Účel práva

ÚČEL PRÁVA

Proč právo existuje? Právo je systém norem, který ukládá lidem povinnost určitého chování či jednání. Na rozdíl od ostatních systémů (etických, náboženských,..), je právo ale mimořádné svou vynutitelností. „Právo není pojmem, nýbrž živou silou. Proto má spravedlnost, která v jedné ruce drží vážky, jimiž odvažuje právo, v ruce druhé meč, aby právo uhájila.Meč bez vah jest holé násilí, váhy bez meče jest malomocné právo." (Rudolf von Jhering, Boj o právo.) Právo čistě ve svém formálním smyslu, je nedostatečným institutem, který je pro jeho správné fungování a zabezpečení sledovaných cílů potřeba doplnit o jiné hodnoty, které oné „temnotě“ pomohou spatřit jiskřičku naděje. Lpění na čistě formalisticky daném textu není tím správným nástrojem a mnohem praktičtější a často možná lepší cestou je hledat v právu účel, ono ratio.

Tomuto tématu se věnovalo již mnoho autorů, od pozitivně právních zastánců, až po „stoupence“ práva přirozeného. Jedním z nejproslulejších autorů, který se věnoval účelům práva, byl Gustav Radbruch, německý profesor trestního práva a významný akademik.Je o něm záhodno říci, že byl velmi výraznou osobou ve válečném a poválečném Německu a jeho práce byly tímto obdobím silně ovlivněny. Byl zkrátka rytířem práva.

Myšlenka účelů práva se nicméně zrodila již v hlavě již Rudolfu von Jheringovi, zastánci pojmové jurisprudence, který se od ní počal postupně oddělovat a zastávat nedostatečnost práva pouze jako systému závislého na pojmech, ale jak již čtenáři je jasné, je podle něj třeba hledat jeho účel. Ostatně není nad samotná slova R. Jheringa: „Život tu není kvůli pojmům, ale pojmy jsou tu kvůli životu. Ne logika, ale život, obchod a právnický cit určují, co se má odehrát, ať už je to logicky nutné nebo nemožné.“ Jhering souhlasně s Radbruchem tvrdil, že právo je soubojem konfliktů. Tvrdil ale, že cílem/účelem práva je přinést do společnosti pokoj. Tento klid má přinést právo, ovšem právo stanoví pouze rámec pro nastolení pořádku ve společnosti. Právo je tedy pouhým prostředkem pro stanovený cíl.

Základním poznatkem z právní teorie jsou znaky práva, jimiž jsou obecnost a všeobecná závaznost. Aby bylo právo správným a dobrým, je také nutná jeho obsahová správnost. Co když ale ono pozitivní právo není spravedlivé?

Podíváme se, jak se na řešení díval G. Rabruch pomocí jeho struktury účelu práva. Základním stavebním kamenem Radbruchovy teorie jsou 3 prvky účelu práva, které na sebe vzájemně působí. Jsou jimi spravedlnost, účelnost (také jako obecné blaho) a právní jistota.

První komponent účelu práva - Spravedlnost

Spravedlnost nám říká, že máme s rovnými zacházet stejně a mezi nerovnými tyto rozdíly vyrovnávat. Neříká nám však, jaké kritéria při tomto poměřování použít. Odpověď na otázku nám má poskytnout prvek druhý – účelnost (také jako obecné blaho). Idea spravedlnosti a účelnosti jsou mezi sebou v přímém rozporu. Je potřeba tyto dva prvky vyvažovat a poměřovat v důsledku měnící se společnosti a dobového kontextu. V tomto směru nás G. Radbruch vede do světa relativismu, který zčásti svět právní filosofie ovládá. Konflikt spravedlnosti a obecného blaha nelze řešit za pomoci nějaké třetí normy, která by nám jejich pnutí „rozsekla.“ Taková norma neexistuje.

Druhý komponent účelu práva - Účelnost/ Obecné blaho

Spravedlnost je tedy dle G. Rabrucha pouze formou toho, co má být po právu, jeho obsah ale má určit účelnost. Jak ve své práci Radbruch říká, abychom mohli dle účelnosti právo poměřovat, bylo by potřeba absolutních hodnot, které nám ale sama účelnost neposkytuje. Existují dokonce 3 absolutní hodnoty, dle kterých by bylo možné určit obsah spravedlnosti. Můžeme směřovat jak k dobru jednotlivce jako osobnosti, tak k dobru společnosti jako celku. Existuje navíc ještě jeden komponent, ke kterému lze blaho směřovat a tím je hodnota estetická, tedy veškeré blaho jde ve prospěch kultury. Jak vidíme, absolutních hodnot pomocí tohoto měřítka není možné dosáhnout. Nelze dobře jednou provždy určit jedno hledisko a tím se i obecné blaho stává relativním (opět se nám na scénu dostává relativismus). Spravedlnost a obecné blaho jsou dle G. Radbrucha ve vzájemném konfliktu. Protože je něco nespravedlivé, otřásá tato skutečnost obecným blahem. Spravedlnost bere za své řešení konfliktů a vyrovnává je. Bez konfliktů by spravedlnosti nebylo třeba. Může se velmi jednoduše stát, že zájem jednotlivec se ocitne v rozporu s nadindividuálním obecným blahem, potom nastoupí spravedlnost, která spor rozetne.

Třetí komponent účelu práva - Právní jistota

Přesouváme se tedy ke třetí, poslední ideji, kterou není nikdo jiný než ona právní jistota, která by nám měla jako jediný „nevrtkavý“ pojem postavit půdu pod nohama. Právní jistotu nám zajišťuje pozitivní právo pro jeho neměnnost a stálost. Když ale kromě tohoto jednoho dílu ostatní chybí, je potřeba uvažovat, zda-li je ještě skládačka úplná a má být platná, nebo již nejde o právo. Tomu se věnuje G. Rabruch ve své slavné formuli. Ona kouzelná formulka říká, že právo je platné, ovšem pouze dokud jeho rozpor se spravedlností není tak velký, že už na zákon nelze nahlížet jako na platné právo. Právní jistota nám zaručuje, že právo platí bez ohledu na svou spravedlnost či účelnost. Jak praví Gustav Radbruch: Když nelze určit, co je spravedlivé, musí být alespoň stanoveno co je po právu. Ovšem ale nesmíme zapomínat na Radbruchovu formuli!

Závěr

Co se týče vztahu právní jistoty, spravedlnosti a obecného blaha, je tomu následovně. Všechny 3 zmíněné ideje práva jsou ve vzájemném rozporu, slovy G. Rabrucha v žitém vtahu napětí. V historii a jednotlivých režimech či filozofických smýšleních je možné spatřit „nadřazování“ jednoho komponentu nad ostatní. V tom ostatně sám Radbruch spatřuje zdůraznění rozporů mezi nimi.

Právo je relativní. Je potřeba si to uvědomit a nechápat takové pojetí nutně jako špatné. Žádná jednoznačná a přesvědčivá teorie spravedlnosti neexistuje, spravedlnost je vždy závislá na aktuálním žebříčku hodnot a chápání ve společnosti. Není možné jednoznačně určit, co je spravedlivé. Pokud by bylo možné jednoznačně určit přirozené právo, nebylo by třeba pozitivního práva, to by totiž muselo ustoupit. To však stanovit nelze, proto je zapotřebí zajistit právní jistotu. Právní jistotu nám zajišťuje všeobecná závaznost, obecnost a neměnnost práva. Tyto tři prvky společně prostupují napříč právem a je možné říci, že jej formulují. V určitých situacích jeden z nich vystoupí do popředí, i když by se mohlo zdát, že právní jistota stojí nad ostatními dvěma, není tomu tak, pouze je zachycena pevněji, aby alespoň základy zůstaly nedotčeny.

Zdroje:

1. HANUŠ, Libor. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. Právní rozhledy, 2009, č. 16, s. 579-585)

2. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. ISBN 978-80-7380-366-7.

3. RADBRUCH, Gustav. O napětí mezi účely práva. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012.  ISBN 978-80-7357-919-7.