Fideicommissum

Z Iurium Wiki

Fideikomis je neformální odkaz v podobě žádosti nebo doporučení adresovaného dědici či komukoli, kdo díky smrti zůstavitele obdrží část z pozůstalosti. Vedle klasických odkazů (Legátů) se postupně začal vyvíjet i jiný druh pořízení pro případ smrti, jehož splnění bylo svěřeno důvěře dědice. Tento institut byl nazýván fideicommissum. Pomocí fideikomisu žádal zůstavitel dědice, či jinou osobu, která získá pozůstalost, aby něco plnila. Tato žádost neměla žádnou vymahatelnou formu a byla plně založena na důvěře. Žádost byla brána jako určitá mravní povinnost vůči zůstaviteli.[1] Samotná podstata fideikomisu je obsažena již v jeho názvu, kdy frázi "fidei committo" je možné přeložit jako "tvé důvěře svěřuji". [2]

Od legátů se lišily především svou naprostou neformálností. Vznikly díky stále se rozšiřující tendenci žádat dědice, či nabyvatele majetku, aby poskytl majetkový prospěch třetí osobě.[3] Fideikomis se nevázal ani na závěť ani na kodicil. Fideikomisáři (lidé v jejichž prospěch byl fideikomis zřízen) bývali zpravidla lidé, kteří se nemohli z nějakého důvodu stát právoplatnými dědici či odkazovníky.[4] Nebo k nutnosti zřídit fideikomis mohlo dojít v momentě, kdy byl v cizině, kde nemohl zřídit testament, a nebylo tedy možné navázat na něj odkaz. [5]

Pomocí fideikomisu bylo možné i vydání pozůstalosti či její části či propuštění otroků na svobodu.

Zúčastněné osoby byly:

  • Zůstavitel – ten, kdo odkaz pořídil (ten zemřelý)
  • Obtížený – dědic zůstavitele
  • Obmyšlený (odkazovník) – odkazem poctěný (ten, komu je odkaz určen)

Hlavní rozdíly mezi legatem a fideikomisem:

  • Odkaz je možné zřídit pouze v závěti (pozdějii v kodicilu) pomocí specifických forem X fideikomis není nutné zřídit v závěti ani kodicilu a není požadována specifická forma.
  • Odkaz může být určen pouze osobám k tomu způsobilým X fideikomis nemá žádné zvláštní požadavky na způsobilost může být tedy ustanoven ve prospěch kohokoli.
  • Ochrana odkazu se opírá o řádné soudní řízení X fideikomis získává ochranu až za doby císařské a to pouze v podobě cognitio extra ordinem.[6]

Vývoj fideikomisu

V období republiky se stávalo, že zůstavitel nedodržoval správné formy pro legáty a vzniká tak nežalovatelný morální nárok na část majetku ve formě fideikomisu. V období císařství za Augusta byla stanovena první právní úprava, přikazoval konsulům, aby vynutili plnění fideikomisů extra ordinem.[7] To že Austus poskytl možnost žalovat na základě fideikomisu mělo zásadní význam především pro posílení pružnosti římského práva. Díky větší pružnosti fideikomisu oproti legatu bylo například umožněno rozšířit rozsah subjektů, kterých se mohl týkat. Fideikomisy mohly být zřízeny ve prospěch cizinců nebo žen, které podléhaly zákazu Lex Voconia. Větší pružnost se neprojevila pouze v rozsahu subjektů, ale také například v azyce, kterým mohl být fideikomis sepsán. Legáty neumožňovaly sepsáni kupříkladu v řečtině, při zřízení fideikomisu nebyla řečtina důvodem pro neplatnost. Za císaře Klaudia byl dokonce zřízen všeobecný soud fideikomisní, který byl spravován konsuly a dvěmi praetores fideicomissarii (od Tita pouze 1 praetor). Díky tomu se fideikomisum stalo řádným právním institutem.[7]

Sloučení fideikomise a legatu

Postupně se pomocí císařského zákonodárství, především z doby Konstantina, začaly fideikomisy a legáty čím dál více podobat. Fideikomisům byla přidělena určitá forma. Zůstavitel často ukládal dědicovi jak legát, tak fideikomis. Úplně sloučení proběhlo za císaře Justiniána, kdy byly jednak sjednoceny všechny čtyři formy legátu a stejně tak byly legáty postaveny na stejnou roveň s fideikomisy. Každý odkaz měl být pokládán zároveň za legát i fideikomis, a výhody obou měly být sloučeny. Obecně se preferovaly volnější a mírnější zásady fideikomisů.[8]

Omezení fideikomisu (shodné s omezením legátu)

Po sloučení fideikomissu a odkazu se na fideikomis vztahovala stejná omezení a platila tak stejná nutnost omezovat výši, kterou můžou odkazy dosahovat, jelikož některé dědictví byly plně rozděleny mezi obdařené a na dědice již nezůstalo nic. Tyto situace postupně řešilo několik zákonů, ve kterých byla specifikovaná maximální výše odkazů.

  • SC (senatus consultum) Trebellianum (56 n.l.) – jednalo se o právní úpravu, která stanovila, že po vydání dědictví měly být žaloby z aktiv přenechány fideikomisáři a žaloby věřitelů měly směřovat proti němu. Dědic získal exceptio restitutae hereditatis. Univerzální fideikomisář nesl tíži odkazů, nemohl si však srazit kvartu (falcidiánskou kvartu). [9]
  • SC Pegasianum (74 n.l.) – rozšiřuje na fideikomisy ustanovení lex Falcidia.[10] Jelikož tvůrci chtěli, aby dědic přijímal dědictví dobrovolně. Tvůrci SC tedy zavádějí také povinou 1/4 dědictví pro dědice, s tím, že pokud není zaručena zůstavitelem je možné, aby si ji dědic sám podržel pro sebe. Dle tohoto SC má stále dědic plnou odpovědnost za dluhy.[11]

Na fideikomisy se po sloučení fideikomisu a okazu vztahovaly již existující zákony vztažené na legatum.

  • Lex Furia testamentaria (183 př. Kr.) – stanovil nejvyšší míru jednotlivého odkazu na tisíc assů. Výjimkou byly odkazy ve prospěch příbuzných.
  • Lex Voconia testamentaria (169 př. Kr.) – stanovoval, že žádný odkazovník nemůže nabýt odkazem více, než obdrží dědic. (Ani tento zákon nebyl dokonalý, jelikož nebránil vzniku několika malých odkazů, které však nakonec ponechalo dědici pouze malou část dědictví).
  • Lex Falcidia de legatis (40 př. Kr.) – dědici musí zůstat alespoň ¼ dědictví (tzv. falcidianská kvarta), a odkazy, které přesahují ¾ dědictví se poměrně omezí, tak aby dědic získal svůj podíl. Tento zákon se nejprve vztahoval pouze na legaty, ale poté byl rozšířen i na fideikomisy. Justinián jej pak rozšířil na všechna břemena dědici uložená.[12]

Druhy fideikomisů

Fideicommissum hereditatis (Univerzální fideikomis)

Předmětem univerzálního fideikomisu byla celá pozůstalost. Skutečný odkaz celé pozůstalosti byl umožněn až díky fideikomisu. Dědic označovaný jako dědic fiduciární (hereditas fiduciarius), byl povinován převést na odkazovníka pozůstalost, či její část, v okamžiku, kdy se stal dědicem. Problém byl, že i po předání pozůstalosti byl dědic stále považován za univerzálního sukcesora zůstavitele, proto bylo třeba aby si dědic a univerzální fideikomisář upravili vzájemnými zárukami svoje postavení při vymáhání pohledávek či plnění pozůstalostních dluhů. Fakt, že dědic z univerzálního fideikomisu nic neměl a tudíž něměl nijak velkou motivaci, aby dědictví přijal a následně pozůstalost postoupil někomu jinému, řešil SC Pegasianum, kde dědici mimo jiné byla přiznána 1/4 pozůstalosti.[13]

Fideikomisární substituce a rodinný fideikomis

Zůstavitel mohl uložit fideikomisáři, aby vydal celé či část majetku, který dostal od zůstavitele po své smrti nebo po určité době. Tento přesun odkázaného majetku se nazýval fideikomisární substituce, specifický případ je rodinný fideikomis.

Rodinný fideikomis měl být předán příbuznému, kterého určil zůstavitel. Pokud nebyl určen člen rodiny, pak dle dědických zásad připadlo příbuzným, pokud nebyli příbuzní pak i zeťům, snachám, v nejzazším případě i propuštěncům. Za Justiniána byl rodinný fideikomis rozšířen ještě na další příbuzné, měl však končit ve 4. stupni (generaci) - stupně se počítaly dle zásady "quot partus, tot gradus" = kolik porodů, tolik stupňů (generací). Rodinný fideikomis zanikal, pokud není dalších oprávněných příbuzných, nebo pokud daly všechny oprávněné generace souhlas ke zcizení. Omezení rodinným fideikomisem nemohlo trvat déle než po dvě generace.[14]

Pod druhy fideikomisů je možné také zařadit kodicil.

  1. ↑ FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 184
  2. ↑ DAJCZAK, Wojciech, Tomasz GIARO a Franciszek LONGCHAMPS DE BÉRIER. Právo římské: základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013. ISBN 978-80-87382-41-7. s. 115
  3. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 378
  4. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 271
  5. ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 687-688
  6. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 250-251
  7. ↑ 7,0 7,1 HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1142
  8. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 1144-1145
  9. ↑ FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 185
  10. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 251
  11. ↑ DAJCZAK, Wojciech, Tomasz GIARO a Franciszek LONGCHAMPS DE BÉRIER. Právo římské: základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013. ISBN 978-80-87382-41-7. s. 117-118
  12. ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 700-703
  13. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. s. 386-389
  14. ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 714-715
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Fideicommissum&oldid=55718“