Formální prameny práva
Pramenem práva je zdroj, ze kterého se adresát může seznámit s právním pravidlem, které má dodržovat. Jako formální prameny práva můžeme považovat určité typové nosiče právních pravidel. Připisují jim určitou právní povahu a význam, ze kterých dovozujeme i jejich závaznost. Formy právních pravidel jsou v čase dynamické a odlišují se v jednotlivých právních kulturách. [1]
Česká doktrína rozeznává čtyři stěžejní formální prameny práva:
- právní předpis
- soudní precedens
- normativní právní smlouva
- právní obyčej[2]
Nutno zmínit, že tento výčet je demonstrativní a vedle uvedených pramenů můžeme jako formální pramen práva dále považovat například právní principy, odborné právní publikace a jiné. Takové formální prameny práva se dají označit vzhledem k jejich povaze jako subsidiární a použití je příznačné například pro odůvodnění soudních rozhodnutí a tvorbu zákonů. [3]
Právní předpis
Je absolutně závazným pramenem práva a výsledkem legislativního procesu. Definiční znaky právního předpisu jsou obecná závaznost, normativita a forma.[4] Obecná závaznost právního předpisu spočívá v neurčitém počtu adresátů, kterým je právní pravidlo adresováno. Díky tomuto znaku můžeme dovodit, že individuální právní akt není právním předpisem, protože postrádá znak obecné závaznosti. Samotné právní pravidlo ztělesňuje prvek normativity. Z tohoto důvodu není každý zákon právním předpisem, protože ne každý zákon nutně obsahuje právní pravidlo (srov. prováděcí zákony). Formou právního předpisu není považovaná pouze jeho psaná podoba, nicméně do formy právního předpisu je zahrnován i příznačný legislativní proces, který dodává velmi vysokou míru legitimity.[5]
Soudní precedens
Jedná se specifický typ soudního rozhodnutí, a sice řešící takový předmět řízení, který je dosud právem neupravený. Vytváří tak pravidlo chování, které je do budoucna závazné v obdobných případech. Samotná normativní část precedenčního rozhodnutí je nazývána ratio decidendi a část rozhodnutí, která nebude do budoucna obecně závazná se nazývá obiter dictum. I přes svou individuální povahu (řeší konkrétní problém mezi konkrétními subjekty) je do budoucna závazný obecně. Oproti právnímu předpisu je precedens dynamičtější složka právního řádu a reaguje na vývojové tendence společnosti rychleji. Je totiž zřejmé, že zákonodárce nemůže při vytváření právního předpisu předpokládat konkrétní situace, které v budoucnosti nastanou a soudce musí uplatnit své volné uvážení a dotvářet mezery v právním řádu.[6]
Oproti právnímu předpisu je precedens dynamičtější složka právního řádu a reaguje na vývojové tendence společnosti rychleji. Je totiž zřejmé, že zákonodárce nemůže při vytváření právního předpisu předpokládat konkrétní situace, které v budoucnosti nastanou a soudce musí uplatnit své volné uvážení a dotvářet mezery v právním řádu.[7] Závaznost precedentů v angloamerické právní kultuře závisí na konkrétním postavení soudu v soudní soustavě, který vydal rozhodnutí. Závazné precedenty jsou pouze ty, které vydaly hierarchicky vyšší soudy. Vedle uvedené specifické závaznosti precedentů je dále potřeba zohledňovat princip stare decisis, který spočívá v respektování dřívějších rozhodnutí v podobných případech při rozhodování, a to z důvodu zachování právní jistoty a rovnosti před zákonem. V případě změny okolností se dá od principu stare decisis výjimečně odchýlit, nicméně takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno.[8]
V kontinentální právní kultuře se nicméně o precedens jako takový nejedná, protože soudní rozhodnutí, která jsou vyhlášena nejvyššími soudy dané soudní soustavy, neobsahují obecně závazná pravidla. Na kontinentální soudní rozhodnutí se aplikuje zásada iudex ius divit inter partés. Soudní rozhodnutí vydaná v kontinentální právní kultuře nejsou erga omnes fakticky vymahatelná.[9] Hovoříme tedy o tom, že kontinentální soudci právo pouze dotváří a takováto rozhodnutí nejvyšších soudů mají tzv. quasiprecedenční význam. Na základě výše uvedeného můžeme dovodit, že v naší právní kultuře není soudní rozhodnutí pramenem práva, protože se nejedná o normativní právní akt.[10]
Normativní právní smlouva
Oproti soukromoprávní smlouvě, která je charakteristická závazností inter partes je normativní právní smlouva obecně závazná. Aby se jednalo o pramen práva, tak musí obsahovat vlastní pravidlo chování, kterým se adresáti mají řídit. Stejně jako právní předpis má normativní právní smlouva v obecné rovině definiční znaky obecnou závaznost, normativitu a formu.[11] Co je však rozdílné je proces vzniku. Normativní právní smlouva vzniká konsensem smluvních stran (právní předpis vzniká jednostranným jednáním- autoritou).[12]
Normativní smlouvy se dělí na:
- vnitrostátní
- mezinárodní
Mezi vnitrostátní normativní smlouvy řadíme veřejnoprávní a kolektivní smlouvy. Jednou stranou takové smlouvy musí být orgán veřejné moci a smlouva musí obsahovat pravidlo chování. V případě veřejnoprávních smluv jsou v zásadě smluvními stranami orgány státní správy a samosprávy. Ne všechny veřejnoprávní smlouvy obsahují pravidlo chování, tudíž ne všechny jsou smlouvami normativními- nejsou pramenem práva. Co se týče kolektivních smluv, tak ty jsou příznačné pro pracovní právo a jsou uzavírané mezi odbory a zaměstnavateli. Nutno zmínit, že pravidla chování, která obsahují, tak mohou být sjednána pouze nad rámec zákona, a to v prospěch zaměstnanců. Normativní je pouze ta část kolektivní smlouvy, která upravuje práva a povinnosti.
U mezinárodních normativních smluv jsou smluvními stranami státy a mezivládní mezinárodní organizace. Opět, stejně jako u vnitrostátních normativních smluv jsou pramenem práva pouze takové, které obsahují pravidlo chování- normativitu. Závaznost mezinárodními smlouvami je dána samotnou Ústavou České republiky, a sice článkem 10 Ústavy, který stanovuje rovněž aplikační přednost takových smluv před zákonem.[13]
Článek 10
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Právní obyčej
Je velmi odlišný formální pramen práva, protože nevzniká cílevědomě a nemá písemnou formu jako je tomu u právního předpisu, soudního precedensu a normativní smlouvy. Aby se jednalo o právní obyčej, tak musí být akceptovaný společností (opinio necessitatis/ opinio iuris) a musí se jednat o zvyk užívaný po dlouhé časové období (usus longaevus). Vzhledem k novodobé potřebě právní jistoty je na úrok právního obyčeje dominantní psané právo.[14] Pro úplnost právní obyčej není jakýsi právní pramen minulosti, jelikož neustálou právní praxí se vytváří nové zvykové právo, které tvoří závazný standard pro praxi budoucí.[15]
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 80. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 81. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 218. ISBN 978-80-7380-458-9
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 221. ISBN 978-80-7380-458-9
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 81. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ HART, H. L. A. Pojem práva. Praha: PROSTOR, 2010, 264. ISBN 978-80-7260-239-1
- ↑ HART, H. L. A. Pojem práva. Praha: PROSTOR, 2010, 264. ISBN 978-80-7260-239-1
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 226. ISBN 978-80-7380-458-9
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 83. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ KUBŮ, Lubomír a kol. Teorie práva. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 57. ISBN978-80-7201-637-2
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 223. ISBN 978-80-7380-458-9
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 84. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 244-245. ISBN 978-80-7380-458-9
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 86. ISBN 978-80-7380-652-1
- ↑ SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s.146. ISBN 978-80-904024-5-4
