Formy působení základních práv

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Z hlediska statusového dělení lze základní práva rozdělit do čtyř kategorii:

  1. ochrana jednotlivců před zásahy veřejné moci;
  2. možnost jednotlivců podílet se na správě veřejných záležitosti;
  3. povinnost státu poskytovat jednotlivcům určitá plnění;
  4. vytvoření procesních záruk naplňování a realizace základních práv.

Základní práva v podobě objektivního a subjektivního práva (Vertikální působení základních práv)

  1. Subjektivní základní práva jsou součástí lidskoprávního vztahu jednotlivec-stát (veřejná moc). Subjektivní základní právo zahrnuje nejen negativní nároky jednotlivce (povinnost veřejné moci zdržet se zásahu), ale i nároky pozitivní (povinnost veřejné moci konat). V případě subjektivních základních práv jedná se o přímý právní vztah mezi státem (veřejnou mocí) a jednotlivcem. Pro základní práva je v tomto vztahu typické jejich vertikální působení na ose jednotlivec-stát. Základní práva jsou

typicky pod ochranou moci soudní a jsou chráněna jak na úrovni vnitrostátního soudnictví, tak i v rámci soudnictví mezinárodního (např. ESLP).

  1. Vymezení základních práv jako objektivního práva je důležité z hlediska abstraktní kontroly ústavnosti. V České republice, kde Ústavní soud má pravomoc posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou ČR, slouží katalog základních práv jako kritérium pro posouzení ústavnosti, resp. lidskoprávní konformity příslušného napadeného právního předpisu. Základní práva působí jako objektivní řád hodnot v podobě objektivního práva, konkrétně části právního řádu nejvyšší právní síly (LZPS). Právo základních práv je východiskem pro činnost celé veřejné moci. Státní orgány jsou tak zavázané v rámci své činnosti k dodržování základních práv jednotlivců. Právní normy obsahující základní práva a svobody vymezují nenarušitelný prostor, do kterého nemůže zasahovat žádná větev státní moci, zejm. legislativa, exekutiva či justice.

Horizontální působení základních práv v soukromém právu

Základní práva rovněž prozařují i do vztahů mezi sobě rovnými subjekty, tedy do vztahu horizontálních.

V praxi se uplatňuje koncepce tzv. nepřímého horizontálního působení. Jedná se o určitý horizontální koncept, kdy základní práva je nutné v soukromoprávních vztazích zohledňovat, a při aplikaci práva podústavního dbát na jejích dodržování.

O přímou aplikaci základních práv (přímé horizontální působení) jde tehdy, pokud právo podústavní obsahuje mezery. Tyto mezery je třeba vyplnit právě ustanovením, jenž obsahuje (základní) lidská práva.

[1]

  1. Základní práva / Michal Bartoň a kol, Praha: Leges, 2016, 608 s.