Moc výkonná

Z Iurium Wiki

Obsah

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997221 1.1        Ústavní zakotvení moci výkonné]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997222 1.2        Pojmové vymezení složek výkonné moci]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997223 1.2.1     Moc výkonná]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997224 1.2.2     Výkon státní služby]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997225 1.2.3     Veřejná správa]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997226 1.2.4     Státní správa]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997227 1.2.5     Samospráva]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997228 1.2.6     Ostatní veřejná správa]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997229 1.3        Organizační principy moci výkonné]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997230 1.4        Realizace moci výkonné]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997231 1.5        Právní vztahy moci výkonné]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997232 1.5.1     Prezident republiky a Parlament]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997233 1.5.2     Prezident republiky a vláda]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997234 1.5.3     Prezident republiky a soudnictví]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997235 1.5.4     Vláda a Parlament]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997236 1.6        Normotvorba]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997237 1.6.1     Vláda]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997238 1.6.2     Ministerstva a jiné správní úřady]

[Applewebdata://02BD8799-050C-492B-95C0-F61704515836# Toc104997239 1.6.3     Orgány územní samosprávy]

Moc výkonná

1.1     Ústavní zakotvení moci výkonné

Moc výkonná neboli exekutiva, je jednou ze tří složek dělby moci a vykonávají ji tyto složky: prezident republiky, vláda, ministerstva a jiné právní úřady s různou věcnou a místní působností (Česká národní banka, Úřad práce aj.), bezpečnostní sbory (Policie ČR), ozbrojené síly, zpravodajské služby, zastupitelské úřady v zahraničí (velvyslanectví) a státní zastupitelství. Dále zde řadíme subjekty odlišné od státu (územní samosprávné celky, tj. obce a kraje a jiné samosprávné veřejnoprávní korporace, tj. profesní komory aj.), pokud jim stát udělí pravomoc k výkonu státní správy, která je součástí moci výkonné.[1]

Výše uvedené složky moci výkonné jsou v Ústavě ČR vymezeny v hlavě třetí. Ústava stanovuje výčet pravomocí moci výkonné jen v případě prezidenta republiky. Tento výčet však není taxativní (tzn. konečný), jeho pravomoci jsou upraveny i dalšími právními předpisy. Vládě pak svěřuje zbývající oblast moci výkonné, pokud ji Ústava, ústavní zákon, nebo zákon nesvěřil výslovně prezidentu republiky nebo ministerstvům, jiným správním úřadům, orgánům místní samosprávy, státnímu zastupitelství, popřípadě jiným orgánům, organizacím veřejného práva a pověřeným právnickým a fyzickým osobám soukromého práva.[2] Ústavní úprava se tedy soustřeďuje především na úpravu postavení prezidenta republiky a vlády. Pro vymezení pravomocí ostatních úřadů pověřených výkonem veřejné správy stanoví zákonodárce výhradu zákona.[3]

1.2     Pojmové vymezení složek výkonné moci

1.2.1     Moc výkonná

           Vymezení moci výkonné je obtížné charakterizovat, jelikož obsahuje rozsáhlý soubor činností. Do činnosti moci výkonné tedy spadá vše, co nelze podřadit pod moc zákonodárnou a soudní. Jedná se o tzv. „zbytkový“ přístup.

            Moc výkonnou lze rozdělit na dvě hlavní části, a to na politickou a byrokratickou neboli správní část. Politická část je reprezentována nejvyššími ústavními orgány moci výkonné, tj.  prezidentem a vládou. Personálně je závislá na výsledcích voleb a její složení se tedy pravidelně obměňuje. Byrokratická (správní) část je složena z profesionálního aparátu, tedy z úředníků s odpovídajícím vzděláním. Jedná se o placenou státní službu.[4]

1.2.2     Výkon státní služby

 Státní služba, neboli byrokracie je výkon funkcí státu fyzickými osobami, které zajišťují chod státní správy a provoz jednotlivých úřadů. Tyto osoby jednají jménem státu a na základě jeho pokynů. Byrokracie je charakterizována několika typickými vlastnostmi, jako je kontinuita, hierarchie, specializace, nezávislost a odpovědnost úředníků.[5]

Způsoby obsazování do těchto funkcí a požadavky na pracovníky jsou upraveny zvlášť právním řádem a jsou odlišné od běžných pracovněprávních vztahů. Do funkce je osoba jmenována. Zaměstnanci ve státní službě mají určitá privilegia, zejména privilegium definitivy, což znamená, že jsou jmenováni do funkce na dobu časově neomezenou, dále požívají diskreční pravomoc, tj. právo rozhodovat věci dle svého vlastního uvážení, ale v rámci zákona. Mezi materiální výhody lze považovat např. vyšší platy, dodatkovou dovolenou apod.[6]

1.2.3     Veřejná správa

Správní část lze charakterizovat taktéž pojmem veřejná správa, která se dále dělí na státní správu, samosprávu a ostatní veřejnou správu.

Formálně se veřejnou správou rozumí činnost orgánů státu nebo jiného subjektu veřejné moci mimo státní orgány vykonávající zákonodárství, soudnictví nebo vládu.[7] Jedná se o správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu a subjekty, které ji vykonávají, ji realizují jako právem uloženou povinnost.[8]

1.2.4     Státní správa

            Jde o veřejnou správu vykonávanou státem přímo či nepřímo. Chápeme ji jako činnost realizovanou státními orgány, tj. správními úřady, nebo jako činnost vykonávanou v přenesené působnosti veřejnoprávními korporacemi, např. obcemi, kraji a jinými subjekty (nepřímá státní správa).[9] Zde můžeme sledovat princip centralizace výkonu veřejné moci, což znamená, že je pravomoc převážně soustředěna na nejvyšší organizační články, a poté pomocí delegace soustředěna na nižší stupně. Delegování zde chápeme jako rozdělování úkolů a pravomocí příslušným organizačním složkám. Takto pojatá centralizace na jedné straně nezatěžuje nejvyšší organizační složky tím, co není nutné vázat na jejich úroveň a zároveň umožňuje plnit centrálně stanovené úkoly a pravomoci na nižší úrovni.[10]

1.2.5     Samospráva

Je typicky vykonávána subjekty odlišnými od státu, tj. veřejnoprávními korporacemi. Jde o decentralizaci výkonu veřejné moci, tzn. že stát svěřuje správu svých záležitostí samostatným veřejnoprávním subjektům.[11] Tyto korporace vykonávají samosprávu svým vlastním jménem a ve své vlastní působnosti. Samosprávu můžeme také popsat jako činnost těchto korporací, např. obcí, krajů v rámci územní samosprávy, nebo např. sdružení, komor či svazků v rámci zájmové či profesní samosprávy (lékařská komora, advokátní komora aj.)[12]

1.2.6     Ostatní veřejná správa

Ostatní veřejnou správou se myslí zbytková oblast veřejné správy, kterou vykonávají částečně samosprávné a nesamosprávné instituce při výkonu veřejných úkolů. Jsou to zejména instituce s právní subjektivitou, jako je např. Česká národní banka, Všeobecná zdravotní pojišťovna či Česká televize.[13]

1.3     Organizační principy moci výkonné

Vrcholné ústavní orgány moci výkonné jsou rovnocenné. Jde o orgány vedle sebe působící se vzájemnými vztahy i samostatnými pravomocemi a působnostmi.[14] Prezident, ani vláda nejsou výlučnými nositeli moci výkonné, lze však konstatovat, že v rámci této moci existují určité vztahy dělby moci, tj. rozdělení pravomocí a zároveň provázanost mezi jednotlivými kompetencemi (např. potřeba kontrasignace obou orgánů – prezidenta ČR a předsedy vlády, případně resortního ministra).[15] Naopak je tomu v oblasti státní správy, ta je založena na principu nadřazenosti a podřazenosti. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a ostatní orgány jí tak jsou podřízeny. Podřízená ministerstva, jsou vládou řízena a kontrolována.[16]

  1. ↑ RESCHOVÁ, Jana a kol. Státověda: stát, jednotlivec, konstitucionalismus. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 335.
  2. ↑ FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 303-304.
  3. ↑ Tamtéž, s. 304.
  4. ↑ KLÍMA, Karel. Encyklopedie ústavního práva. Praha: ASPI, 2007, s. 735.
  5. ↑ RESCHOVÁ, Jana a kol. Státověda: stát, jednotlivec, konstitucionalismus. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 353.
  6. ↑ KLÍMA, Karel. Odpovědnost veřejné moci. Praha: Metropolitan University Prague Press, 2013, s. 14.
  7. ↑ HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. vydání. Praha: Melantrich, 1937, s. 13.
  8. ↑ SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 45.
  9. ↑ Tamtéž, s. 51.
  10. ↑ SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 60.
  11. ↑ SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 20.
  12. ↑ SKULOVÁ, Soňa. Základy správní vědy. 2., doplněné a rozšířené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 53.
  13. ↑ SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3., aktualizované a upr. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 21.
  14. ↑ KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 5. aktualizované vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016, s. 521.
  15. ↑ Tamtéž.
  16. ↑ § 28 odst. 1zákona č. 2/1969 Sb., zákon České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky.
Autoři článku: Tereza Vymětalová (Tereza Vymětalová)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Moc_výkonná&oldid=355132“