Právo: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Nově přidaný příspěvek)
 
(Autonomní a heteronomní právo)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
Právo je jev mající mnoho významů a dimenzí. Může na něj být hleděno v rovině:
+
'''Právo''' je jev mající mnoho významů a dimenzí. Může na něj být hleděno v rovině:
 
* Normativní – jako systém pravidel regulující chování   
 
* Normativní – jako systém pravidel regulující chování   
 
* Sociální – jako systém společenských vztahů, který pravidla tvoří a zároveň je jimi sám regulován   
 
* Sociální – jako systém společenských vztahů, který pravidla tvoří a zároveň je jimi sám regulován   
Řádek 8: Řádek 8:
  
 
== Objektivní a subjektivní právo ==
 
== Objektivní a subjektivní právo ==
Objektivním právem se myslí ''souhrn právních [[Právní norma |norem]] jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem''. Je to [[Autonomní  a heteronomní právo|heteronomní právo]], tedy zadané osobou odlišnou od [[Subjekty práva|subjektu práva]]. V angličtině se pro objektivní právo používá výraz law.
+
Objektivním právem se myslí ''souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem''. Je to [[Autonomní  a heteronomní právo|heteronomní právo]], tedy zadané osobou odlišnou od [[Subjekty práva|subjektu práva]]. V angličtině se pro objektivní právo používá výraz law.
  
 
Subjektivní právo je možností [[Subjekty práva|subjektu práva]] chovat se určitým způsobem ve smyslu „mít na něco právo“ Vychází z objektivního práva, kdy u subjektivního práva je abstraktní pravidlo vztaženo ke konkrétní osobě. V anglické terminologii odpovídá subjektivnímu právu výraz right. <ref>HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. Str. 18.</ref>  
 
Subjektivní právo je možností [[Subjekty práva|subjektu práva]] chovat se určitým způsobem ve smyslu „mít na něco právo“ Vychází z objektivního práva, kdy u subjektivního práva je abstraktní pravidlo vztaženo ke konkrétní osobě. V anglické terminologii odpovídá subjektivnímu právu výraz right. <ref>HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. Str. 18.</ref>  
 +
 +
== Autonomní a heteronomní právo ==
 +
V případech, kdy je objektivní právo tvořeno jiným subjektem (normotvůrce), než kterému je určeno toto právo charakterizujeme jako
 +
právo heteronomní, tj. stanovené zvnějšku. Představíme-li si jakýkoli zákon,
 +
jedná se o pramen heteronomního práva.
 +
 +
Pokud je však normotvůrce totožný
 +
s adresátem, hovoříme o právu autonomním. Prostřednictvím autonomního
 +
práva si svá (subjektivní) práva a povinnosti ukládají sami účastníci právního
 +
vztahu svým právním jednáním nebo smluvním dojednáním. Adresát a normotvůrce
 +
splývají vjedno. Proto například i smlouvu můžeme někdy chápat jako
 +
pramen objektivního práva – jsou v ní obsažená pravidla (která chápeme jako
 +
právo objektivní), která stanoví, jak se subjekty mohou chovat (stanoví jim
 +
subjektivní práva a povinnosti).
  
 
== Právo a další normativní systémy ==
 
== Právo a další normativní systémy ==
 +
 +
Právo nepůsobí ve společnosti izolovaně, nýbrž společně s dalšími normativními systémy. Těmi mohou být například morálka, náboženství, zvyky, nebo estetické, jazykové či sportovní normy. [[Právní norma|Normy]] těchto systémů také ovlivňují lidské chování, nejsou ale spojeny s veřejnou mocí.
 +
Ve spoustě případů se systémy překrývají a je ideální, pokud normy jednoho systému odpovídají i právním normám, jelikož to přispívá k efektivitě práva. Pokud jsou normy právní a normy jiných systému v rozporu, nemá to na platnost právních norem žádný vliv. Výjimkou jsou případy, kdy je možné využít tzv. [[Radbruchova formule|Radbruchovu formuli]]. V mnoha případech spolu ale právní normy a ostatní normy vůbec nesouvisí – říkáme poté, že právo je amorální. Jako příklad můžeme uvést např. dopravní předpisy stanovujíc přednost zprava, což je pravidlo zcela nepodstatné pro módu, náboženství i morálku.<ref>ŠKOP, Martin a Petr MACHÁČ. Základy právní nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 9788073577094.</ref>
 +
 +
{| class="wikitable"
 +
|-
 +
! JUDIKATURA
 +
|-
 +
| Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.
 +
 +
''Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, '''kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.''') nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody.''
 +
|}
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==
 +
<references />

Aktuální verze z 3. 9. 2017, 10:29

Právo je jev mající mnoho významů a dimenzí. Může na něj být hleděno v rovině:

  • Normativní – jako systém pravidel regulující chování
  • Sociální – jako systém společenských vztahů, který pravidla tvoří a zároveň je jimi sám regulován
  • Axiologické – jako sytém hodnot, které jsou pravidly chráněny
  • Mocenské – jako prostředek státní a mezinárodní politiky
  • Informační – jak zprostředkovatel informací pro adresáty norem[1]


Objektivní a subjektivní právo

Objektivním právem se myslí souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem. Je to heteronomní právo, tedy zadané osobou odlišnou od subjektu práva. V angličtině se pro objektivní právo používá výraz law.

Subjektivní právo je možností subjektu práva chovat se určitým způsobem ve smyslu „mít na něco právo“ Vychází z objektivního práva, kdy u subjektivního práva je abstraktní pravidlo vztaženo ke konkrétní osobě. V anglické terminologii odpovídá subjektivnímu právu výraz right. [2]

Autonomní a heteronomní právo

V případech, kdy je objektivní právo tvořeno jiným subjektem (normotvůrce), než kterému je určeno toto právo charakterizujeme jako právo heteronomní, tj. stanovené zvnějšku. Představíme-li si jakýkoli zákon, jedná se o pramen heteronomního práva.

Pokud je však normotvůrce totožný s adresátem, hovoříme o právu autonomním. Prostřednictvím autonomního práva si svá (subjektivní) práva a povinnosti ukládají sami účastníci právního vztahu svým právním jednáním nebo smluvním dojednáním. Adresát a normotvůrce splývají vjedno. Proto například i smlouvu můžeme někdy chápat jako pramen objektivního práva – jsou v ní obsažená pravidla (která chápeme jako právo objektivní), která stanoví, jak se subjekty mohou chovat (stanoví jim subjektivní práva a povinnosti).

Právo a další normativní systémy

Právo nepůsobí ve společnosti izolovaně, nýbrž společně s dalšími normativními systémy. Těmi mohou být například morálka, náboženství, zvyky, nebo estetické, jazykové či sportovní normy. Normy těchto systémů také ovlivňují lidské chování, nejsou ale spojeny s veřejnou mocí. Ve spoustě případů se systémy překrývají a je ideální, pokud normy jednoho systému odpovídají i právním normám, jelikož to přispívá k efektivitě práva. Pokud jsou normy právní a normy jiných systému v rozporu, nemá to na platnost právních norem žádný vliv. Výjimkou jsou případy, kdy je možné využít tzv. Radbruchovu formuli. V mnoha případech spolu ale právní normy a ostatní normy vůbec nesouvisí – říkáme poté, že právo je amorální. Jako příklad můžeme uvést např. dopravní předpisy stanovujíc přednost zprava, což je pravidlo zcela nepodstatné pro módu, náboženství i morálku.[3]

JUDIKATURA
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.

Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.) nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody.

Odkazy

  1. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 19
  2. HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. Str. 18.
  3. ŠKOP, Martin a Petr MACHÁČ. Základy právní nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 9788073577094.
Autoři článku: Monis41, Osekatt (Filip Novotný)