Bezpečnost ČR a mimořádné stavy
Jednou z hlavních funkcí státu je zajištění bezpečnosti. Tento úkol plní ústavní zákon č. 110/1980 Sb., o bezpečnosti ČR. Parlament rozhoduje o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, které je Česká republika členem a vyslovuje také souhlas s vysláním ozbrojených sil na území jiných států. Musí s tím vyslovit souhlas nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů.
Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., rozšiřuje mimořádné situace i na situace, které ohrožují vnitřní pořádek a bezpečnost, zdraví a životy, majetek nebo životní prostředí. Tyto situace lze označit jako nouzový stav, válečný stav nebo stav ohrožení státu.[1]
Nouzový stav
Jeho vyhlášení je způsobeno živelními pohromami, ekologickými nebo průmyslovými haváriemi, nehodami nebo jiným nebezpečím, které ve velkém rozsahu ohrožují majetkové hodnoty, vnitřní pořádek či bezpečnost.[2]
Nouzový stav vyhlašuje vláda a v případě nebezpečí z prodlení jej může vyhlásit předseda vlády, ale vláda musí do 24 hodin jeho rozhodnutí schválit nebo zrušit. Nouzový stav se vyhlašuje na maximálně 30 dní. Vláda poté informuje Poslaneckou sněmovnu, která může vyhlášení nouzového stavu zrušit.[3]
Vláda musí současně vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu v souladu s Listinou se omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.[1]
Válečný stav
Jedná se o situaci, kdy je Česká republika napadena nebo je povinna plnit závazky vyplývající z mezinárodní smlouvy. Lze jej vyhlásit pouze pro celé území státu (na rozdíl od nouzového stavu a stavu ohrožení státu).[1]
Vyhlašuje jej Parlament ČR souhlasným usnesením sněmoven nadpoloviční většinou všech poslanců a senátorů.
Mimořádnými opatřeními jsou povolání vojáků v záloze, částečná a všeobecná mobilizace, mimořádné odvody a mimořádná služba.[2]
Stav ohrožení státu
Stavem ohrožení státu se rozumí ohrožení svrchovanosti nebo územní celistvosti a demokratického systému. O vyhlášení rozhoduje Parlament ČR na návrh vlády stejným postupem, jako při vyhlášení válečného stavu.[1]
Pro nouzový stav a stav ohrožení státu vláda může nařídit evakuaci osob a majetku z vymezeného území, zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezených místech, rozhodnout o ukládání pracovní povinnosti, výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky k řešení krizové situace apod.[2]
Některé důsledky mimořádných stavů
V případě, kdy není umožněno po dobu trvání některého z výše zmíněných mimořádných stavů konat volby v pravidelných lhůtách, lze lhůty na nejdéle 6 měsíců prodloužit. Rozhodnutí o vyhlášení mimořádného stavu se vyhlašují prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků a vyhlašují se stejným způsobem jako zákon.
Stav nebezpečí, nouzový stav a stav ohrožení státu označujeme jako krizové stavy. Stav nebezpečí se může vyhlásit v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod či jiného ohrožení života, zdraví majetku a životního prostředí, pokud intenzita ohrožení nedosahuje značného rozsahu.[3]
V době nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu je možné za určitých podmínek na nezbytně dlouho dobu omezit[1]:
a) právo na nedotknutelnost osoby a obydlí
b) vlastnické a užívací právo právnických a fyzických osob k majetku
c) svoboda pohybu a pobytu
d) právo pokojně se shromažďovat
e) právo podnikat
f) právo na stávku
Fyzická osoba je v době krizového stavu povinna[1]:
a) strpět omezení, která plynou z krizových opatření
b) vykonávat uloženou pracovní povinnost
c) poskytnout požadované věcné prostředky
V době trvání nouzového stavu za splnění podmínek uvedených v zákoně je vláda oprávněna[3]:
a) nařídit evakuaci osob a majetku
b) zakázat vstup, pobyt a pohyb na vymezených místech
c) rozhodnout o ukládání pracovní povinnosti či výpomoci
d) rozhodnout o bezodkladném provádění staveb nebo odstraňování staveb
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 218 - 224. ISBN 978-80-7380-261-5.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011 s. 346 - 353. ISBN 978-80-904083-8-8.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 1041 - 1046. ISBN 978-80-87212-90-5.
