresátů.“[64]

„Podnět k uzavření smlouvy, z něhož neplyne úmysl uzavřít určitou smlouvu nebo který nemá náležitosti podle § 1732 odst. 1, se považuje za výzvu k podávání nabídek.“[65]

Veřejná nabídka musí mít náležitosti jako každá jiná nabídka. Musí z ní vyplývat úmysl uzavřít určitou smlouvu (§ 1731), tedy musí obsahovat podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a musí z ní vyplývat vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata. Na rozdíl od nabídky se úmysl uzavřít smlouvu nevztahuje ke konkrétní osobě. Veřejná nabídka je nabídka určená neurčitým osobám. Okruh příjemců musí být vymezen obecnými znaky. O veřejnou nabídku nejde, jestliže je osoba příjemce vymezena tak, že jde o jedinou osobu. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo výsledek ve vztahu k blíže neurčeným osobám, jedná se o veřejný příslib (§ 2884) Jednání, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné (ať už určené jednotlivě nebo druhově), aby jí učinili nabídku, se posoudí jako výzva k podání nabídky. [66]

V § 1732 odst. 2 zakládá nový občanský zákoník vyvratitelnou právní domněnku, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit. Zde se předpokládá, že jde o veřejný návrh, třebaže z takového projevu vůle vůči neurčitým osobám vůle být vázán pro případ přijetí jasně nevyplývá.[67]

Jedná-li se o právní jednání, které splňuje všechny náležitosti nabídky podle § 1732 NOZ, jde však o neadresované právní jednání a není splněna zákonná domněnka podle § 1732 odst. 2 NOZ, mohou být naplněny náležitosti veřejné nabídky dle § 1780 NOZ.[68]

Domněnka (veřejné) nabídky

„Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit.“[69]

Obchodní podmínky

„Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“[70]

„Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.“[71]

„Při uzavření smlouvy mezi podnikateli ze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.“[72]

Ustanovení odkazující na obchodní podmínky pojem obchodních podmínek přímo nedefinuje, pouze vymezuje jeden ze způsobů, jakým se mohou obchodní podmínky stát součástí smlouvy. Ve své podstatě dochází ke stanovení způsobu zahrnutí nepřímých ujednání do smlouvy.[73]

Odkaz

§ 1751 upravuje začlenění obchodních podmínek do smlouvy formou odkazu na ně. Z odkazu musí být zjevné, že součástí smlouvy mají být další pravidla, která nejsou obsažena ve vlastní smlouvě, přičemž tato pravidla musejí být určena tak, aby nevznikala pochybnost o jejich obsahu. Pokud je smlouva uzavírána elektronicky přes webové rozhraní, je proto například nezbytné, aby odkaz byl umístěn v části, kde dochází k objednávce, tzn. aby se neobjevil až po provedení objednávky nebo aby byl umístěn mimo kontext objednávkového formuláře.[74]

Pouhé zveřejnění obchodních podmínek, vystavení v provozovně nebo uvedení podmínek na druhé straně formuláře není odkaz ve smlouvě. Pouhá seznatelnost obchodních podmínek tedy nevede k tomu, že se stávají součástí smlouvy. Odkaz však nemusí být pouze písemný, Odkaz nemusí být dokonce ani výslovný. Forma odkazu je dána formálními požadavky na obsah smlouvy. Začlenění obchodních podmínek do smlouvy proto není vyloučeno ani v případech, kdy je uzavírána smlouva konkludentně, např. na základě předchozí výzvy k podání návrhu.[75]

Seznámení

Mají-li se stát obchodní podmínky součástí smlouvy, musí být s nimi oblát seznámen v době uzavření smlouvy, nikoliv později. Později se mohou stát součástí smlouvy její změnou nebo doplněním podle § 1748 podobně jako jiná část smlouvy. Ujednání ve vlastní smlouvě o tom, že se druhá strana seznámila s obchodními podmínkami, je důkazem o seznámení. Nevylučuje důkaz opaku. Ujednání v obchodních podmínkách o tom, že se druhá smluvní strana seznámila s obchodními podmínkami, tyto účinky nemá. Z obsahu obchodních podmínek lze vycházet teprve po zjištění, zda jsou součástí smlouvy. Nelze tedy závěr o tom, zda jsou obchodní podmínky součástí smlouvy, dovozovat z jejich obsahu.[76]

Přiložení

Zvláštní formou seznámení s obchodními podmínkami je jejich přiložení. V takovém případě již není zkoumáno, zda se s nimi v konkrétním případě oblát skutečně seznámil. To platí i pro další text smlouvy. Vychází se zde z fikce seznámení. Oblát je však chráněn proti překvapivým ujednáním (§ 1753). Přiložení obchodních podmínek bude mít nejčastěji podobu fyzického přiložení v listinné podobě. Používá-li se více druhů obchodních podmínek (obecné, zvláštní, doplňkové), musejí být přiloženy všechny. Totéž platí pro přiložení dalších nepřímých ujednání, na která odkazují obchodní podmínky, např. sazebníky poplatků.[77]

Historický vývoj kontraktačního procesu

Pro lepší porozumění problematiky je dobré se zaměřit také na porovnání s kontraktací jak ji znalo římské právo a na něj navazující ABGB.

Jedním z prvopočátečních způsobů nabytí vlastnického práva byl v římském právu proces tzv. mancipace (označováno též jako jednání per aes et libram).[78] Hojně využívané byly dále v římském právu kontrakty formální, které ke své platnosti vyžadovaly právem aprobovaný akt, jež jim zajišťoval jejich závaznost. Tyto se dále dělily na kontrakty literární (potřebný zápis do účetních knih za účasti svědků) a verbální (vznikají pronesením určitých vyžadovaných slov).[79] Reálnými kontrakty rozumíme smlouvy, které ke svému vzniku a ke své platnosti vyžadují předání věci. Konsenzuálními kontrakty pak rozumíme takové smlouvy, kterým ke svému vzniku postačí soulad vůlí jednajících subjektů, jak to také vyplývá z latinského consensus (shoda, souhlas).[80] Po zániku Římské říše nastal postupný útlum závazkového práva, který trval až do 19. století, kdy došlo k vydání tzv. velkých kodexů civilního práva, mezi něž patří rakouský všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch – ABGB) nebo francouzský Code Civil. Obecná úprava kontraktačního procesu s ofertou a akceptací jak ji známe dnes však nebyla upravena v ABGB z roku 1811. Toto moderní pojetí bylo zavedeno až v roce 1863 všeobecným obchodním zákoníkem (Allgemeines Handelsgesetzbuch – AHGB).[81]

Společenské změny, které se odehrály roku 1948 a s nimi obrat od kapitalismu k socialismu s sebou přinesly i nutnost upravit právo do podoby, která by byla poplatná režimu. Z práva je na ideových konferencích odstraněn dualismus právních odvětví soukromého a veřejného práva a je též odsouzena kontinuita římského práva jako přežitku buržoazního práva. Jako prostředek prosazování socialistických ideologií mělo posloužit i právo soukromé, jehož nosníkem je klasicky občanský zákoník. Na základě těchto společenských tlaků bylo právo reformováno ve dvou vlnách jednak v 50. letech, tzv. právnickou dvouletkou, jednak v letech 60.[82]

Zdroje:

Primární zdroje

BOBEK, Michal., MOLEK, Pavel., ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009. 1007 s.

GAIUS. Institutionum commentarii quattuor. Přeložil Jaromír Kincl. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přetisk prvního vyd. Brno: Doplněk, 1993. 326 s.

HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. 1335 s.

HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. 2072 s.

HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, 2012, roč. 20, č. 1. 25-30 s.

HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 203 s.

KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995. 408 s.

MAYR, Robert. Soustava občanského práva. Kniha třetí. Právo obligační. Brno: Barvič & Novotný, 1928. 1316 s.

MELZER, Filip. In MELZER, Filip. TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník: velký komentář. (§ 1-117). Komentář. 1. vydání. Praha: Leges, 2013. 720 s.

ROUČEK, František., SEDLÁČEK, Jaromír., a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936. 5424 s.

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, 200 s.

Právní předpisy

Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Dostupné online na:

<http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf>.

Sdělení č. 160/1991 Sb., o sjednání Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník.

Judikatura

Nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.6.2004, sp. zn. 5 Cmo 502/2003.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1113/2011.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 9.2007, sp. zn. Odo 1335/2005.

  1. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 43
  2. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1724).
  3. ↑ Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Dostupné online na: <http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf>.
  4. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 545).
  5. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19 (§ 1724 OZ).
  6. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 47 (§ 1728 OZ).
  7. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 55
  8. ↑ Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník (§ 268).
  9. ↑ Tamtéž (§ 373).
  10. ↑ Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.6.2004, sp. zn. 5 Cmo 502/2003.
  11. ↑ HULMÁK, Milan. Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví, 2012, roč. 20, č. 1, s. 27.
  12. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 46
  13. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1725).
  14. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 29 (§ 1725 OZ).
  15. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 6.11.2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06
  16. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 43 (§ 2085 OZ).
  17. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2011, sp. zn. 32 Cdo 5200/2009.
  18. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1731).
  19. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 68 (§ 1731 OZ).
  20. ↑ MELZER, Filip. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. (§ 1-117). Komentář. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 254 (§ 15 OZ).
  21. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část. (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 68 (§ 1731 OZ).
  22. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 69 (§ 1731 OZ).
  23. ↑ Tamtéž s. 70.
  24. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1732 odst. 1).
  25. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 72 (§ 1732 OZ).
  26. ↑ Tamtéž s. 75.
  27. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2010, sp. zn. 23 Cdo 2926/2009.
  28. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 75 (§ 1732 OZ).
  29. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 76 (§ 1732 OZ).
  30. ↑ Tamtéž s. 77.
  31. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1736).
  32. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 47
  33. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1740 odst. 1).
  34. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 110 (§ 1740 OZ).
  35. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 47
  36. ↑ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§ 44 odst. 2).
  37. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1740 odst. 3).
  38. ↑ sdělení č. 160/1991 Sb., o sjednání Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (čl. 19 odst. 2).
  39. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 50
  40. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1751 odst. 2).
  41. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 110 (§ 1740 OZ).
  42. ↑ Tamtéž s. 115.
  43. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1758).
  44. ↑ Tamtéž (§ 582 odst. 2).
  45. ↑ Tamtéž (§ 560).
  46. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 116 (§ 1740 OZ).
  47. ↑ Tamtéž.
  48. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1742).
  49. ↑ Tamtéž (§ 572).
  50. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 124 (§ 1742 OZ).
  51. ↑ Tamtéž.
  52. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1770).
  53. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 249 (§ 1770 OZ).
  54. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1771 odst. 1).
  55. ↑ Tamtéž (§ 1771 odst. 2).
  56. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1770). HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 251 (§ 1771 OZ).
  57. ↑ Tamtéž s. 255
  58. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1772).
  59. ↑ MAYR, Robert. Soustava občanského práva. Kniha třetí. Právo obligační. Brno: Barvič & Novotný, 1928. s. 56
  60. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, (§ 1771 OZ).s. 256.
  61. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011, sp. zn. 29 Cdo 1113/2011.
  62. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25 9.2007, sp. zn. Odo 1335/2005.
  63. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1780 odst. 1).
  64. ↑ TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, s. 54
  65. ↑ Tamtéž (§ 1780 odst. 2).
  66. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 273 (§ 1780 OZ).
  67. ↑ Tamtéž.
  68. ↑ Tamtéž s. 84.
  69. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 1732 odst. 2).
  70. ↑ Tamtéž (§ 1751 odst. 1).
  71. ↑ Tamtéž (§ 1751 odst. 2).
  72. ↑ Tamtéž (§ 1751 odst. 3).
  73. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 151 (§ 1751 OZ).
  74. ↑ Tamtéž s. 154.
  75. ↑ Tamtéž.
  76. ↑ Tamtéž s. 155.
  77. ↑ HULMÁK, Milan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 155 (§ 1751 OZ).
  78. ↑ HULMÁK, M. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 29.
  79. ↑ KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 244.
  80. ↑ GAIUS. Institutionum commentarii quattuor. Přeložil Jaromír Kincl. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přetisk prvního vyd. Brno: Doplněk, 1993. s. 174.
  81. ↑ ROUČEK, František. SEDLÁČEK, Jaromír. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936.
  82. ↑ BOBEK, Michal., MOLEK, Pavel., ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.) Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Mezinárodní politologický ústav, Masarykova univerzita, 2009.
Autoři článku: FNesvadba (František Nesvadba)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Kontraktační_proces&oldid=187381“