Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy

Hlava třináctá. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy Historie a pojetí zločinů proti lidskosti Prvně byl termín zločiny proti lidskosti použit ve spojení s činy, které páchali Turci na arménské populaci. Tato zvěrstva proběhla v letech 1915–1918. Norimberský proces byl prvním soudním řízením, kde byly zločiny proti lidskosti stíháy. Necelé dva měsíce po konci války v Evropě se v Londýně sešly delegace vítězných mocností a po několikatýdenních vyjednávání byla uvedena Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí. Na základě Statutu Norimberského tribunálu bylo celkem obžalováno 22 vysokých představitelů nacistického Německa. V rámci zločinů proti lidskosti, proti míru a válečných trestných činů je důležité zmínit Římský statut. Tento statut, přijatý v roce 1997, byl první předpis, který definoval pojem zločinů proti lidskosti. Čl. 7 Římského statutu obsahuje výčet deseti činů, které musí být spáchány v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku, který je zaměřen proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku. Vedle naplnění jednotlivých skutkových podstat činů, které zakládají zločiny proti lidskosti, je nutné splnit některé další náležitosti. Jednou ze základních podmínek, kterou musí každý ze zločinů proti lidskosti splňovat, je, aby byl součástí rozsáhlého nebo systematického útoku, který směřuje proti civilnímu obyvatelstvu, rase, etniku apod. Pachatel musí vědět, že čin je nebo měl být součástí takového útoku.