Právo
Právo je jev mající mnoho významů a dimenzí. Může na něj být hleděno v rovině:
- Normativní – jako systém pravidel regulující chování
- Sociální – jako systém společenských vztahů, který pravidla tvoří a zároveň je jimi sám regulován
- Axiologické – jako sytém hodnot, které jsou pravidly chráněny
- Mocenské – jako prostředek státní a mezinárodní politiky
- Informační – jak zprostředkovatel informací pro adresáty norem[1]
Obsah
Objektivní a subjektivní právo
Objektivním právem se myslí souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených nebo uznaných státem. Je to heteronomní právo, tedy zadané osobou odlišnou od subjektu práva. V angličtině se pro objektivní právo používá výraz law.
Subjektivní právo je možností subjektu práva chovat se určitým způsobem ve smyslu „mít na něco právo“ Vychází z objektivního práva, kdy u subjektivního práva je abstraktní pravidlo vztaženo ke konkrétní osobě. V anglické terminologii odpovídá subjektivnímu právu výraz right. [2]
Autonomní a heteronomní právo
V případech, kdy je objektivní právo tvořeno jiným subjektem (normotvůrce), než kterému je určeno toto právo charakterizujeme jako právo heteronomní, tj. stanovené zvnějšku. Představíme-li si jakýkoli zákon, jedná se o pramen heteronomního práva.
Pokud je však normotvůrce totožný s adresátem, hovoříme o právu autonomním. Prostřednictvím autonomního práva si svá (subjektivní) práva a povinnosti ukládají sami účastníci právního vztahu svým právním jednáním nebo smluvním dojednáním. Adresát a normotvůrce splývají vjedno. Proto například i smlouvu můžeme někdy chápat jako pramen objektivního práva – jsou v ní obsažená pravidla (která chápeme jako právo objektivní), která stanoví, jak se subjekty mohou chovat (stanoví jim subjektivní práva a povinnosti).
Právo a další normativní systémy
Právo nepůsobí ve společnosti izolovaně, nýbrž společně s dalšími normativními systémy. Těmi mohou být například morálka, náboženství, zvyky, nebo estetické, jazykové či sportovní normy. Normy těchto systémů také ovlivňují lidské chování, nejsou ale spojeny s veřejnou mocí. Ve spoustě případů se systémy překrývají a je ideální, pokud normy jednoho systému odpovídají i právním normám, jelikož to přispívá k efektivitě práva. Pokud jsou normy právní a normy jiných systému v rozporu, nemá to na platnost právních norem žádný vliv. Výjimkou jsou případy, kdy je možné využít tzv. Radbruchovu formuli. V mnoha případech spolu ale právní normy a ostatní normy vůbec nesouvisí – říkáme poté, že právo je amorální. Jako příklad můžeme uvést např. dopravní předpisy stanovujíc přednost zprava, což je pravidlo zcela nepodstatné pro módu, náboženství i morálku.[3]
| JUDIKATURA |
|---|
| Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015.
Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.) nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody. |
Odkazy
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 19
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. Str. 18.
- ↑ ŠKOP, Martin a Petr MACHÁČ. Základy právní nauky. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 9788073577094.
