Critical Legal Studies

Critical Legal Studies, často nazýváno také „Critical Legal Theory“ (dále jen CLS), můžeme považovat za teorii či myšlenkové hnutí, které vzniklo ve Spojených státech v 70. letech 20. století. Osobami spojenými s touto teorií byli především mladí právní vědci, kteří byli myšlenkově ovlivněni lety šedesátými, probíhající válkou ve Vietnamu a levicově směřovanou politikou západních demokratických zemí.

Charakteristika směru

CLS myšlenkově vychází z teorie Právního realismu. Ideově jsou pokládán za základ CLS považovány i směry jako neomarxismus, strukturalismus či fenomenologie. Charakteristickým pro CLS je propojení práva a politiky. Dle některých je dokonce celá teorie CLS postavena na tomto spojení. Jiní právní vědci pak chápou CLS jako čistě politické hnutí. CLS si však dává za úkol odhalit skryté vztahy dominance jedné skupiny, která tuto dominanci ospravedlňuje vytvořením příhodných právních norem. Za pomoci profesionální rétoriky se pokouší CLS odhalit takové vztahy a vytvořit systém, který bude oproštěn od dominantních vztahů.

CLS otevřeně kritizuje obecné smýšlení o právu. Takové smýšlení a tvrzení, jako že je právo vždy jasně dané a od začátku spravedlivé, že jsme si všichni rovni v právu, že je právní norma za každé situace legitimní a výsledek jasně dán. Naopak tvrdí, že používání obecného jazyka práva, jeho formalismus a neosobnost pouze zatemňují sociální a politickou nerovnost a nespravedlnost jednotlivců.

Martin Škop přirovnává CLS k hlasu marginalizovaných a vyloučených sociálních skupin. CLS tak podle něj přitahuje pozornost k jejich problémům, upozorňuje na existenci takovýchto skupin ve společnosti a v právu a snaží se řešit otázku jejich subjektivních práv. Mimo snahu o pomoc těmto vyloučeným skupinám dosáhlo CLS i jiného cíle – upozornilo na základní vady v systému.

Skupina CLS však nemá nijak velký rozsah společných prvků. Jednotlivý autoři hnutí se častokrát neshodují na otázkách, o kterých píší, jako například feminismus či problematika genderu, význam rasy v právu, vztah jazyka a literatury k právu či na významu ekonomických struktur v právním rozhodování. Tak se tedy stává každá snaha skupinu jako celek popsat pouhým rozdělením skupiny do přehlednějších kategorií. Nejdůležitějším společným jmenovatelem CLS tedy zůstává odpor a boj proti klasickému uspořádání a tradiční právní vědě a snaha o propojení práva a politiky.

Jedním z hlavních cílů CLS bylo směřovat k sociálně spravedlivému systému a renovovat stávající právní vědu. Crits (jak byli označováni jednotlivý autoři CLS) vychází z myšlenky, že současná právní nauka podporuje současný nespravedlivý řád, pomáhá v myslích studentů zakonzervovat myšlenky o spravedlivosti a danosti tohoto řádu, a tak udržuje u moci dominantní skupinu. Přiznání práv jednotlivci ještě nezajišťuje možnost jejich uplatnění nebo možnost se jich domáhat. CLS tvrdí, že určitá práva garantována jsou, ale osoby z vyloučených skupin (jako bezdomovci, sociálně slabí, menšiny a další) nikdy nenaplní podmínky na jejich uplatnění.

Při vší této kritice však CLS nenabízí řešení těchto otázek, pouze otevírá právní diskurs k těmto sporným tématům. S CLS je úzce spjata právní dekonstrukce. CLS si tímto vysloužila nálepku „právní nihilista“. To se snaží jednotlivý autoři vyvrátit svou další tvorbou. Tvrdí, že jejich dekonstrukce nemá za úkol dekontruovat spravedlnost, ale právo. Dekonstrukce je v jejich pojetí spíše nástroj boření právních doktrín. Dekonstrukce jim tedy poskytuje další způsob interpretace, která jim umožňuje zohlednit lidskou přirozenost a rozbít privilegia určitých prvků v právu.

Vybrané oblasti

CLS je nakloněno myšlence multikulturalismu, sociální antropologii a jiným společenským vědám. Profesionální rétorikou, působením na univerzitách či v institucích se snaží Crits upozornit na nespravedlnost právního řádu a na fakt, že jsou opomíjeny určité oblasti lidského života. Tímto se snaží navrátit do společnosti respekt k člověku a upozornit na problémy vyčleněných skupin či jednotlivců. Odkazují se například na problémy rasy, genderu či společenské třídy, které jsou podle nich dopředu určeny a lidem násilně vnuceny politikou a společností.

Skupiny nadřazených a utlačovaných

CLS stále upozorňuje na zanedbané a opomenuté skupiny. Někteří z autorů však hovoří o skupinách utlačovaných. V těchto jejich myšlenkách se nejvíce odráží myšlenky Georga Hegela – především myšlenka o „nadvládě a otroctví“ (Herrschaft und Knechtschaft) - či názory Karla Marxe o nerovnosti ve společnosti. Mezi utlačované skupiny, o které se autoři CLS zajímali mohou patřit rasové menšiny, ženy, osoby, které se identifikují do jiného genderu, vězni či bezdomovci a jiní.

Už jen samotné spojení „vynutitelnost práva“ (law enforceability) indikuje značné použití „síly“ (force) při uplatňování či „vynucování“ (to enforce) práva. Toto označení symbolizuje nadvládu určité skupiny. Stát přitom onu formu vynucování práva označuje za nezbytnost – nezbytnou a jedinou možnou cestu, která ospravedlňuje veškeré násilí. Široká veřejnost je tak podřízena vládnoucí třídě a menšinové skupiny jsou vždy předmětem útlaku většiny.

Ženy z pohledu práva

Dle CLS jsou mužům a ženám chybně připisovány pozice a úlohy dle jejich historických rolí, které dříve zastávali. Toto spatřují jako chybu systému. Jelikož se změnila doba a společnost, musí se tím pádem změnit i tyto role.

Někteří tvrdí, že role připisované výhradně mužům či výhradně ženám již musí zaniknout – jiní tvrdí, že typická role muže či ženy stále existuje. Pozice těchto rolí však dle Crits nejsou vnímány ve společnosti jako navzájem si rovné. Ženy nikdy nebyly rovné mužům. Současná fikce rovnosti mužů a žen však znemožňuje zkoumání nerovnosti, protože oficiálně jsou si muži a ženy rovni v právu i v příležitostech. Onu nerovnost však zažívají samotné ženy stále dokola – v případech, kdy je na pracovní pozici dosazen spíše muž, než-li žena, když vedoucí pozice zastávají spíše muži, když se v politice nebo na soudech pohybují převážně muži… Tento pocit nerovnoprávnosti se může zdát být subjektivním měřítkem věci, ovšem fakt, že se toto děje často a opakovaně činí z tohoto „pocitu“ měřítko objektivní.

„Když se mě někdo zeptá, kdy bude dostatek žen na Nejvyšším soudě (Supreme Court of the USA) a já odpovím: ‚Až jich bude devět,‘ lidé jsou šokováni. Ovšem doposud tam bylo devět mužů a nikdo se tomu nedivil.“                          Ruth Bader Ginsburg

Další téma, na které opakovaně feminističtí autoři naráží je téma znásilnění. Jedná se problém, se kterým se setkávají převážně ženy. Ve společenských vědách – a to i v kruzích CLS – je řešena otázka, zdali je znásilnění ženy akt násilí nebo projev mužské nadřazenosti. CLS upozorňuje na fakt, že častěji jsou aktéry muži, a to z několika příčin. Tou nejvýraznější a nejčastěji komentovanou je typická mužská povaha (maskulinita). Crits upozorňují na ustálenou judikaturu soudů, jež stanovuje, které projevy mužského chování jsou akceptovatelné jako „běžné (normální) mužské sexuální chování“. Tato objektivizace však může poškodit osobnost ženy, která byla tomuto chování vystavena, jelikož opomíjí její individuální přístup k vlastní sexualitě.

Rasismus v právu

CLS se ohledně rasismu sjednocuje v jednom tvrzení. Tvrdí, že právo jako takové vyčleňuje ze společnosti typickou pracovní třídu ve společnosti. Tato skupina je tvořena převážně členy národnostních, rasových a etnických menšin. Právo se přitom tváří, jako že odporuje rasismu a vymezuje se proti němu tím, že zakotvuje výslovně jeho zákaz. Právo má však podle Crits jednat rasisticky i nadále. Jedním z příkladů mohou být požadavky na vzdělání určité osoby, která se uchází o pracovní místo. To samotné na první pohled nepředstavuje formu diskriminace či rasismu. Musíme si ovšem uvědomit, že příslušníci rasových menšin byli ještě donedávna ve znevýhodněném společenském postavení, což bylo ve spoustě zemí světa zakotveno i v jejich právním systému. U většiny příslušníků těchto menšin jejich nižší společenský status stále přetrvává, což jim znemožňuje studium na prestižních školách či na univerzitě. Další generace se tak stává stejně znevýhodněnou jako jejich předci.

Zaměstnavatelé přitom často záměrně stanoví podmínky na uchazeče takové, aby jimi neprošli příslušníci daných rasových menšin. Soudy však nejednají v takovém případě, kdy není možné prokázat přímou diskriminace s úmyslem diskriminovat konkrétní (rasovou) skupinu.

Určitá forma rasismu se však projevuje i v ostatních oblastech lidského života. Montesquieu a Locke otevřeně mluvili o ‚divoších‘ a ‚těch jiných‘, aby (mimo jiné i v právu) odlišili ‚civilizované Evropany‘ od jiných ras. A i když už se nenacházíme v 18. století, existují stále rasové a etnické menšiny, pro něž by podřízení se právnímu systému daného státu znamenalo naprostou ztrátu svojí kultury a dosavadního stylu života (pro představu domorodé kmeny žijící na území Ameriky či Austrálie).