Grundnorma
Hans Kelsen byl při konstruování své teorie Grundnormy ovlivněn Immanuelem Kantem v jeho tezi, že objektivní realitu můžeme chápat jenom skrze aplikaci formálních kategorií jako čas a prostor, přestože tyto kategorie v podstatě v přírodě neexistují. Používáme jenom proto, že nám umožňují vnímání světa. Kelsen doplňuje, že podobně pro chápání práva potřebujeme formální kategorie - jako je základní norma (Grundnorma), která leží v základech každého právního řádu.[1] Platnost každé normy závisí na vyšší normě, jejíž platnost závisí zase na normě vyšší - a takto to pokračuje, dokud nedosáhneme nejvyšší normy - Grundnormy. Z této normy vyplývají všechny ostatní normy s tím, že jak se od ní vzdalují, tím se zvyšuje konkrétnost těchto norem.[2] Protože platnost základní normy nemůž záviset na žádné jiné normě, existenci grundnormy můžeme pouze předpokládat. Jedná se tedy o pouhou hypotézu, formální konstrukt. Přesto bez ní podle Kelsena nejsme schopní chápat právní řád.[3]
Kelsenova viz právního řádu je tedy následnost vzájemně propojených norem, který postupují od těch nejobecnějších "mělo by" (z anglického "ought"), např. že sankce by měly být vykonávány v souladu s Ústavou, až po ty nejvíce konkrétní, např. že Karel je smluvně zavázán posekat Kamile trávník.[2]
Vše je možné ukázat na příkladu. Pokud se syn zeptá: "Proč musím chodit do školy?", tedy se ptá, proč je pro něj zavazující příkaz a přání otce, aby chodil do školy, a otec mu odpoví: "Protože Bůh přikázal, že se rodiče musejí poslouchat." Syn může reagovat tím, že řekne: A proč má někdo poslouchat příkazy Boha?". Poté otec může pokračovat: "Protože jako věřící musíme poslouchat příkazy Boha." Toto je výraz platnosti, který je předpokládám v myšlení věřícího, od kterého se odvozuje platnost všech ostatních norem v tomto systému norem.[3]
Je tak třeba si uvědomit, že Grundnorma je něco abstraktního a nelze se dívat na jakýkoliv konkrétní právní dokument v rámci právního řádu jako na Grundnormu. Grundnorma je ještě abstraktnější nežli Ústava. Každý právní řád má svoji grundnormu. Jakmile grundnorma ztratí svoji obecnou podporu, neexistuje právo. To se děje například po úspěšných revolucích. Původní grundnorma již neexistuje a Kelsen říká, že jakmile se nové zákony revoluční vlády začnou efektivně vymáhat, můžeme opět předpokládat novou základní normu.[4]
Normativní pravidla jsou v podstatě dvojího druhu. Jsou to pravidla týkající se chování a jednání lidé nebo institucí, a jsou to zmocňovací normy, jež určují, jak lze tvořit platné normy.[5] V právní filozofii se problémem zmocňovacích norem zabávají dvě významné teorie, totiž dynamická teorie ryzí nauky právní (Kelsen, Weyr, Merkl) a Hartovo učení o primárních a sekundárních normách jako součástech každého moderního právního systému.[5]
Podle Kelsena, Weyra a Merkla je právní systém dynamický normativní systém. Je založen na jednom základním pravidel - na základní normě, z níž vychází veškerá tvorba norem.[5]
Nesouhlas s Kelsenem
Ota Weinberger se vyjadřuje ke Kelzenově koncepci právní platnosti tak, že se dle jeho názoru jedná o empirickou (konkrétně sociologickou) otázku, v žádném případě to není pouze věc předpokladu, hypotézy nebo nějakého právnického axiomu, jak soudí Kelzen.[6]
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 32.
- ↑ 2,0 2,1 WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 34.
- ↑ 3,0 3,1 WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 35.
- ↑ WACKS, Raymond. Philosophy of Law. A Very Short Introduction. 2006, New York: Oxford University Press, s. 37.
- ↑ 5,0 5,1 5,2 WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. (Problémy praktické filozofie). 1993, Brno: Masarykova univerzita, s. 48.
- ↑ WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. (Problémy praktické filozofie). 1993, Brno: Masarykova univerzita, s. 50.
