Zánik závazku

Závazek zaniká současným zánikem všech práv a povinností (pohledávek a dluhů), které jej vytváří, anebo zánikem posledního dluhu či pohledávky. Je proto třeba odlišovat, jestli se jedná o zánik závazku, nebo zánik dluhu. Závazek je totiž právní vztah a závazek jako takový zanikne až splněním veškerých povinností z právního vztahu. Splnění závazku je tedy zánik všech povinností. Splnění dluhu je jen splnění jedné konkrétní povinnosti.

Druhy zániku závazků můžeme rozlišovat, jestli k nim došlo uspokojením věřitele (např. splnění dluhu či instituty nahrazující splnění - započtení, splynutí, apod.) anebo bez uspokojení věřitele (např. smrt dlužníka nebo smrt věřitele či rozhodnutím soudu - např. neúměrné zkrácení). Dále můžeme rozlišit, jestliže k zániku došlo jednostranným jednáním (ať už právním či faktickým - např. odstoupení od smlouvy, započtení) či jednáním dvoustranným (např. dohody jako narovnání, privativní novace, započtení dohodou).

Splnění dluhu

Splnění dluhu je nejčastějším způsobem zániku závazku. Definovat by se dalo jako poskytnutí plnění, ke kterému byl dlužník povinen. Pokud naopak věřitel vynucuje něco, co není ve smlouvě, tak k tomu dlužník nemůže být nucen. Zároveň věřitel nemůže být nucen k tomu, aby přijal něco jiného, než co má být plněno podle smlouvy. To stejné platí pro místo a čas plnění. Toto vyplývá ze zásady pacta sunt servanda, tedy ze ujednaný obsah smlouvy zavazuje a má být plněno v souladu s jejím obsahem.

Splnění vede k zániku dluhu. Je-li tento dluh posledním v rámci závazku, pak i k zániku závazku.

Dlužník plní dluh na svůj náklad a nebezpečí (§ 1908 odst. 2).

Právní povaha splnění

Plnění může být faktické jednání (např. posekání tráv, zhotovení věci), ale i právní jednání (smlouva o smlouvě budoucí, jednání zástupce. V případě faktického jednání vůbec nehraje roli svéprávnost dlužníka. Z hlediska splnění závazku je tedy jedno, jestli věc zhotovil blázen či jestli ten, kdo mi posekal trávník, byl opilý.

Ke splnění může dojít:

• konáním
  • dát (dare) - splnění umožněním nakládat s nějakou věcí
  • činností (facere) - např. posekání trávníku či vytvoření díla
• nekonáním
  • zdržení se (omittere) - např. zavázání se, že neprodám svůj pozemek či ho nezatížím
  • strpění (pati) - např. užívání věci nájemcem

Absence svéprávnosti v případě plnění dluhu nebrání závěru, že dluh byl splněn. Tedy i pokud nesvéprávný splnil dluh, stále se jedná o splnění. Toto se ovšem týká pouze faktického jednání - v případě právního jednání dluh těžko mohl být splněn. Proto lze dovozovat, že občanský zákoník chápe plnění nikoliv jako právní jednání. Nelze se tedy v případě splnění domáhat neplatnosti jednání, ale také se nelze domáhat vrácení plnění.

Toto pravidlo má jednu výjimku - a to pokud bylo nesvéprávným plněno předčasně. V tom případě je plnění možné požadovat vrácení plnění, ovšem to jen za podmínky, že se dluh mezitím nestal splatným.

Zákon neříká, jak je to u přijetí plnění. Dluhy totiž mohou být obecně plněny i bez ohledu na přijetí věřitelem.

V případě závazku nestavět na nějakém pozemku, je jedno, jestli je věřitel nesvéprávný či ne. Plní se prostě tím, že se na tom pozemku nestaví. Stejně tak v případě poslání peněz na účet opět není třeba zkoumat svéprávnost věřitele.

Plnění dluhu má být řádné (tj. bez vad, na správném místě, správným způsobem) a včasné (dlužník je povinen plnit v době, než se dluh stane splatný - obecně platí, že jestliže jej dlužník nesplní včas, dostává se do prodlení).

Není-li plnění řádné, může věřitel toto plnění odmítnout. Pokud už však ke splnění dojde (tím, že plnění přijal), není ho již možné následně odmítnout. Věřitel má však práva z odpovědnosti za vady. Co se týče splatnosti, je věřitel povinen přijmout i opožděné plnění, nedošlo-li jinak k zániku závazku.

Dluh plní zásadně dlužník - a plní zásadně věřiteli (případně osobě s potvrzením o oprávnění přijmout plnění - § 1951 - otázkou je, kdo zde nese riziko nepravdivého potvrzení). Toto základní pravidlo ale zná své výjimky. Dluh může plnit třetí osoba, dlužníků může být více, dluh může být plněn komukoliv, kdo má oprávnění přijmout plnění.

V případě plnění prostřednictvím třetí osoby - dlužník odpovídá, jako by plnil sám (§ 1935).

Např. pan A uzavřel s opravářem B smlouvu na opravu koupelny. Pan B se domluvil se svým kamarádem C, který měl v této koupelně vyměnit obkladačky. Pan C práci provedl, ovšem nekvalitně. Pan B tak bude odpovídat, jako by plnil sám.

Pokud se má plnit prostřednictvím třetí osoby, tak se vyžaduje souhlas dlužníka. Ten, kdo plnil místo dlužníka, má právo na postoupení pohledávky. Samostatně (bez souhlasu dlužníka) může plnit osoba, která poskytla zajištění.

Po provedení platby již dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015)