Účastenství

Z Iurium Wiki

Pojem účastenství

Účastenství spadá pod obecnější pojem trestné součinnosti, přičemž trestnou součinností se rozumí úmyslné společné jednání více spolupachatelů (srov. § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „TZ“), případně i jiných osob, a to konkrétně tak, že 1) trestný čin zosnují, řídí, vyvolávají, umožňují či usnadňují, 2) zužitkují jeho výnosy anebo 3) usnadňují pachateli trestného činu či jeho spolupachatelům uniknout trestnímu stíhání nebo trestu.[1]

Účastenství definujeme jako „úmyslnou účast více osob na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu chráněnému zájmu a směřuje k témuž následku.“ [2]Dělíme jej na účastenství v užším a v širším smyslu, přičemž vymezení účastenství v užším smyslu nalezneme v § 24 TZ, konkrétně jde o organizátorství, návod a pomoc. Pod pojem účastenství v širším smyslu spadá nejen organizátorství, návod a pomoc, ale také spolupachatelství ve smyslu § 23 TZ.[3]

Jak již bylo uvedeno výše, s pojmem účastenství, úzce souvisí termín úmysl, tedy abychom mohli hovořit o účastenství, musí jít zároveň o úmyslně spáchanou trestnou činnost, z čehož také vyplývá, že o účastenství se může jednat pouze u úmyslných trestných činů[4] , nikoli u trestných činů nedbalostních. Přičemž je možné, aby šlo také o úmysl nepřímý.[5]

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu „je účastenství dle § 24 odst. 1 TZ možné jen na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Nepřekročí-li pachatel stadium přípravy k zvlášť závažnému zločinu, posoudí se i jednání účastníka za podmínek § 20 odst. 1 TZ jako příprava.“[6]

Akcesorita účastenství

Akcesorita účastenství znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, účastník nemůže být zcela nezávislý na hlavním pachateli.[7] Pachatel trestného činu, ke kterému některá z forem účastenství spěla, se tedy musí o trestný čin alespoň pokusit.[8] „Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod anebo pomoc jsou vždy beztrestné, pokud nebyl trestný čin dokonaný anebo když se pachatel o něj nepokusil. Taková jednání jsou, jde-li o zvlášť závažný zločin (srov. § 14 odst. 3 TZ), za podmínek § 20 odst. 1 TZ postihnutelná jako příprava k trestnému činu.“[9]

Protikladem k zásadě akcesority účastenství je tzv. zásada osamostatnění účastenství, která značí nezávislost účastníka na pachateli.[10]

Pojem pachatele a nepřímého pachatele

Vzhledem k tomu, že účastenství je odvislé od pachatele, je třeba si také ujasnit, co si pod tímto pojmem představit. Dle § 22 odst. 1 TZ je „pachatelem trestného činu, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.“ [11]Tato definice však není zcela přesná, neboť aby se jednalo o pachatele, tak nejenže musí naplnit znaky skutkové podstaty daného trestného činu, ale musí také naplnit obecné znaky – tedy věk, příčetnost, a jde-li o mladistvého, rozumová a mravní vyspělost. A také musí být splněn znak protiprávnosti činu, který daná osoba spáchala.[12]

Ve druhém odstavci § 22 TZ je definován nepřímý pachatel, kterým je „ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně…“[13]. Jde tedy o pachatele, který k trestnému činu úmyslně využije tzv. „živý nástroj“, což je právě osoba, která není trestně odpovědná z důvodů uvedených v § 22 odst. 2 TZ.[14]

Organizátorství

Organizátorství spočívá v zosnování nebo řízení trestného činu, který byl dokonán, případně o který se pachatel alespoň pokusil.[15] Musí cílit ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen přinejmenším v hlavních rysech. Jde o mnohem závažnější formu účastenství, než je návod, neboť organizátor nejenže vzbudí v člověku rozhodnutí spáchat trestný čin, ale také se intenzivně zapojuje, a to právě v podobě zosnování nebo řízení.[16]

Zosnováním je činnost, která záleží nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale také zahrnuje vymyšlení a vypracování plánu, vyhledání osob, rozdělení úkolů těmto osobám, utajení jednotlivých osob atd.

Řízením jsou úkony, které spočívají v usměrňování všech osob, které se na trestné činnosti podílejí, dále vydávání konkrétních pokynů těmto osobám, požadování jejich splnění apod.[17]

Organizátor odpovídá za všechny činy, které zosnoval, případně řídil, nehledě na to, zda si jsou osoby provádějící jeho plán činnosti organizátora vědomy či nikoli.[18]

Návod

Dle § 24 odst. 1 písm. b) TZ je návodcem „ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin.“[19]  Podobu návodu zákon nestanovuje – může být tedy ústní i písemný, a to v jakékoli formě, tedy například jako rozkaz, rada, sázka, poučení apod.

Návod musí směřovat vůči osobě individuálně určené a trestně odpovědné, a navíc také ke konkrétnímu trestnému činu, který musí být určen přinejmenším v obecných rysech. V případě, že pachatel navede trestně neodpovědnou osobu, jde o tzv. čin jinak trestný a nemůžeme toto jednání pokládat za návod, neboť v tomto případě jde o pachatelství tohoto trestného činu, konkrétně o nepřímé pachatelství, neboť pachatel využívá „živého nástroje“ ke spáchání daného trestného činu.

Návodcem je i tzv. agent provokatér, přičemž takto je označována osoba, která úmyslně jiného navede ke spáchání trestného činu, aby pak zabránila jeho dokonání tím, že „navedeného“ udá.[20] V ČR převažuje názor, že agent provokatér je vždy trestně odpovědný, pokud došlo alespoň k pokusu trestného činu.

Návodce není odpovědný za exces navedeného neboli tzv. excesus mandati, což je situace, kdy pachatel spáchá více, než k čemu jej návodce naváděl. Ovšem v případě, kdy pachatel spáchá závažnější, kvalitativně odlišný trestný čin, návodce odpovídá za návod k méně závažnému trestnému činu, který je v trestném činu závažnějším obsažen.[21]

Návod odlišujeme od tzv. psychické pomoci. Psychická pomoc nevzbuzuje v pachateli rozhodnutí spáchat trestný čin, ale pouze jej utvrzuje v jeho záměru jej spáchat.[22]

Pomoc

Pomocníkem je ten, kdo úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného činu, ať už před jeho spácháním nebo v době činu, přičemž, aby se opravdu jednalo o pomocníka, musí dojít alespoň k pokusu tohoto trestného činu.[23] Jeho jednání bezprostředně nesměřuje ke spáchání trestného činu, ale usnadňuje jej.[24] Objektivní stránkou pomoci je utváření takových předpokladů hlavního trestného činu, které činí jeho spáchání jednodušším.[25]

Trestní zákoník, konkrétně v § 24 odst. 1 písm. c), demonstrativně uvádí některé druhy pomoci, přičemž je zařazujeme pod dvě formy pomoci, a to pomoc fyzickou a pomoc psychickou. Pod fyzickou pomoc spadá zejména opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu (tzv. volavka), hlídání při činu (tzv. dělání zdi) a další. Pod psychickou pomoc můžeme zařadit zejména radu, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.

Pomoc může být spáchána nejen komisivně (konáním), ale i omisivně (opomenutím) – tzv. negativní pomáhání. V případě negativního pomáhání musí mít pomocník zvláštní povinnost konat, kterou však nesplní.[26] K tomu, aby šlo o pomoc k trestnému činu není třeba, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom.

Důležité je také odlišování pomoci (§ 24 odst. 1 písm. c) TZ) od nadržování dle § 366 TZ. Trestný čin nadržování je přispěním určité osoby pachateli po činu, přičemž tomuto nepředcházel žádný slib v průběhu páchání trestného činu či před ní. Jde tedy o situaci, kdy se daná osoba rozhodne pachateli pomoci až po spáchání trestného činu. Naopak, co se týče pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) TZ, která nastala až po spáchání trestného činu, zde musel pomocník dát pachateli slib, že po trestném činu pachateli přispěje, přičemž slib složil v průběhu páchání trestného činu či před ním.[27]

K organizátorství, návodu a pomoci

Pokud má jednání účastníka na jednom trestném činu znaky několika forem účastenství, bude trestně odpovědný pouze za nejzávažnější z nich, přičemž hierarchicky je nejnebezpečnější organizátorství, následuje návod a na samé spodní hranici závažnosti je pomoc.

V případě, kdy bude mít jednání účastníka současně znaky pachatelství dle § 22 TZ, případně spolupachatelství dle § 23 TZ, bude postižen pouze jako pachatel či spolupachatel. Avšak posouzení jeho jednání jakožto pachatelství (spolupachatelství) a současně účastenství může být v určitých případech okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. např. § 339 odst. 2 TZ), případně obecnou přitěžující okolností (srov. § 42 písm. i) či písm. o) TZ).[28]

Spolupachatelství

Je vymezeno v již zmiňovaném § 23 TZ jakožto „spáchání trestného činu úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama.“[29]  Spolupachatelství je nejzávažnější formou účastenství, pokud hovoříme o účastenství v širším smyslu. Mezi znaky spolupachatelství řadíme společné přímé jednání dvou či více osob a společný úmysl.[30]

Co se týče společného přímého jednání, může se vyskytnou ve 3 různých formách:

1) Všichni spolupachatelé naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Tudíž pokud by byl posuzován každý z nich samostatně, byl by pachatelem trestného činu.
2) Skutková podstata vyžaduje ke svému naplnění dvě jednání, přičemž spolupachatelé si tato jednání rozdělí. Tedy např. osoba A uvede ženu násilím do stavu bezbrannosti, osoba B s ní poté souloží. 
3) V případě, kdy skutková podstata vyžaduje pouze jedno jednání, si spolupachatelé toto jednání rozdělí, a až spojením těchto jednání dochází ke spáchání trestného činu, tedy vykonávají činnost, která až jako celek tvoří jednání, které vyžaduje daná skutková podstata.

Mimo klasické souběžné spolupachatelství rozeznáváme také tzv. postupné spolupachatelství, které je přistoupením osoby k probíhající trestné činnosti jedné či více osob jiných. Ovšem v případě, kdy tento spolupachatel nevyužil výsledků dosažených před tím, než k činu přistoupil, k jeho dokonání, neměl by za tyto výsledky být trestně odpovědný.[31] Dle judikatury Nejvyššího soudu „pokud přistoupí pachatel k činnosti jiné osoby po dokonání trestného činu ve stadiu jeho dokončování, je třeba jeho jednání kvalifikovat jako pomoc dle § 24 odst. 1 písm. c) TZ. Jakmile však pachatel samostatným jednáním sám naplní znaky dokonaného trestného činu a potom ve stadiu dokončování trestného činu jedná společně s jinými pachateli, je třeba jeho jednání právně posoudit jako spolupachatelství podle § 23 TZ.“[32]  

Aby se jednalo o spolupachatelství, není za potřebí, aby se všichni podíleli na trestné činnosti identickou měrou. Postačuje, pokud daná osoba přispěje pouze částečně, v nějaké podřízené roli, avšak musí být vedena stejným úmyslem jako ostatní spolupachatelé.[33] Avšak „při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud v každém případě přihlédne k tomu, jakou měrou jednání každého ze spolupachatelů přispělo ke spáchání trestného činu, což nám zaručuje ustanovení § 39 odst. 6 písm. a) TZ.“[34]

Je však důležité mít na vědomí, že ne každý trestný čin je možné spáchat ve spolupachatelství. Existují například tzv. vlastnoruční delikty, z jejichž samotného názvu vyplývá, že je musí daný člověk spáchat osobně a absolutně nepřichází v úvahu, aby byly spáchány ve spolupachatelství. Příkladem takového vlastnoručního deliktu je trestný čin dvojího manželství.

Dále rozlišujeme tzv. pravé zvláštní trestné činy a nepravé zvláštní trestné činy. Pravé zvláštní trestné činy jsou delikty, u nichž je vyžadován zvláštní či speciální subjekt k tomu, aby byla naplněna základní skutková podstata, přičemž z tohoto logicky vyplývá, že spolupachatelem může být pouze osoba (zvláštní či speciální subjekt), která může být pachatelem. Co se týče nepravých zvláštních trestných činů, jde o delikty, u kterých je zvláštní či speciální subjekt pouze okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tedy také spolupachatelem může být i osoba, která není zvláštním či speciálním subjektem, přičemž naplní pouze základní skutkovou podstatu daného trestného činu – bude mírněji trestná.[35]

Trestní odpovědnost a trestnost účastenství

Dle § 24 odst. 2 TZ se „na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.“[36]  Není vyloučeno, ba právě naopak, že účastenství může být v určité situaci stejně závažné, dokonce i závažnější než samotné pachatelství, proto se většinou trestá podle stejné trestní sazby jako pachatelství, avšak samozřejmě může být posouzeno odlišně.[37] Navíc je třeba si uvědomit, že trestnost není vůbec závislá na potrestání pachatele – zásada akcesority účastenství se netýká trestu, tudíž např. tím, že hlavní pachatel zemře ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku se účastník nevyviní. Dále dle usnesení Nejvyššího soudu „trestnosti účastníka není na překážku, je-li trestní stíhání hlavního pachatele podmíněně zastaveno (§ 307 tr. ř.). Podmíněné zastavení trestního stíhání jako zvláštní způsob skončení trestního stíhání představuje procesní řešení otázek spojených s trestní odpovědností hlavního pachatele, a proto nebrání vyvození závěru o trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu a rozhodnutí o jeho vině v odsuzujícím rozsudku.“[38]

Samozřejmě platí zásada rovnosti forem účastenství, tedy že při výměře trestu soud nepřihlíží k tomu, v jaké formě bylo účastenství spácháno.[39] Ovšem při ukládání trestů v případě účastenství je důležité neopomenout § 39 odst. 6 TZ, který stanoví, že soud přihlíží též k významu a povaze účasti účastníků na spáchání trestného činu.[40]

Jak již bylo zmíněno výše, účastenství řadíme od nejzávažnějšího jako organizátorství návod a pomoc. V § 42 TZ máme vymezeny přitěžující okolnosti, přičemž konkrétně dle § 42 písm. o) TZ je přitěžující okolností, pokud někdo spáchal trestný čin jako organizátor, člen organizované skupiny nebo člen spolčení. Tuto přitěžující okolnost však uplatníme pouze v případě, kdy se organizátor činu účastní také jako pachatel nebo spolupachatel, a naopak za situace, kdy je organizátorství znakem skutkové podstaty k tomu nepřihlížíme (srov. § 39 odst. 4 TZ).

Mimo organizátorství se v přitěžujících okolnostech, konkrétně v § 42 písm. i) TZ vyskytuje také návod[41] , kdy „soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém mladistvých.“[42]

Zánik trestní odpovědnosti účastníka

V § 24 odst. 3 TZ jsou stanoveny případy, kdy trestní odpovědnost účastníka zaniká. Jde tedy o situace, kdy „účastník musí dobrovolně upustit od dalšího účastenství na trestném činu a

a) Odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo

b) Učinit o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; přičemž oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.“[43]

Z dikce zákona vyplývá, že dobrovolné upuštění od dalšího účastenství na trestném činu a poté některá z podmínek a) nebo b) musejí být splněny kumulativně.

Prvek dobrovolnosti je splněn za předpokladu, že „účastník ví, že mu nic nebrání v tom dokončit své účastenství na trestném činu, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že je uskutečnitelné, přesto se však rozhodne od jeho dokončení upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z již podniknutého účastenství, nebo učinit oznámení o účastenství na trestném činu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem, mohlo být ještě odstraněno.“ Účastník se tedy z vlastní vůle rozhodne upustit od dalšího účastenství na trestném činu.

Situace, kdy se účastník obává odhalení, přičemž tato obava vyplývá z jeho vědomí, že páchá účastenství na trestném činu, nevylučuje dobrovolnost, pokud upustil od dalšího účastenství pouze z vlastního rozhodnutí.[44]

Navíc v § 24 odst. 4 TZ je stanoveno, že v případě, kdy „je na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který jednal dle § 24 odst. 3 TZ, je-li čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.“[45]

  1. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 299.
  2. SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Novatrix, 2009, s. 385–386.
  3. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 278–279 (§ 24 TZ).
  4. SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Novatrix, 2009, s. 397.
  5. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 271.
  6. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 1983, sp. zn. 6 Tz 7/82.
  7. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 326.
  8. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 279 (§ 24 TZ).
  9. Rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 17. 10. 1972, sp. zn. 3 Tz 82/72.
  10. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 326.
  11. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  12. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 197.
  13. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  14. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 301-302.
  15. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 301.
  16. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 264.
  17. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 283 (§ 24 TZ).
  18. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 265.
  19. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  20. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 265-266.
  21. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 321-323.
  22. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 284 (§ 24 TZ).
  23. Tamtéž, s. 285.
  24. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 325.
  25. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 306.
  26. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 323-324.
  27. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 286 (§ 24 TZ).
  28. Tamtéž, s. 286 – 287.
  29. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  30. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 296.
  31. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 305-306.
  32. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 13. 8. 1981, sp. zn. 4 Tz 34/81.
  33. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 268 (§ 23 TZ).
  34. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 263.
  35. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 307.
  36. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  37. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 287 (§ 24 TZ).
  38. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 388/2014.
  39. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 334.
  40. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář.1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 287 (§ 24 TZ).
  41. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 273.
  42. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  43. Tamtéž.
  44. ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 353 (§ 24 TZ).
  45. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Autoři článku: Adéla Kasperčíková (Adéla Kasperčíková), Newman (Petr Novák)