Konfederace
Pojem Konfederace lze definovat jako volný svazek států, jehož členové zůstávají samostatnými a jsou nadále subjekty mezinárodního práva. Tento svazek vzniká na základě mezinárodní smlouvy a představuje jakýsi mezistupeň, kompromis[1], mezi unitárním státem a federací.
Konfederačnímu svazku předcházely tzv. „ligy“, tedy vojenské pakty a uskupení – v současnosti lze takto nazvat například Severoatlantickou alianci. Jednotliví členové mají vlastní ústavu, základem konfederace je mezinárodní smlouva, jenž musí každý budoucí člen ratifikovat. Členové konfederace mohou dle své libovůle ze svazku vystoupit.[2]
Jedním z nejznámějších příkladů konfederačního zřízení je například Utrechtská unie složená roku 1581 ze sedmi nizozemských provincií, která se stala základem budoucího Nizozemí. U nás se plán česko-polské konfederace, která měla být součást ideje „Międzymorze“[3] prosadit nepodařilo.
Znaky konfederace
- Neexistence plné soustavy nejvyšších orgánů (jen finance, obrana, zahraniční politika).[4]
- Obvykle sbor zástupců, výkonná rada, arbitrážní orgán.
- Nemá zákonodárství ani občanství.
- Princip rovnosti členů.
Příklady konfederací
- USA (1776—1787), Švýcarsko (1815—1848) – mezistupeň před přechodem k federaci[5]
- Srbsko a Černá Hora (2003-2006), ČSFR (1989-1993) – mezistupeň po rozpadu federace[6]
- Senegambie (1982-1989) – za účelem vnitřní bezpečnosti[7]
- Německé země (přerušovaně, 1645-1871) – mezistupeň mezi první a druhou Německou říší[8]
Současnost
V současné době neexistuje země, která by byla oficiální konfederací. Sporným příkladem je Švýcarsko, které se samo za konfederaci považuje, i díky velké míře autonomie samotných regionů. Konfederační snahy v současnosti však probíhají v Belgii, složené z velkých, kulturně i jazykově, víceméně odlišných regionů (Vlámsko, Valonsko, Brusel), které však postrádají možnost federaci opustit, proto o nich zatím jako o konfederaci nemluvíme. Za konfederaci je někdy považována Evropská unie, vzhledem k jednotnému trhu, otevřeným vnitřním hranicím, jednotné měně a téměř identickým právním systémům, a naopak chybějící jednotné obraně, jednotnému zdanění i společné zahraniční politice. Přesto je pro svou unikátnost EU, fungující na principu subsidiarity, považována spíše za nový typ federace.[9]
Související články
Reference
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 362
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 365
- ↑ Aviel Roshwald, "Ethnic Nationalism and the Fall of Empires: Central Europe, the Middle East and Russia, 1914–1923", Routledge (UK), 2001, ISBN 0-415-17893-2, strana 37
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 365
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 365
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 364
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 365
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 365
- ↑ FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, 400 s., ISBN 978-80-7357-685-1, strana 366
