Řízení o ústavní stížnosti
Řízení o ústavních stížnostech je nejfrekventovanějším řízením před Ústavním soudem, jehož cílem je rozhodnutí o ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Mluvíme o tzv. incidentní kontrole ústavnosti.[1]
Institut ústavní stížnosti má svůj počátek v 19 ‚. století v podobě zákona č. 143/1867, o Říšském soudu, podle kterého mohl soud rozhodovat o stížnostech občanů ohledně porušení politických práv. Dále byl institut ústavní stížnosti upraven v ÚZF v čl. 92, ale v plném rozsahu byla uplatněna až zákonem č. 91/1991, o Ústavním soudu ČSFR, který se pak stal vzorem pro úpravu ústavní stížnosti i v čl. 87 Ústavy ČR.[2]
Podle Ústavy existují 2 typy ústavních stížností – ústavní stížnost orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu (čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a ústavní stížnost fyzické a právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy politická strana nebo hnutí může předložit Ústavnímu soudu k posouzení, zda rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiné rozhodnutí, týkající se jeho činnosti, je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Pro tento návrh zákon o Ústavním soudu stanovuje obdobný postup jako pro řízení o ústavní stížnosti.[3]
Obsah
Navrhovateli v případě ústavní stížnosti jsou:
- fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm d) Ústavy
- zastupitelstvo obce nebo vyššího samosprávného celku podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy
- politická strana nebo hnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy
Dalším účastníkem řízení je státní orgán (nebo jiný orgán veřejné moci), proti jehož zásahu stížnost směřuje. Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, ze kterého vzešlo rozhodnutí napadené ústavní stížností. Fyzické a právnické osoby musí být povinně zastoupeny, ale existuje možnost náhrady nákladů na zastoupení z důvodu majetkových a osobních poměrů stěžovatele.
Lhůta k podání návrhu
Návrh fyzických a právnických osob a zastupitelstev se podává ve lhůtě dvou měsíců. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případě, že takový procesní prostředek neexistuje, lhůta dvou měsíc začíná běžet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených práv a svobod dozvěděl, nejpozději ale do jednoho roku od doby, kdy k takovému zásahu došlo.[1]
V případě politických stran je lhůta 30 dní, která se týká právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
V případě, že ústavní stížnost nebude podána v této lhůtě, bude zamítnuta jako pozdě podaná.[2]
Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jestliže jejich uplatněním došlo ke skutečnosti, o níž se bude jednat na základě ústavní stížnosti, pokud jsou podle stěžovatele v rozporu s ústavním pořádek, případně zákonem. Toto umožňuje nestátnímu subjektu vyvolat pochybnost o ústavnosti veřejnoprávního aktu.[3]
Subsidiarita ústavní stížnosti
Subsidiarita znamená, že ústavní stížnost je možné podat teprve po vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které zákon poskytuje k ochraně práva.
Zákonnými procesními prostředky zákon o ústavním soudě rozumí[2]:
- podání odvolání podle §201 OSŘ, kdy je připuštěno a není připuštěn nárok na dovolání
- podání stížnosti podle §141 TrŘ, pokud to není vyloučeno
- podání stížnosti podle jiného právního předpisu
- žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 TrŘ
- podání odporu proti trestnímu příkazu
- podání odporu proti platebnímu rozkazu
- podání námitek, kde to procesní řády umožňují
- podání námitek podle jiných právních předpisů
- využití procesního opravného prostředku na výzvu orgánu veřejné moci
- rozklad
- žaloba pro zmatečnost
- dovolání
- žaloba proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné správy
- opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu
- žaloba podle §102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, kterou se stěžovatel může domáhat nápravy ve výroku správního rozhodnutí pořadem práva u obecných soudů
- stížnost na průtahy v řízení před obecnými soudy
Ústavní soud má možnost přijmout i podání nesplňující podmínku vyčerpání všech právních prostředků, jestliže[3]:
a) stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo
b) v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, ze kterých stěžovateli vzniká nebo vzniknout vážná, neodvratitelná újma,
Zastavení a přerušení řízení[2]
Zpětvzetí ústavní stížnosti je možné do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Do té doby se může uplatnit zásada dispoziční. Existují i další důvody zastavení řízení, např. smrt navrhovatele v případě zásahu do práv a svobod, který byl spojen pouze s osobou navrhovatele.
K přerušení řízení může dojít v případě, že společně s ústavní stížností byl podán i návrh na zrušení zákona či jiného právní předpisu.
Ústavní stížnost obecně nemá odkladný účinek, má jej pouze v případech, kde stěžovatelem je politická strana nebo hnutí při návrhu, který je podán proti rozpuštění politické strany nebo pozastavení její činnosti. Dále může Ústavní soud na návrh stěžovatele nařídit odložení vykonatelnosti rozhodnutí za podmínek specifikovaných v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudě.
Dále může Ústavní soud nařídit předběžné opatření k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému vztahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu. Předběžné opatření je taktéž vázáno na návrh.
Nález ve věci ústavní stížnosti[1]
Ústavní soud rozhoduje nálezem. Stížnost může být zamítnuta nebo jí může Ústavní soud vyhovět. Případně jí může být zčásti vyhověno nebo zčásti zamítnuta. Pokud Ústavní soud vyhoví, musí Ústavní soud především specifikovat, které základní právo nebo svoboda bylo narušeno, jaké ustanovení ústavního zákona bylo porušeno a jak k těmto zásahům došlo.
Z hlediska nálezu se liší situace, kdy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a situace, kdy rozhoduje o návrhu, který směřuje proti jinému zásahu veřejné moci. V prvním případě je uplatněn kasační princip a soud rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. V druhém případě se uplatní imperativní princip a Ústavní soud zakáže tomuto orgánu, aby v porušování ústavně zaručených práv a svobod pokračoval a přikáže mu (pokud je to možné), aby obnovil původní stav.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky.1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, str. 986 - 988.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva.2. vyd. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1, str. 306 - 314.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 KLÍMA, K. Ústavní právo.4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, str. 715 - 725.
