Ostatní práva a povinnosti rodičů

Z Iurium Wiki

Na základě statusového vztahu mezi rodiči a dítětem vznikají ze zákona těmto osobám vzájemná práva a povinnosti. Tyto práva a povinnosti rodičů vůči dětem, působí oboustranně. Tam kde je stanovena povinnost rodiče existuje právo dítěte a naopak.[1] Ustanovení § 855 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), stanoví, že hlavním účelem těchto práv a povinností, které rodič k dítěti má, je zajištění morálního a hmotného prospěchu dítěte.

Práva a povinnosti k dítěti mají oba rodiče, nehledě na to, zda jsou manželé. Zákonná úprava je v tomto směru kogentní a nepřipouští zřeknutí se práv a povinností vůči dítěti jednostranně ani dohodou (viz §855 odst. 1 OZ). Učiní-li tak rodič, bude se jednat o zdánlivé právní jednání.[2] Výjimkou je pouze souhlas s osvojením dítěte, kterým se rodič de facto jednostranně svých práv a povinností k dítěti může zříci. Těchto práv a povinností však může rodiče zbavit, nebo je částečně omezit, pouze soud.[3]

Mezi rodiči, rodiči a dítětem, nebo případně třetími osobami v návaznosti na dítě mohou být uzavírány nepojmenované dohody, avšak tyto, aby byly platné, musí být uzavírány vždy s ohledem na nejlepší zájem dítěte.[4]

Prameny

Práva a povinnosti rodičů k jejich dětem vyplývají především ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Upraveny jsou v jeho druhé části, a to konkrétně v § 855 a násl. OZ. Vztah rodičů a dětí je však chráněn i v našem ústavního pořádku (čl. 32 Listiny základních práv a svobod) a další vzájemná práva a povinnosti vyplývají také mezinárodních předpisů, jako jsou například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (209/1992 Sb.), Úmluva o právech dítěte (104/1991 Sb.), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (120/1976 Sb.) atd. Významná je pro vzájemná práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi také judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Vznik a zánik práv a povinností rodičů

Tyto práva a povinnosti vznikají narozením dítěte, nebo v případě dítěte osvojeného, právní mocí rozsudku o osvojení dítěte. Vznik práv a povinností se liší u matky a otce. U matky vzniká narozením dítěte, ale u otce určením otcovství na základě některé z domněnek otcovství.[5] Zanikají spolu se zánikem statusového vztahu, tedy například smrtí dítěte, nebo právní mocí rozsudku o osvojení dítěte. Některá práva a povinnosti zanikají v okamžik nabytí svéprávnosti dítěte (viz §856 OZ). Vyživovací povinnost rodičům zaniká až když je dítě samostatně schopno se živit, a to bez ohledu na věk či svéprávnost.[6] Některých práv, zejména těch, týkajících se rodičovské odpovědnosti mohou být rodiče zbaveni rozhodnutím soudu.[7]

Dělení práv a povinností rodičů

Tyto práva a povinnosti lze dělit stejně jako práva a povinnosti mezi manželi takto:[8]

  1. práva přirozená – právo na rodinný život, právo na úctu
  2. práva statusová – právo určit a popřít mateřství a otcovství, právo dát souhlas s osvojením
  3. povinnosti a práva závazková – např. vyživovací povinnost

Dále je možno je dělit na:[9]

  1. práva osobní – např. právo určit dítěti jméno
  2. povinnosti a páva majetková – např. vyživovací povinnost

Občanský zákoník rozděluje práva a povinnosti rodičů do tří skupin dle jejich obsahu. Jedná se o:

  1. práva osobnostní a osobní
  2. práva a povinnosti souhrnně označované jako rodičovská odpovědnost
  3. vyživovací povinnost

O rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnosti pojednávají samostatné kapitoly.

Práva rodičů vázaná na povinnost dítěte

Jak již bylo řečeno, práva a povinnosti rodičů a dětí působí oboustranně a z dikce zákona je dítě povinno dbát svých rodičů (viz § 857 OZ). Dovozujeme tedy právo rodičů, na úctu, či aby bylo ze strany dítěte dbáno například jejich zákazů, příkazů či rad.[10] Jedná se o přirozené právo, které pramení z lidské důstojnosti.[11]

Práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy

Osobnostní práva jsou spojena se statusem neboli s právním postavením dítěte. Statusová práva rodičů vznikají samotným vznikem statusového vztahu. Ustanovení § 856 OZ výslovně stanoví, že tato práva vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho zletilosti.

Mezi tato práva se řadí právo popřít a určit otcovství, právo popřít mateřství, nebo právo rodičů dát souhlas k osvojení. Dále například právo (a povinnost) dát dítěti jméno a příjmení, nebo dbát na ochranu důstojnosti dítěte.[12]

Právo určit dítěti jméno a příjmení

Zákon stanoví, že jménem člověka je jeho osobní jméno a příjmení, případně další jména a rodné příjmení (viz § 77 OZ). Fyzická osoba v úředním styku navíc jméno a příjmení dle § 61 a 68 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (dále jen MatrZ) užívat musí. Určení jména a příjmení dítěte tedy pro rodiče pouze právem, ale také povinností.

Osobní jméno dítěte

V případě, že jsou známi oba rodiče dítěte, určí jméno dítěte společně, souhlasným prohlášením před matričním úřadem. Za souhlasné prohlášení se má také písemné prohlášení rodičů učiněné u poskytovatele zdravotních služeb na předepsaném tiskopise (viz § 18 MatrZ). V případě, kdy je znám pouze jeden rodič, určí jeho jméno on sám (viz § 861 OZ). Rodiče musí určit dítěti jméno do 1 měsíce od jeho narození, jinak matrika oznámí věc soudu. Jestliže se rodiče nedohodnou, nebo jméno dítěti do jednoho měsíce neurčí, nebo není-li žádný z rodičů znám, určí jméno dítěti soud.

Volba osobního jména pro dítě je limitována zákonem č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, především ve vazbě na veřejný pořádek, jazyková pravidla či tradice.[13] Ustanovení § 62 tohoto zákona stanoví, že dítěti smí být určeno jakékoliv již existující jméno, a to v správné pravopisné podobě. Nelze zapsat jména zkomolená, zdrobnělá a domácká. Fyzické osobě mužského pohlaví nelze zapsat jméno ženské a naopak. Dítěti nemůže být zapsáno jméno, které užívá jeho žijící sourozenec. V případě, že vzniknou pochybnosti o existenci jména nebo jeho správné podobě, je občan povinen předložit doklad vydaný znalcem. Dítě může mít jedno nebo dvě jména, nikoliv však stejná (viz § 18 MatrZ).

V případě osvojovaného dítěte mají osvojitelé právo do 6 měsíců od právní moci rozsudku o osvojení zvolit osvojenci jiné jméno, nebo k jeho stávajícímu připojit další (viz § 64 MatrZ).

Příjmení dítěte

Příjmení dítěte je určeno v návaznosti na příjmení jeho rodičů. Příjmení osoby ženského pohlaví je dle § 69 odst. 3 MatrZ přechylováno v souladu s pravidly české mluvnice, zpravidla přidáním přípony -ová.

Narodí-li se dítě do manželství, ponese příjmení pro společné děti manželů, které bylo určeno při uzavření manželství (viz § 860 OZ).

Pokud nebylo jméno pro společné děti manželů určeno, ponese dítě příjmení matky nebo otce, nikoli však rodičů obou, pokud však nemá zdvojené příjmení jeden z rodičů (viz § 862 OZ).

Pokud je znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení (viz § 861 OZ).

Pokud není znám žádný rodič, nebo se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, určí příjmení dítěte soud.

Změna příjmení dítěte

Má-li dítě oba rodiče, je ke změně jeho příjmení potřeba doložit souhlas obou rodičů (viz § 76 odst. 2 MatrZ). Pokud je dítě starší 15 let, musí i ono se změnou svého příjmení souhlasit (viz § 863 OZ).

Změna příjmení nezletilého dítěte je možná dle § 862 odst. 2 OZ, v případě, že matka tohoto dítěte, jehož otec není znám, uzavře manželství a s jejím manželem shodně prohlásí před matričním úřadem, že příjmení určené pro jejich ostatní děti bude mít i toto dítě.

Dále je možná změna příjmení v případě popření otcovství, nebo v případě, že dojde ke sňatku rodičů dítěte a ti zvolí pro ně i jejich děti příjmení společné (viz § 860 OZ).

Osvojené dítě má příjmení osvojitele, případně příjmení pro společné děti manželů osvojitelů. V případě, že se osvojenec, který má právo se vyslovit ke svému příjmení, nesouhlasí se změnou svého stávajícího příjmení, bude příjmení osvojitele připojeno ke stávajícímu příjmení osvojence (viz § 835 OZ).

Statusová práva – mateřství a otcovství

Rodiče dítěte mají právo na určení otcovství a mateřství k dítěti. Jedná se o základní statusové poměry k dítěti.

Mateřství k dítěti je určeno porodem. Není tedy rozhodné, která žena poskytla genetický materiál (náhradní mateřství).[14] Matka má v souvislosti se statusovými právy, pokud nebylo určeno otcovství, také právo na utajení své totožnosti. Spolu s žádostí o utajení totožnosti v souvislosti s porodem, předkládá matka poskytovateli zdravotnických služeb i prohlášení, že nehodlá o dítě pečovat. Dítěti, které taková matka porodí, nebude do rodného listu zapsáno její jméno, příjmení a další identifikační znaky vážící se k její osobě. (§ 14 odst. 1 pís. d MatrZ). Zákonná úprava neobsahuje výslovně ustanovení týkající se popírání mateřství. Je-li to však vzhledem k okolnostem nutné použijí se přiměřeně ustanovení týkající se popírání otcovství.[15]

Otcovství není na rozdíl od mateřství jisté a určuje se na základě jedné ze tří (a půl) zákonných domněnek otcovství. Otec dítěte má právo, aby mu bylo na základě některé z těchto domněnek otcovství k dítěti přiznáno, ale také má právo své otcovství popřít.[16]

Právo dát souhlas k osvojení

Rodič má ze zákona právo udělit souhlas s osvojením jeho dítěte a právní mocí rozsudku o osvojení dítěte pozbýt práva a povinnosti k dítěti.[17] Zákon stanoví, že bez tohoto souhlasu s osvojením dítěte (neboli adopci) nemůže být o osvojení rozhodnuto (viz § 805 OZ).

Z tohoto pravidla však existují výjimky a například rodič, který nedosáhl věku 16 let souhlas k osvojení dát nemůže.

Tento souhlas může dát matka nejdříve za 6 týdnů po narození dítěte a otec po narození (viz § 813 OZ). K souhlasu, který dají rodiče dříve nebude přihlíženo.

Rodiče mají v návaznosti na právo udělit tento souhlas také právo jej odvolat. Dle § 817 OZ je možné odvolat souhlas k osvojení po dobu tří měsíců ode dne, kdy byl dán. V případě, že dítě ještě nebylo předáno do péče před osvojením je možné odvolat tento souhlas i později. V případě, že bude tento souhlas odvolán, hledí se na něj, jako by nikdy nebyl udělen.

  1. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 13. ISBN 978-80-7502-195-3.
  2. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 13. ISBN 978-80-7502-195-3.
  3. ↑ HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 208. ISBN 978-80-7400-644-9.
  4. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 13. ISBN 978-80-7502-195-3.
  5. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 18. ISBN 978-80-7502-195-3.
  6. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 14. ISBN 978-80-7502-195-3.
  7. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 16. ISBN 978-80-7502-195-3.
  8. ↑ HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 208. ISBN 978-80-7400-644-9.
  9. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 15. ISBN 978-80-7502-195-3.
  10. ↑ ZUKLÍNOVÁ, Michaela. 2014. Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.) §857. Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR). In: Nové ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/11562/1/2#pa_856
  11. ↑ HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 207. ISBN 978-80-7400-644-9.
  12. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 15. ISBN 978-80-7502-195-3.
  13. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 49. ISBN 978-80-7502-195-3.
  14. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 21 - 22. ISBN 978-80-7502-195-3.
  15. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 26. ISBN 978-80-7502-195-3.
  16. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 27. ISBN 978-80-7502-195-3.
  17. ↑ ŠMÍD, Ondřej, VACOVÁ, Radka. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. S. 35. ISBN 978-80-7502-195-3.
Autoři článku: HorakovaM (Michaela Horáková)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Ostatní_práva_a_povinnosti_rodičů&oldid=172134“