ČR a mezinárodní a nadnárodní organizace
Česká republika ve vztazích s mezinárodními společenstvími vystupuje jako svrchovaný stát ve formách kooperace, ze které mezinárodní právo vychází. V nadnárodních organizacích se stát vzdává některých svých kompetencí a přenáší je na orgány nadnárodní organizace či instituce.
Obsah
ČR a mezinárodní organizace[1]
Česká republika je členem mnoha mezinárodních organizací. Významné je například členství v OSN či NATO, protože se jedná o mezinárodní vládní organizace. Takové organizace jsou zakládány projevem vůle budoucích členů, mají od nich odvozenou mezinárodněprávní subjektivitu a plní specializované funkce, které jim státy svěřily.
Naopak mezinárodní nevládní organizace jsou sdružení fyzických či právnických osob, které nemají mezinárodněprávní subjektivitu. Jejich existenci zakotvuje zákon č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem ČSSR.
Členství v OSN souvisí s ústavním právem zejména v oblasti ochrany lidských práv a zde je nutno zdůraznit, že Česká republika je signatářem mnoha lidskoprávních mezinárodních úmluv jako jsou MPOPP, ÚPD či Úmluva o politických právech žen.
Členství v NATO znamená především podporu cílů a zásad Charty OSN, ve společné ochraně svobody, společného dědictví a civilizace založené na zásadách demokracie, svobodách jedince a právním státu. Souvisí s tím i mimořádné stavy, kdy jedním z účelů NATO je prevence ohrožení územní celistvosti, politické nezávislosti a bezpečnosti.
Mimo to se Česká republika účastní také mezinárodních konferencí, na kterých se řeší mezinárodní problémy či připravují mezinárodní smlouvy.
ČR a nadnárodní organizace
Nadnárodní organizace se od mezinárodních organizací liší integračním charakterem, díky kterému si podrobují chování svých členů i proti jejich vůli. Ústavní právo se v této souvislosti muselo vyrovnat s několika problémy. Jedním z nich byl způsob, jakým ČR vysloví vnitrostátně souhlas se vstupem do takového společenství a jaké to bude mít důsledky za hranicemi naší země. Tento problém byl vyřešen uzákoněním obligatorního referenda.[1] Před vstupem ČR do Evropské unie bylo nutné změnit Ústavu tak, aby bylo umožněno přenesení výkonu určitých pravomocí na orgány Evropské unie. Stalo se tak euronovelou Ústavy ČR – ústavním zákonem č. 395/2001 Sb.[2] Ústavou jsou vytyčeny jasné hranice a nelze je překročit v postoupení pravomocí orgánů ČR. Členství v nadnárodní organizace nemůže vést ke ztrátě svrchovanosti.[1]
V rámci nadnárodních organizací je Česká republika členem Evropské unie, kam přistoupila 1.5.2004 spolu s dalšími devíti státy na základě multilaterální smlouvy (tzv. Aténská smlouva). Souhlas k ratifikace Aténské smlouvy byl dán podle ústavního zákona č. 515/2002 Sb., o referendu a přistoupení České republiky k Evropské unii.[2][3] Poslední změna institucionálních otázek Evropské unie proběhla Lisabonskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1.12.2009 a kterou byly změněny dvě zakládací smlouvy, konkrétně Smlouva o Evropské unii a Smlouva o založení Evropského společenství (ta byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie).[2]
Povaha práva Evropské unie
Komunitární právo je autonomním právním systémem. Evropským soudním dvorem byla přijata koncepce přímého účinku práva ES, z čehož vyplývá přímá použitelnost práva ES bez nutnosti recepce vnitrostátním aktem. Právo ES má tedy přednost před národními právními řády.[3]
Každý stát svojí ústavou jinak přijímá komunitární právo. Český ústavodárce zvolil obecně formulované ustanovení (čl. 10 a 10a Ústavy), pod něž lze podřadit nejen EU, ale i jiné mezinárodní organizace či instituce.[2] Česká republika prohlásila ratifikované mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy za součást právního řádu. Z toho plyne, že přístupovou smlouvou převzala jako součást právního řádu i právo komunitární (respektive unijní). Podle čl. 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy aplikační přednost vůči obyčejným zákonům, ve vztahu k ústavnímu pořádku jsou v rovném postavení.[3] Tím, že byly přeneseny některé pravomoci na Evropskou unii nedochází k definitivnímu vyřešení přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo, které odporuje právu komunitárnímu, nadále zůstává platné, pouze se nepoužije při řešení konkrétního sporu. Jako další zajištění aplikační přednosti se dá považovat čl. 95 Ústavy, který stanoví, že soudce je vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu a má právo posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.[2]
Zakládací smlouvy ES a EU (včetně všech dodatků k nim přijatých) bývají označovány za primární právo. Sekundárním právem rozumíme nařízení a směrnice. Podle Evropského soudního dvora je sekundární právo systémem sui generis, který pochází z mezinárodních smluv, se kterými členské státy vyslovily souhlas. Ani nařízení či směrnice nepotřebují ke své aplikaci implementaci do vnitrostátního pramene práva.[2]
Občanství Evropské unie
Vstupem České republiky do Evropské unie se k 1.5.2004 stali občané ČR i občany Evropské unie. Státní občanství ČR je primární a občanství EU je derivované.[3] Je výslovně stanoveno, že občanství EU nenahrazuje, ale pouze doplňuje občanství členského státu.[2]
Z komunitárního (respektive unijního) práva plynou práva občanů EU, která jsou samostatná a závazná pro občany ČR. Jsou jimi[3]:
- právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států
- právo volit a být volen v komunálních volbách v členském státě
- právo volit do Evropského parlamentu
- právo předložit samostatně či společně s dalšími členy petici Evropskému parlamentu ve věcech, které spadají do činnosti EU
- právo obracet se na Evropského ombudsmana
- právo na informace ve vlastním jazyce
- právo na diplomatickou a konzulární ochranu
Účast ČR na činnosti orgánů EU[1]
Ve smyslu čl. 10b Ústavy bude ČR zastupovat v orgánech EU především moc výkonná. V našem právním řádu není zatím upraven způsob zastupování zájmů ČR v orgánech EU. K těmto orgánům patří:
- Evropská rada – tvoří ji představitelé členských států (hlavy státu nebo předsedové vlád) a předseda Evropské komise; určuje zásady politiky EU a obecné směry zahraniční a bezpečnostní politiky
- Evropský parlament – na 5 let volený zastupitelský orgán
- Rada EU – je tvořena ministry členských států ad hoc
- Evropská komise – tvořena komisaři, kteří zastupují EU, ne členský stát
- Evropský soudní dvůr – soudní orgán EU
- Účetní dvůr
- ECB – orgán, který definuje a provádí měnovou politiku
- Evropská investiční banka
Podle čl. 10b Ústavy vláda pravidelně informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícím z členství České republiky v mezinárodní organizace nebo instituci uvedené v čl. 10a. Tímto ustanovením je zajištěna účast Parlamentu na připravovaných rozhodnutích EU.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-8-8, s. 123 - 127
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5, s. 1090 - 1107.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 KLÍMA, K. Ústavní právo. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5, s. 185 - 191.
