Pojem a formy diskriminace

Pojem dikriminace

Pojem diskriminace má původ v latinském slově discriminare, což je výraz pro odlišování, rozlišování a rozdělování. V českém právu je pojem diskriminace užíván v negativním významu, chápe se tedy přímo jako rozlišování, které je vadné morálně a zároveň je také protiprávní, a to na úrovni práva ústavního, evropského či mezinárodního. Jelikož nestejné zacházení může být v určitých případech legitimní, hovoříme-li o nerovném zacházení, myslíme tím nestejné zacházení, které současně porušuje princip rovnosti, tedy zacházení diskriminační. Základní dělení forem diskriminace je rozdělení na diskriminaci přímou a nepřímou.

Diskriminace přímá

Přímá diskriminace v judikatuře ESLP

V rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) můžeme nalézt řadu rozhodnutí, které se svým obsahem vztahují k zákazu diskriminace podle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Avšak ne všechna rozhodnutí pracují se stejně zformulovaným testem přímé demokracie. V zásadě lze ale dovodit, že musí jít o: 1) odlišné zacházení, 2) ve srovnatelné situaci, 3) ze zakázaného důvodu, 4) pro které chybí objektivní a rozumné odůvodnění.

Test přímé diskriminace vymezený Ústavním soudem ČR

posuzujeme zda:

1. jde o srovnatelného jedince, či skupiny?
2. je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?
3. je odlišné zacházení stěžovateli k tíži?
4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tzn. a) sleduje legitimní cíl a zároveň b) je přiměřené?

Prvky přímé diskriminace

tedy to, jaké jednání můžeme označit za přímou diskriminaci

1. odlišné zacházení
2. ve srovnatelné situaci
3. ze zakázaného důvodu
4. k tíži jednotlivce
5. nelze ospravedlnit legitimním cílem ani přiměřeností odlišného zacházení ve vztahu k tomuto cíli