Věc v římském právu
Věc (res) je typickým objektem římského práva. Věci dělíme dělíme na živé (zvířata) a neživé. Mezi objekty římského práva řadíme i otroky. Vzhledem k modernímu právu, které na otroky nahlíží jako na fyzické osoby nalezneme výklad o otrocích mezi subjekty římského práva. Musíme také přihlédnout ke snaze vyrovnat velké rozdíly mezi římským právem, které označuje otroky za věci a realitou, kdy římští občané vnímali otroky jako bytosti mající vlastní vůli.
Res - Věci
Věcí může být za jistých okolností i člověk=otrok. Věc je hmotný celek který má samostatnou existenci, ať už je živý nebo neživý.[1] Věc je vždy samostatný celek, nikoli její části.
Př. strom je objektem práva, jeho plody však ne. |
- věc jednoduchá - přirozený celek, jako otrok nebo kámen
- věc složitá - věc složena z rozložitelných částí, jako dům nebo kniha, složitá věc je předmětem jednoho práva, dokud drží pohromadě. Pokud se části rozdělí, stává se každá část samostatným předmětem práva.
Př.Do plechové obroučky, která patří Gaiovi je vsazen vzácný briliant, který patří Luciovi. Spojením vznikne jedna věc - prsten s briliantem. Podle římského práva o věci hlavní (obroučka) a hlavní (briliant) je valstníkem věci Gaius. Lucius má nárok uplatňovat své vlastnické právo až po oddělení briliantu od obroučky. Luciovo vlastnictví fakticky nikdy nezaniklo, pouze se stalo latentní. Mohl tedy podat žalobu a vynutit si oddělení.[2] |
Věci hromadné
Soubory věcí, chovány nebo drženy pohromadě. Př. stádo, knihovna. Objektem práva není stádo, ale jednotlivé kusy dobytka. Za Justiniána změna - stačí prokázat vlastnické právo k více než 1/2 věcí a je mi uznáno vlastnické právo k celé hromadné věci.
Příslušenství - tzv. pertinenci
Samostatné věci, které jsou určeny k užívání věcí jinch. Př. klíč od skříně, poklop od studny nebo obal na knihu.
Co není věcí
Za věc nebyla považována nebeská tělesa, slunce, tělo svobodného občana ani jednotlivé části lidského těla.[3]
Ceny věci
Ceny věcí se odhadovaly, nejčastěji těmito třemi způsoby:
- verum rei pretium - opravdová cena, taková kterou uznává většina lidí
- interesse - cena vyšší, určená podle zájmu jednotlivce
- pretium affectionis - cena obliby, př. drobná mince, kterou vlastník dostal od své umírající matky
Jen po velmi krátký čas byly ceny věcí dány úředně, za císaře Diocleciána[4].
Res extra commercium
Res extra commerciu= věci vyloučené (z právního obchodu). Věci vyloučené jsou například res sacrae a res religiosae.
2. Základní rozdělení věcí se tedy svádí do dvou skupin: jedny jsou totiž práva božského, druhé lidského. 3. Božského práva jsou napříkald "res sacrae" (věci posvátné) a "res religiosae" (věci zasvěcené)[5] |
- res sacrae - věci posvátné - chrámy, modlitebny, kostely, věci pro posvátné a náboženské účely
- res religiosae - věci zasvěcené - pozemky, kde leží pohřbení lidé (bez ohledu, zda byli svobodní nebo otroci)
- res sanctae - věci nedotknutelné - mětské hradby, vstupní brány
Změny nastaly v pozdní době císařské, kdy bylo uznáváno soukromé vlalstnictví kostelů i bohoslužebných předmětů.
Další kategorie věcí vyloučených z právního obchodu:
- res omnium communes - věci všem lidem společné - vzduch, děšťová nebo říční proudová voda, moře a mořský břeh
- res extra commercium - věci veřejné - veřejné cesty, náměstí, divadla --> volné svobodné užívání
Vody stojaté, rybníky a jezera nebyly z právního obchodu vyloučeny, patřily vlastníkům pobřežních pozemků.[6]
Rozdělení věcí
věci movité a nemovité
Věci motivé představují věci, se kterými se dá pohybovat beze změny jejich podstaty.
věci zuživatelné a nezuživatelné
věci speciální a věci genericky určené
věci dělitelné a nedělitelné
věci mancipační a nemancipační
Odkazy
- ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.83
- ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.83
- ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.84
- ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.84
- ↑ Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Doplněk, 1993. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. ISBN 80-210-0766-4, str.77
- ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.85