Česká republika jako členský stát Evropské unie

Česká republika jako členský stát Evropské unie

Smluvní základ vstupu ČR do Evropské unie

Česká republika přistoupila podle multilaterální smlouvy mezi ,,dosavadními" členskými státy Evropské unie (výčet je součástí smlouvy) a 10 dalšími státy (výčet tvoří smluvní subjekty druhé skupiny) k Evropské unii. Smlouva odděluje akt přístupu, jenž zakládá členství, s podpisem tzv. ,,Aktu o podmínkách přistoupení"...a část o ,,...úpravách smluv, na nichž je založená Evropská unie.¹

Podle smlouvy se Česká republika a další přistupující státy stávají členy Evropské unie dnem 1.května 2004. Tento den vstupuje v platnost ,,přístupová smlouva" ze dne 16.4.2003, když její platnost byla vázána na podmínku, že všechny ratifikační listiny budou uloženy před uvedeným dnem.²

Podmínky přijetí a úpravy smluv, na nichž je Unie založena, zavázaly přistupující státy určitými plněními, které jsou pro přistupující státy souvisejícími závazky. Podstatné je, že tyto podmínky ,,tvoří nedílnou součást této smlouvy". Tato konstatování mají bezprostřední právní následky:

• komunitární právo se vztahuje na tuto smlouvu;
• pravomoci a působnost orgánů Unie se vztahují na tuto smlouvu;
• smlouvy o ES a smlouva o Evropské unii a akry přijaté orgány společenství a Evropskou centrální bankou se stávají závaznými pro nové členské státy;
• další podmínky podle čl.3 ,,Aktu" týkající se tzv. ,,schengenského protokolu";
• každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie (za podmínek čl.4 ,,Aktu");
• nové členské státy tímto aktem přistupují k rozhodnutím a dohodám přijatým zástupci vlád členských států, zasedajících v radě (článek 5);
• nové členské státy přistupují k dohodám uzavřeným s jedním nebo více třetími státy s některou mezinárodní organizací nebo se státním příslušníkem třetího státu;³

Bezprostřední právní význam tohoto smluvního aktu znamená, že Česká republika přebírá k 1.5.2004 závazky pro právní systém ČR, které znamenají podřazení se komunitárnímu (unijnímu) právu a pravomocem orgánů EU."

,,Smlouva" i ,,Akt" tak mají bezprostředně právně akceptační charakter společného, samostatného systému práva, orgánů mocenské suverenity (Evropských společenství původně) a Evropské unie pro všechny ,,nové" členské státy. ¨ V právních důsledcích jde o podřazení se systému práva EU a autoritě společných orgánů, jejich dosavadní i budoucí činnosti.⁴

Vztah právního systému Evropské unie a právního systému ČR

Unijní právní systém je podle řady rozhodnutí i autentických konstatací autonomním právním systémem, tedy právní řád existující samostatně nad právním řádem členských států. Je samozřejmě podstatnou otázkou, jakým způsobem je tento právní řád aplikován na území jeho členských států v souladu s jejich ústavní úpravou. Členství v Evropské unii však nedovoluje vyloučit plnění přijatých závazků odvoláním se na vnitrostátní předpisy. Primát komunitárního respektive unijního práva nad právem vnitrostátním nebyl a není formulován v žádné ze smluv Společenství a vyplývá z nepsaného pravidla.⁵

V produkci dřívějšího Evropského soudního dvora se postupně vytvořila (byla přijata) koncepce tzv. přímého účinku práva ES ve vztahu k členským státům. Z toho vyplývá přímá použitelnost práva ES bez nutnosti recepce vnitrostátním aktem. Právní řád Evropské unie (nyní) má pak přednost před národními právními řády. Opačnou je otázka, jak jednotlivé právní řády a Ústavy především reagují na Soudním dvorem judikované hodnoty EU, jež tento soud také ve své praxi užívá a prosazuje. Národní ústavní systémy i výkonná sféra reagují na tuto superioritu velmi rozmanitě a lze říci i v závislosti na době vstupu do země ES. Lze v zásadě říci, že každý stát svojí ústavou jinak přijímá komunitární právo, např. prohlášením práva ES za vnitrostátní právo. V tom smyslu nastupuje otázka možného nesouladu normy ústavní s normami komunitárního práva. Česká republika prohlásila ratifikované mezinárodní smlouvy ve smyslu čl.10 Ústavy za součást právního řádu. V tom smyslu v souladu s ,,přístupovou smlouvou" převzala jako součást právního řádu i komunitární, resp. unijní právo, především pak zakladatelské smlouvy ES/EU.⁶

Ústava upřednostňuje mezinárodní smlouvy (tedy i smlouvy ES/EU) před zákony. Ve vztahu k ústavnímu pořádku ČR Ústava v čl. 87 odst.2 (po novele) zavádí možné rozhodování Ústavního soudu ČR o mezinárodních smlouvách podle čl. 10a a 49 Ústavy z hlediska jejich souladnosti s ústavním pořádkem. Není možné ratifikovat takovou mezinárodní smlouvu (pro futuro), pokud by prohlášený nesoulad nebyl odstraněn. Lze se tedy dovodit, že zatímco vůči zákonům mají zakladatelské smlouvy (zejména) přednost, ve vztahu k ústavnímu pořádku naše Ústava vychází z určitého rovného postavení primárního komunitárního práva s ústavním pořádkem. Ústava neupravuje vztah k derivovanému právu ES/EU. V tom smyslu je třeba souhlasit s názorem JUDr.Pezla, že ,,pokud nedojde k novele příslušných ustanovení Ústavy, tak bude třeba připustit nadřazenost sekundárního práva ES na základě výkladové praxe".⁷

Vztah občanství ČR a občanství Evropské unie

Občanství Evropské unie bylo založeno článkem 17 Smlouvy o Evropské unii. Tato právní úprava zakládá konstrukci, podle níž státní příslušnost ke členskému státu znamená nabytí občanství Evropské unie. Vstupem ČR do Evropské unie k 1.5.2004 se tak státní občané ČR stali občany (neužívá se pojem ,,státní") Evropské unie.⁸

Státní občanství ČR je primární, občanství Evropské unie je derivované. Evropská unie respektuje ústavněprávní identitu státního občanství členského státu, tedy i exkluzivitu právního základu jeho nabytí a pozbytí. Evropské právo nezná jinou možnost nabytí občanství. Komunitární a unijní právo zakládá vztahy související s občanstvím Evropské unie, resp. z něho vycházející, tedy práva občanů Evropské unie. Tato práva jsou samostatná, upravená exkluzivně právem EU, a tudíž závazná(nároková) pro státní občany ČR.

Tvoří je:

1)právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států

2)právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě

3)právo volit do Evropského parlamentu

4)právo předložit petici¨

5)právo obracet se na Evropského ombudsmana

6)právo na informace ve vlastním jazyce

7)právo na diplomatickou a konzulární ochranu

Státní občan ČR se tedy stal dvojím občanem ve vzájemném komplementárním vztahu co do způsobu vzniku, ale i co do samostatného a částečně nezávislého obsahu.⁹

Účast ČR na složení a činnosti orgánů Evropské unie

Akt o podmínkách přistoupení (deseti) nových států do EU zakládá též změny ve složení orgánů Evropské unie, tedy jednak co do počtu členů (Evropský parlament a další orgány), váhy hlasů (Rada) i dalších opatření (Evropská centrální banka).

Smluvní ,,Akt" tak zakládá i rozsah míst pro delegování zástupců členských států, včetně ČR. V tom smyslu je Česká republika potenciálně zastoupena takto:

• s účinkem od začátku volebního období 2004 až 2009 - 24 zastupitelů
• v Evropském parlamentu volených v ČR
• volbou 12 hlasů k příjetí aktů Rady
• jedním soudcem u Soudního dvora EU a jedním soudcem Tribunálu první instance
• 12 členy Hospodářského a sociálního výboru
• 12 členy ve Výboru regionu
• jedním možným návrhem na člena Komise
• jedním zástupcem jako soudcem Evropského soudního dvora

V soustavě vrcholných orgánů Evropské unie je tak zakotven delegační princip zastoupení, přičemž komunitární právo nepředepisuje způsob, jakým jednotlivé země delegování uskuteční.

Česká republika toto pojala jako rozhodnutí moci výkonné, přičemž o něm rozhodla konkrétně vláda ČR, včetně navržení obou soudců Evropského soudního dvora.¹⁰

Odkazy

^{1 2 3 4 5 6 7 8 9 10} KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-606-4.