Fideicommissum

Z Iurium Wiki

Vedle klasických odkazů se postupně začal vyvíjet i jiný druh pořízení pro případ smrti, jehož splnění bylo svěřeno důvěře dědice. Tento institut byl nazýván fideicommissum. Pomocí fideikomisu žádal zůstavitel dědice, či jinou osobu, která získá pozůstalost, aby něco plnila. Tato žádost neměla žádnou vymahatelnou formu a byla plně založena na důvěře. Žádost byla brána jako určitá mravní povinnost vůči zůstaviteli.[1]

Od legátů se lišily především svou naprostou neformálností. Vznikly díky stále se rozšiřující tendenci žádat dědice, či nabyvatele majetku, aby poskytl majetkový prospěch třetí osobě.[2] Fideikomis se nevázal ani na závěť ani na kodicil. Fideikomisáři (lidé v jejichž prospěch byl fideikomis zřízen) bývali zpravidla lidé, kteří se nemohli z nějakého důvodu stát právoplatnými dědici či odkazovníky.[3] Nebo k nutnosti zřídit fideikomis mohlo dojít v momentě, kdy byl v cizině, kde nemohl zřídit testament, a nebylo tedy možné navázat na něj odkaz. [4]

Pomocí fideikomisu bylo možné i vydání pozůstalosti či její části či propuštění otroků na svobodu.

Hlavní rozdíly mezi legatem a fideikomisem:

  • Odkaz je možné zřídit pouze v závěti či kodicilu pomocí specifických forem X fideikomis není nutné zřídit v závěti ani kodicilu a není požadována specifická forma.
  • Odkaz může být určen pouze osobám k tomu způsobilým X fideikomis nemá žádné zvláštní požadavky na způsobilost může být tedy ustanoven ve prospěch kohokoli.
  • Ochrana odkazu se opírá o řádné soudní řízení X fideikomis získává ochranu až za doby císařské a to pouze v podobě cognitio extra ordinem.[5]

V období republiky se stávalo, že zůstavitel nedodržoval správné formy pro legáty a vzniká tak nežalovatelný morální nárok na část majetku ve formě fideikomisu. V období císařství za Augusta byla stanovena první právní úprava, přikazoval konsulům, aby vynutili plnění fideikomisů extra ordinem. Za císaře Klaudia byl dokonce zřízen všeobecný soud fideikomisní, který byl spravován konsuly a dvěmi praetores fideicomissarii (od Tita pouze 1 praetor). Díky tomu se fideikomisum stalo řádným právním institutem.[6]

Druhy fideikomisů

Univerzální fideikomis

Předmětem univerzálního fideikomisu je celá pozůstalost. Jedná se tak o obejití principů dědického práva, protože dědic získal pozůstalost pouze k tomu účelu, aby ji jako celek předal třetí osobě. Problém byl v tom, že dědic sám ručil za všechny pasiva zůstavitele, ale majetek nezískal žádný. Z toho důvodu muselo docházet k omezování výše fideikomisů.[7]

Fideikomisární substituce a rodinný fideikomis

Zůstavitel může uložit fideikomisáři, aby vydal celé či část majetku, který dostal od zůstavitele po své smrti nebo po určité době. Tento přesun odkázaného majetku se nazývá fideikomisární substituce, specifický případ je rodinný fideikomis.

Rodinný fideikomis má být předán příbuznému, kterého určil zůstavitel. Pokud nebyl určen člen rodiny, pak dle dědických zásad připadlo příbuzným, pokud nebyli příbuzní pak i zeťům, snachám, v nejzazším případě i propuštěncům. Za Justiniána byl rodinný fideikomis rozšířen, má však končit ve 4. generaci. Rodinný fideikomis zaniká, pokud není oprávněných příbuzných, nebo pokud daly všechny oprávněné generace souhlas ke zcizení. Omezení rodinným fideikomisem nemůže trvat déle než po dvě generace.[8]

Sloučení fideikomise a legatu

Postupně se pomocí císařského zákonodárství, především z doby Konstantina, začaly fideikomisy a legáty čím dál více podobat. Fideikomisům byla přidělena určitá forma. Zůstavitel často ukládal dědicovi jak legát, tak fideikomis. Úplně sloučení proběhlo za císaře Justiniána, kdy byly jednak sjednoceny všechny čtyři formy legátu a stejně tak byly legáty postaveny na stejnou roveň s fideikomisy. Každý odkaz měl být pokládán zároveň za legát i fideikomis, a výhody obou měly být sloučeny. Obecně se preferovaly volnější a mírnější zásady fideikomisů.[9]

Omezení fideikomisu (shodné s omezením legátu)

Po sloučení fideikomissu a odkazu se na fideikomis vztahovala stejná omezení a platila tak stejná nutnost omezovat výši, kterou můžou odkazy dosahovat, jelikož některé dědictví byly plně rozděleny mezi obdařené a na dědice již nezůstalo nic. Tyto situace postupně řešilo několik zákonů, ve kterých byla specifikovaná maximální výše odkazů.

  • SC (senatus consultum) Trebellianum (56 n.l.) – jednalo se o právní úpravu, která stanovila, že po vydání dědictví měly být žaloby z aktiv přenechány fideikomisáři a žaloby věřitelů měly směřovat proti němu. Dědic získal exceptio restitutae hereditatis. Univerzální fideikomisář nesl tíži odkazů, nemohl si však srazit kvartu (falcidiánskou kvartu). [10]
  • SC Pegasianum (74 n.l.) – rozšiřuje na fideikomisy ustanovení lex Falcidia.[11]
  • Lex Furia testamentaria (183 př. Kr.) – stanovil nejvyšší míru jednotlivého odkazu na tisíc assů. Výjimkou byly odkazy ve prospěch příbuzných.
  • Lex Voconia testamentaria (169 př. Kr.) – stanovoval, že žádný odkazovník nemůže nabýt odkazem více, než obdrží dědic. (Ani tento zákon nebyl dokonalý, jelikož nebránil vzniku několika malých odkazů, které však nakonec ponechalo dědici pouze malou část dědictví).
  • Lex Falcidia de legatis (40 př. Kr.) – dědici musí zůstat alespoň ¼ dědictví (tzv. falcidianská kvarta), a odkazy, které přesahují ¾ dědictví se poměrně omezí, tak aby dědic získal svůj podíl. Tento zákon se nejprve vztahoval pouze na legaty, ale poté byl rozšířen i na fideikomisy. Justinián jej pak rozšířil na všechna břemena dědici uložená.[12]
  1. FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 184
  2. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 378
  3. REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 271
  4. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 687-688
  5. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 250-251
  6. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1142
  7. FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 185
  8. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 714-715
  9. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1144-1145
  10. FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 185
  11. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 251
  12. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 700-703
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová)