Immanuel Kant

Z Iurium Wiki

Verze z 3. 8. 2017, 06:58, kterou vytvořil V.krajicek (diskuse | příspěvky) (Oprava překlepu)

Immanuel Kant (1724 – 1804) byl německý osvícenský filosof a vědec. Během svého života, jenž celý strávil v rodném Královci (dnes ruský Kaliningrad), vypracoval systém popisující zákonitosti lidského poznání, na jehož základech pak vybudoval i svébytnou etiku a estetiku. Kantovo myšlení silně působilo na řadu významných filosofických proudů 19. století a inspirace jím je patrná i v současné filosofii. Pro šíři Kantova intelektuálního záběru ovlivnily jeho názory rovněž široké spektrum přírodních a humanitních věd, právo nevyjímaje.

Osobnost, život a dílo Immanuela Kanta

Immanuel Kant se narodil 22. dubna 1724 v Královci do nábožensky založené rodiny řemeslníka. Na zdejší univerzitě studoval od roku 1740 filosofii, matematiku a přírodní vědy. Následně působil jako soukromý učitel a od roku 1755 na univerzitě v Královci jako profesor. Přednášel a vyučoval mnoho oborů zahrnujících vedle metafyziky, morální filosofie či logiky i přírodní vědy.

Od mala trpěl poměrně chatrným zdravím, a částečně i proto se v dospělosti rozhodl žít až pedanticky uspořádaný život. Kant pravidelně vstával v pět hodin ráno, věnoval se psaní a studiu, dopoledne přednášel. Následoval delší oběd v kruhu přátel, mezi nimiž byl jako vtipný a hovorný společník oblíbený. I přes svou společenskost se však váhavý Kant nikdy neoženil. Po obědě několikrát prošel tam a zpět lipovou alejí, jež později dostala název Cesta filosofů. V deset hodin uléhal do postele, aby jako každý den konečně očekával spánek.[1] Načrtnutý denní harmonogram vykresluje Kantovu pořádkumilovnou povahu, která se odráží i v jeho systematickém přístupu k filosofii.

V první polovině svého badatelského života se zabýval hlavně přírodními vědami. Okolo roku 1760 se Kant seznamuje s názory skotského empirika Davida Huma, který svým zpochybněním objektivity poznání vytrhl německého učence z „dogmatického spánku“. Kantovi se posléze jeví dosavadní vědecké i filosofické poznání jako nedůsledné a rozhodne se lidské poznání a jeho možnosti zkoumat sám. Výsledkem systematické práce je vydání Kritiky čistého rozumu v roce 1781. Dílo přijímala tehdejší odborná veřejnost rozpačitě. Ne každý byl schopen zcela porozumět Kantovu složitému myšlenkovému konstruktu. Filosof se proto rozhodl v roce 1783 shrnout některé základní myšlenky do poněkud subtilnějšího spisu, který nazval Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou.

V dalším období se Kant věnoval etickým otázkám, o nichž vydal v roce 1785 dílo s názvem Základy metafyziky mravů a o tři roky později Kritiku praktického rozumu. Později se Kant zabýval ještě problematikou estetiky, následkem čehož vydává Kritiku soudnosti. V roce 1797 vydává Metafyziku mravů, v níž pojednává o otázkách práva a ctnosti. Na závěr svého života se chtěl zabývat ještě otázkami teologickými, k výsledku se však už nedobral. Immanuel Kant umírá v rodném Královci roku 1804. S životem byl zřejmě spokojen. Poslední filosofova slova údajně zněla: „Je to dobré.“[2]

Metafyzika a teorie poznání

V 17. století se v evropské filosofii postupně objevují dva různé pohledy na lidské poznání. Racionalisté tvrdí, že člověku je vrozený rozum, z nějž stačí důsledným rozvažováním získat pravdivé poznání okolního světa. Empiristé naopak říkají, že nic vrozeného lidskému vědomí není, a všechny poznatky jsou získávány ze zkušenosti. Kant ve své teorii poznání oba uvedené názory smířil a dále rozvedl. Lidské poznání sice vychází ze smyslové zkušenosti, člověku jsou ale vrozeny určité formy (prostor, čas, kvantita, kvalita, relace, modalita), které přicházející vjemy hnětou do nám známé podoby.[3]

Z uvedeného vyplývá, že nikdy nebude možné nahlížet věci ve světě mimo zmíněné formy. Člověk, který si nasadí růžové brýle, uvidí vše růžově. To ale ještě neznamená, že všechno skutečně růžové je. Kant proto rozlišuje věci pro nás, ty jediné jsme schopni poznat, a věci o sobě, o nichž ale nejsme schopni říct nic, kromě toho, že existují.

Vrozenost zmiňovaných forem vede k tomu, že jakýkoliv počitek, jenž za svůj život získáme, je skrze ně zpracován. Zákony platné pro tyto formy rozumu tak budou zároveň platit i pro předměty skrze ně poznávané. Předměty, jež kolem sebe ve světě vnímáme, se tak řídí naším poznáním, a nikoliv naopak, jak se do tebe doby předpokládalo. Kant tedy považuje za zásadní kriticky prozkoumat čistou rozvažovací schopnost. Ta je nezávislá na nahodilé smyslové zkušenosti a jejím zkoumáním lze nalézt všeobecně platné zákony.

Kant rozlišuje dva způsoby rozvažování: teoretický či spekulativní rozum a praktický rozum. Toto rozdělení vychází ze skutečnosti, že člověk je dle pruského filosofa občanem dvou světů. Existuje tak svět, jaký jest (svět kauzální neboli svět přírody) a svět, jaký by měl být (svět normativní neboli svět svobody). Němčina má pro zmíněné rozlišení vhodná slovesa sein (být) a sollen (mít povinnost). První oblast je doménou přírodních věd, logiky, historie nebo i popisně zaměřených společenských věd (sociologie, psychologie, politologie). Druhá z nich zahrnuje etiku a právní vědu. Z popisovaného rozdílu vycházeli i představitelé normativní teorie právní (Hans Kelsen, František Weyr).[4]

Etika

Kant se ve své etice snaží odpovědět na otázku, co má činit. Už z pojetí otázky vyplývá, že se jedná o autonomní etiku, pro níž je typické, že jednající si sám určuje, jak by měl jednat. Kant vychází z předpokladu, že základem je dobrá vůle.[5] Jestliže člověk jedná z dobré vůle, nezáleží ani tolik na výsledcích tohoto jednání. Z uvedeného důvodu bývá Kantova etika chápána jako protiklad utilitarismu (J. Bentham, J. S. Mill), podle jehož představitelů záleží více na tom, k čemu jednání vede, než na kvalitě samotného činu.

Kantovým cílem je tedy jednat dobře. Dobro ovšem nechápe pouze jako štěstí jednajícího, ale je mu absolutní hodnotou. Jelikož se však lidé ocitají v různých momentech, nejde obecně určit, které jednání je dobré. Kant proto navrhuje, aby si ten, kdo neví jak se v dané situaci zachovat, představil, že se jeho jednání stane všeobecně platným zákonem a budou se tedy tak chovat všichni. Jedná se o univerzálně platný mravní zákon (kategorický imperativ) a Kant jej vymezuje následovně.

„Jednej tak, jako by se zásady tvého jednání měly stát skrze tvou vůli obecným přírodním zákonem.“[6]

Člověk se tudíž stává skrze svou vůli sám sobě zákonodárcem. Právě ve schopnosti uložit si povinnost jednat určitým způsobem a činit tak pouze na základě rozumu spočívá dle Kanta svoboda. Svoboda u Kanta nezahrnuje pouze negativní svobodu (svoboda „od něčeho“), spočívající v nezávislosti na vůli ostatních, ale i svobodu pozitivní. Tu chápe jako výše uváděnou schopnost lidského rozumu být sám sobě zákonodárcem. Onu schopnost svobody však musí člověk přiznat i ostatním rozumným bytostem a Kant proto přidává ještě další formulaci kategorického imperativu.

„Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě druhého vždy zároveň jako účel a nikdy jako prostředek.“[7]

Kantovy úvahy o právu

Problematice práva se Immanuel Kant věnoval v první části knihy Metafyzika mravů (1797) Hned na počátku se Kant ptá, co je právem. Odpověď se podle něj musí nacházet v čistém rozumu a přímo z něj být odvozena. Pokud by ji hledal pouze v právním řádu jednoho státu, nedošel by k univerzálně platnému závěru. Z požadavku na zmíněnou všeobecnou platnost prosvítá Kantovo přirozenoprávní založení. Přirozené právo zahrnuje vždy platné principy, jež jsou odvoditelné z rozumu. Kant se racionální cestou pokouší právo definovat jako souhrn podmínek, za nichž může být volní jednání člověka sladěno s volním jednáním jakéhokoliv jiného člověka podle zákona svobody.

Od každého souhrnu podmínek nebo pravidel, který si činí nárok být právem, požaduje Kant respekt k zákonu svobody. Existují totiž vrozená práva, jež náleží každému od přírody a Kant tvrdí, že všechna vyplývají ze základního vrozeného práva na svobodu, definovaného jako nezávislost na vůli druhého. Ona nezávislost platí ale pouze do té míry, pokud může koexistovat s právem na svobodu ostatních lidí. Od těchto obecných úvah o právu posléze přechází k výkladu jednotlivých institutů soukromého práva, v němž vychází převážně z římského práva. Následuje pasáž věnovaná právu veřejnému. Státní moc vzniká dle Kanta dohodou občanů o sdružení a o podvolení se zákonům, jež jim na úkor omezení absolutní svobody, zaručí ochranu jejich základních práv.

Některé úvahy o mezinárodním právu se nachází ve spisu K věčnému míru vydaném roku 1795. Kant zde nastiňuje projekt, v němž navrhuje vytvoření celosvětového mírového společenství nezávislých států. Je si ale vědom, že ne všechny státy by chtěly do takového společenství vstoupit, proto dle něj prozatím postačí vytvoření postupně se rozšiřujícího svazu států, který by měl o věčný mír usilovat. V jednotlivých státech se pak pro uvedený účel jeví ideálním zřízením republika, protože při rozhodování, zda vést válku či ne, je nutný souhlas občanů a autor nepředpokládá, že by na sebe lidé dobrovolně brali válečné útrapy.[8]

  1. WEISCHEDEL, Wilhelm. Zadní schodiště filosofie. Vranov nad Dyjí: Votobia, 1992. str. 146
  2. WEISCHEDEL, Wilhelm. Zadní schodiště filosofie. Vranov nad Dyjí: Votobia, 1992. str. 150
  3. KANT, Immanuel. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. Praha, 1992. str. 48-92.
  4. WEYR, František. Základy filosofie právní. Nakladatel A. Píša: Brno, 1920. str. 15
  5. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: OIKOYMENH, 2014. str. 13
  6. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: OIKOYMENH, 2014. str. 41.
  7. KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: OIKOYMENH, 2014. str. 48.
  8. KANT, Immanuel. K věčnému míru: filosofický projekt; O obecném rčení: je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: Oikoymenh, 1999. str. 17
Autoři článku: V.krajicek (Vojtěch Krajíček)