Delikt
Právním deliktem se rozumí zaviněné porušení práva, respektive nesplnění právní povinnosti, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně.[1] Právní delikty je třeba odlišovat od deliktů neprávních např. v oblasti morální, které nejsou pro právo relevantní a z jejichž porušení neplynou sekundární právní povinnosti. Delikt lze dle způsobu ochrany ohroženého objektu, dělit na veřejnoprávní, disciplinární a soukromoprávní. Někdy se toto dělení rozšiřuje o delikty ústavní, a mezinárodněprávní.[2]
- Veřejnoprávní delikty
Veřejnoprávním deliktem se rozumí porušení práva či povinnosti při němž vzniká odpovědnostní vztah mezi státním orgánem a delikventem. Základní dělení veřejnoprávních deliktů obsahuje §14 odst. 1 trestního zákoníku, který uvádí dělení na trestné činy a správní delikty. Trestný čin je definován jako protiprávní čin, který trestní zákon označí za trestný a který splňuje kritéria v něm obsažené. K odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslné zavinění, pokud nejí stanoveno jinak.[3]
Trestné činy se dále podle trestního zákona na přečiny a zločiny. Přičemž přečiny jsou nedbalostí trestné činy a úmyslné trestné činy s horní hranicí sazby do pěti let a zločiny jsou všechny ostatní trestné činy. Sankcí bývá zpravidla odnětí svobody, domácí vězení aj. Správní delikt je zaviněné jednání porušující nebo ohrožující zájem společnosti, tedy společensky škodlivé jednání. Základním druhem správního deliktu je přestupek, k jeho odpovědnosti pak postačí zavinění z nedbalosti, pokud není výslovně stanoveno zákonem, že je potřeba úmyslného zavinění. U přestupků bývají sankce mírnější než u trestných činů, vzhledem k menší závažnosti porušení. Sankce mohou mít podobu napomenutí, pokuty, zákazu činnosti nebo propadnutí věci.[4]
- Disciplinární delikty
Disciplinárním deliktem rozumíme porušení povinností vyplývajících z výkonu svěřené funkce. Pro disciplinární delikt bývají použita i jiná označení jako kázeňský delikt nebo kárné provinění. Tento delikt nemusí spočívat v porušení právních norem, ale i interních předpisů jako jsou stanovy nebo organizační řády.[5]
Charakter disciplinárních deliktů je smíšený vymezení proto není ostré delikty jsou tak někdy považovány za veřejnoprávního nebo soukromoprávní delikt. Sankce mají existenční charakter to má za následek ztrátu práce, funkce, místa, pozice, postavení tam kde se vyžaduje zvýšená disciplína.[6] Takovými to profesemi jsou zejména soudci potažmo advokáti nebo lékaři.[7][8] I v jiných profesích se však uplatňuje §55 zákoníku práce kde je stanoveno že zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr porušil-li zaměstnanec svou pracovní povinnost hrubým způsobem.[9]
- Soukromoprávní delikty
Soukromoprávní delikty jsou takové delikty, při nichž vzniká paritní neboli rovný odpovědnostní vztah mezi odpovědným subjektem a fyzickou nebo právnickou osobou jíž vznikla újma na právem chráněných zájmech.
Typickým soukromoprávním deliktem je způsobení škody, újmy na zdraví nebo obchodní újmy způsobené nekalou soutěží. Funkcí právní odpovědnosti jsou pak kompenzace, reparace nebo například satisfakce. Typickými sankcemi jsou náhrada majetkové a nemajetkové újmy nebo odstranění vad.[10]
- Delikty ústavní a mezinárodněprávní
U deliktů ústavních se jedná spíše o aktivní odpovědnost tedy odpovědnost za výsledek za činnost. U ústavních deliktů se nejedná právní odpovědnost v pravém smyslu ale spíše o politickou až politicko-právní odpovědnost. Příkladem ústavního deliktu může být velezrada prezidenta republiky.[11][12]
Delikty mezinárodněprávní lze klasifikovat, jako zaviněné porušení práva státem nebo jednotlivcem podle práva mezinárodního. Odpovědnost a sankce ukládají orgány mezinárodních organizací například OSN ve smyslu charty OSN. Jednotlivci se pak mohou dopustit porušení mezinárodního práva spácháním zločinu proti lidskosti, zločinu genocidy, válečného zločinu nebo zločinem agrese.[13]
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Monografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. str.360.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Monografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. str.361.
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 8. aktualizované vydání. Právnické učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2021. ISBN 978-80-7380-838-9. str.182-183.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Monografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. str.362.
- ↑ BOGUSZAK, Jiří; ČAPEK, Jiří a GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004. ISBN 80-7357-030-0. str199.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Monografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. str.362.
- ↑ §32 zákona č.85/1996 Sb. O advokacii, ve znění zákona č.210/1999 Sb.
- ↑ §86 zákona č.6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ §55 zákona č.262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 8. aktualizované vydání. Právnické učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2021. ISBN 978-80-7380-838-9. str.177-178.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír. Právní teorie. Monografie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-458-9. str.361.
- ↑ Čl.65 ústavního zákona č.1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 8. aktualizované vydání. Právnické učebnice. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2021. ISBN 978-80-7380-838-9. str.177.
