Dědický nápad: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „Dědický nápad je okamžik, kdy vzniká dědické právo - tedy okamžik, kdy člověk může být označován za dědice nebo potenciálního dědice. Z…“) |
|||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | V souvislosti s přechodem zůstavitelových práv je třeba si ozřejmit následující pojmy, a to delaci, delační princip a adiční princip. Delace označuje napadení dědění na dědice, jinými slovy okamžik, kdy je dědic k dědictví povolán. Právní skutečnosti, které k delaci vedou, jsou tzv. delační důvody, tedy kromě smrti zůstavitele jeho závěť při testamentární posloupnosti, případně zákon při posloupnosti intestátní (zákonné), či [[Dědická smlouva|dědická smlouva]]. Delace (také dědický nápad) zjednodušeně říká, kdy osoba může být označován za potencionálního dědice. | |
| − | + | Na otázku, kdy delace nastává, odpovídá buď princip adiční, nebo princip delační. Podle '''principu adičního''' dochází k přechodu zůstavitelových práv v okamžiku, kdy dědictví dědic příjme a jeho přijetí bude soudem potvrzeno. Z toho důvodu v rámci časového rozpětí mezi okamžikem smrti a okamžikem přechodu existuje institut tzv. [[Ležící pozůstalosti|ležící pozůstalosti]]. Tato koncepce se zastává např. v rakouském a italském dědickém právu. Naproti tomu v případě '''principu delačního''' přechází dědictví okamžikem smrti zůstavitele. Poslední přístup zastává kupř. české a německé dědické právo. Princip delační není explicitně v zákoně vysloven, můžeme jej však dovodit z § 1486 OZ, jenž je postaven na právní fikci, a to tak že na dědice, jenž dědictví odmítl, se hledí, jako by se dědicem vůbec nestal. Vydávali soud rozhodnutí o dědictví dle § 184 a násl. ZŘS, pak dle dikce zákona nabytí dědictví potvrzuje (srov. § 185 odst. 1 písm. a) ZŘS). Z toho se podává, že soud nabytí dědictví potvrzuje deklaratorním rozhodnutím. | |
| + | |||
| + | České pojetí můžeme následně ozřejmit i na následujících příkladech. Zemře-li 1. října zůstavitel, který testamentem ustanovil svého dědice bez dalšího, pak dědický nápad nastal rovněž 1. října. Situace se však stává složitější, pokud zůstavitel v testamentu podmínil vznik dědického práva odkládací podmínkou (např. vystudování vysoké školy). Dědické právo totiž vzniká až v momentě, kdy bude podmínka splněna (např. získání vysokoškolského diplomu). | ||
| + | |||
| + | V dědickém právu platí zásada, že nedědí ten, kdo se smrti zůstavitele nedožil. Vznik dědického práva tedy nemůže smrti zůstavitele. Je možné odkázat majetek i právnické osobě, která má teprve v budoucnosti vzniknout. Jediný limit je, že právnická osoba musí vzniknout do jednoho roku od zůstavitelovy smrti. | ||
| + | |||
| + | Pokud dědic zemře dříve, než bude ukončeno pozůstalostní řízení a aniž odmítl dědictví, připadá v úvahu tzv. [[Transmisse|transmisse]]. | ||
Je tak možné, aby dědil i [[Nasciturus|nasciturus]]. | Je tak možné, aby dědil i [[Nasciturus|nasciturus]]. | ||
Verze z 4. 3. 2017, 13:18
V souvislosti s přechodem zůstavitelových práv je třeba si ozřejmit následující pojmy, a to delaci, delační princip a adiční princip. Delace označuje napadení dědění na dědice, jinými slovy okamžik, kdy je dědic k dědictví povolán. Právní skutečnosti, které k delaci vedou, jsou tzv. delační důvody, tedy kromě smrti zůstavitele jeho závěť při testamentární posloupnosti, případně zákon při posloupnosti intestátní (zákonné), či dědická smlouva. Delace (také dědický nápad) zjednodušeně říká, kdy osoba může být označován za potencionálního dědice.
Na otázku, kdy delace nastává, odpovídá buď princip adiční, nebo princip delační. Podle principu adičního dochází k přechodu zůstavitelových práv v okamžiku, kdy dědictví dědic příjme a jeho přijetí bude soudem potvrzeno. Z toho důvodu v rámci časového rozpětí mezi okamžikem smrti a okamžikem přechodu existuje institut tzv. ležící pozůstalosti. Tato koncepce se zastává např. v rakouském a italském dědickém právu. Naproti tomu v případě principu delačního přechází dědictví okamžikem smrti zůstavitele. Poslední přístup zastává kupř. české a německé dědické právo. Princip delační není explicitně v zákoně vysloven, můžeme jej však dovodit z § 1486 OZ, jenž je postaven na právní fikci, a to tak že na dědice, jenž dědictví odmítl, se hledí, jako by se dědicem vůbec nestal. Vydávali soud rozhodnutí o dědictví dle § 184 a násl. ZŘS, pak dle dikce zákona nabytí dědictví potvrzuje (srov. § 185 odst. 1 písm. a) ZŘS). Z toho se podává, že soud nabytí dědictví potvrzuje deklaratorním rozhodnutím.
České pojetí můžeme následně ozřejmit i na následujících příkladech. Zemře-li 1. října zůstavitel, který testamentem ustanovil svého dědice bez dalšího, pak dědický nápad nastal rovněž 1. října. Situace se však stává složitější, pokud zůstavitel v testamentu podmínil vznik dědického práva odkládací podmínkou (např. vystudování vysoké školy). Dědické právo totiž vzniká až v momentě, kdy bude podmínka splněna (např. získání vysokoškolského diplomu).
V dědickém právu platí zásada, že nedědí ten, kdo se smrti zůstavitele nedožil. Vznik dědického práva tedy nemůže smrti zůstavitele. Je možné odkázat majetek i právnické osobě, která má teprve v budoucnosti vzniknout. Jediný limit je, že právnická osoba musí vzniknout do jednoho roku od zůstavitelovy smrti.
Pokud dědic zemře dříve, než bude ukončeno pozůstalostní řízení a aniž odmítl dědictví, připadá v úvahu tzv. transmisse.
Je tak možné, aby dědil i nasciturus.
Současná smrt více osob
Pokud zemře více osob, které mají být současně povolány za dědice, pak se má za to, že zemřely současně a jsou vzájemně vyloučeny z dědického práva. Typickým příkladem je dopravní nehoda, kdy všichni zemřou v autě. Jiná pravidla znalo římské právo, kde platilo, že pokud zemřely současně dvě osoby a jedna byla zletilá a druhá nezletilá, pak se mělo za to, že nejprve zemřela nezletilá a pak zletilá. Pokud zemřely dvě osoby zletilé, tak se mělo za to, že zemřela nejdřív starší a pak mladší. Vycházelo se tedy z jisté "životaschopnosti".
