Zásada nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob

Stručná historie této zásady v České republice a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

V českém právním řádu tato zásada nebyla, a to až do účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, dále zkráceně TOPO. Inspirační zdroje tohoto zákona byly ze zahraničí. První pokus o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob v České republice byl už v roce 2004, ale návrh neprošel zákonodárným sborem. České trestní právo bylo tedy nadále, a to až do konce roku 2011 založeno na „výlučné individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby za její vlastní jednání“. V českém právu nebyla možná odpovědnost za „cizí vinu, odpovědnost právnických osob a ani odpovědnost jiných subjektů kolektivní povahy“. Účinnost zákona nastala 1. 1. 2012, do účinnosti tohoto zákona měly právnické osoby při svých „prohřešcích“ pouze správní odpovědnost.

V Česku však již od roku 1998 byly právnické osoby brány jako „subjekty na jejichž zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení může záviset trestní odpovědnost za ně jednající fyzické osoby“. Od 1. 7. 1998 byla v českém trestním právu zavedena možnost zabrání věci v souvislosti s ustanovením jednání za jiného a uložit ochranné opatření i osobě, která nebyla pachatelem trestného činu, tudíž i právnické osobě. Toto byla tzv. „konstrukce nepravé trestní odpovědnosti právnických osob“. Implementováním TOPO byla tedy v České republice zavedena pravá trestní odpovědnost založení na přičitatelnosti jednání vymezené právnické či fyzické osobě, jedná se tedy o tzv. nepřímou odpovědnost právnických osob.

J. Jelínek zase při přijetí zákona upozorňoval, že „Česká republika nemohla zůstat imunní vůči mezinárodním závazkům a doporučením, které, vedle postupující globalizace a sílícího vlivu anglo-amerického práva, se staly rozhodujícím impulzem pro přijetí nové právní úpravy,“ a pak dodává, že úprava bude mít zásadní význam i z hlediska mezinárodní justiční spolupráce.

Zákonná úprava

Nová zásada je vyjádřena v TOPO § 9 v odstavci 3:

„Trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v § 8 odst. 1 a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.“

Výklad zákonné úpravy

J. Jelínek v této souvislosti mluví jako o „souběžné nezávislé trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby,“ a tato zásada se může uplatnit jen tam, kde právnická osoba může být pachatelem trestného činu. Jsou totiž i trestné činy, u kterých zákon stanoví, že se jich právnická osoba dopustit nemůže a negativně je zákon vymezuje v § 7 TOPO.

P. Šámal upozorňuje, že tento princip je obdobně vymezen v Rakousku či v Nizozemí. Jedná se o tzv. model pravé trestní odpovědnosti právnické osoby. V českém právním řádě není akcesorita trestní odpovědnosti právnické osoby na odpovědnosti konkrétní fyzické osoby. Jako příklad oportunitního modelu uvádí článek 3 polského zákona o odpovědnosti kolektivních subjektů.

Zda se podaří postihnout pachatele – jako konkrétní fyzickou osobu je přitom irelevantní, neboť „právnická osoba totiž trestně odpovídá jako zcela samostatný subjekt“ a za následek každý (tj. fyzická i právnická osoba) odpovídá sám za sebe v celém rozsahu. Přitom zde však nejde o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, neboť „právě jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. a) až c) se přímo přičítá trestně odpovědné právnické osobě“.

Ve druhé větě třetího odstavce § 9 TOPO je upraveno spolupachatelství alespoň jedné fyzické a právnické osoby. Na toto znak „společné jednání“ z tohoto ustanovení se dá aplikovat stávající judikatura a teorie, „společné jednání“ musí probíhat současně nebo na sebe postupně navazovat a přitom

1) každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu,

2) nebo uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání

3) nebo jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonávání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.

P. Šámal se zde v bodě dva přitom odvolává na rozhodnutí R 66/1955 a R 17/1982, a v bodě tři na rozhodnutí R 36/1973 a R 15/1967, přičemž u třetího bodu upozorňuje, že „je nutné, aby [jednotlivé složky společné trestné činnosti] působily ve vzájemné návaznosti a současně nebo sice postupně, ale v bezprostřední časové souvislosti a ve svém celku tvořily skutkovou podstatu stejného trestného činu. U spolupachatelství je judikaturou vyžadované společné jednání, které může probíhat současně či postupně, jestliže „na sebe časově navazuje“, kde každá činnost je „nutnou součástí další činnosti a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu“ a jako celek tvoří skutkovou podstatu trestného činu.

P. Šámal však ještě upozorňuje, že u spolupachatelství právnických osob je zásadní rozdíl od § 23 trestního zákoníku. § 23 TZ totiž nevyžaduje mezi spolupachateli (právnickou a fyzickou osobou) společný úmysl. Je to dáno odlišným způsobem založením trestní odpovědnosti právnické osoby a to přičitatelností a nikoli zaviněním. Avšak musí být „dán společný úmysl u osoby jednající za právnickou osobu způsobem uvedeným v § 8 odst. 1, 2, jinak by šlo jen o souběžné pachatelství fyzické a právnické osoby“.

Význam zásady

Zásada se uplatní hlavně u majetkových nebo hospodářských trestných činů, kde si pachatelé rozdělili činnost tak aby každý z nich provedl jen část společné trestné činnosti nebo i v případě, kdy jen někdo z nich trestný čin dovršili. To by mohlo mít i význam v tom, jak se posoudí čin jako čin trestný a jak se uloží trest podle trestní sazby za trestný čin, který jako spolupachatelé naplnili. Spolupachatelé se často různou měrou podílejí na spáchání trestného činu a tak se při vyměřování trestu uplatní zásada individualizace a diferenciace. Škála trestů pro fyzické a právnické osoby je různá, pro fyzické a právnické osoby jsou také stanoveny různé druhy trestů, výměry druhů trestů a také soud musí podle § 39 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku přihlédnout k tomu, jakou měrou se každý ze spolupachatelů svým jednáním přispěl ke spáchání trestného činu. Právě posledně uvedené ustanovení se s přihlédnutím k § 1 odst. 2 („nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, není-li to z povahy věci vyloučeno“) uplatní jak u fyzických tak u právnických osob.

U vybočení (excesu) spolupachatele ze společné dohody bude ten, co vybočil, sám zodpovědný za to, co sám zaviněně činil, ale ostatní budou odpovídat pouze za činnost v rámci dohody. Jestliže někdo ze spolupachatelů upustí „dobrovolně od dalšího jednání směřující ke spáchání trestného činu“ a pokusu trestného činu, použijí se opět pro právní posouzení ustanovení trestního zákoníku.

P. Šámal tak tedy vyvozuje, že „úprava trestní odpovědnosti právnických osob, z které vyplývá, že trestní odpovědnost fyzických osob je třeba i po přijetí zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim je třeba považovat za základní a primární, zatímco trestní odpovědnost právnických osob je jen jejím doplňkem,“ a dodává k tomu (s odkazem na § 7 a § 2 bod 2.) „ve značně omezeném rozsahu“.

Kritika zásady

Někteří autoři tvrdí, že v důsledku aplikace zásady vzniká kolize s principem trestního práva „ne bis in idem“. L. Koudelka jako příklad uvádí „společnosti s ručením omezeným s jediným společníkem a jediným jednatelem, který sám podléhá jako fyzická osoba trestní odpovědnosti založené prakticky jediným jednáním, které je přičteno jím zastupované právnické osobě se však pod tíhou fakticity neubráníme závěru, že je reálně postihována stále jedna a tatáž osoba dvakrát, minimálně pokud je ukládán jak fyzické osobě, tak právnické osobě trest postihující jejich majetek“.

Návrh na zrušení § 9 odstavce 3 TOPO před ústavním soudem

V roce 2019 ústavní soud řešil stížnost společnosti MACHINERY SERVICES a.s, která se domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jejích základních práv. Společnost mimo jiná navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil ustanovení §9 dost. 3 TOPO. Společnost se totiž dle (později zrušených) rozhodnutí dopustila protiprávní činnosti (neuhrazením odvodů) ve spolupachatelství s obviněnou osobou R. R., kterému trestnost zanikla jednáním s účinnou lítostí podle § 242 trestního zákoníku a byl proto zproštěn obžaloby. Společnost tak pokládala za nespravedlivé, že jí protiprávní jednání R. R. bylo přičítáno k tíži a jeho projev účinné lítosti jí ku prospěchu nebyl a poukázala na to, že již nemá možnost dosáhnout zániku trestnosti stejným způsobem, protože uhrazené odvody již podruhé zaplatit nelze. Navíc pak nesla odpovědnost trestněprávní i civilněprávní (pohledávka R. R. Na vydání bezdůvodného obohacení). V souvislosti s tím, že výklad ustanovení podle § 8 a § 9 TOPO nemá být „přepjatě formalistický“ (I. ÚS 563/11) společnost tvrdila, že se má § 9 odst. 3 zrušit, neboť „vybízí k výše popsané zjevně nespravedlivé interpretaci“. K návrhu se připojil i okresní soud v Lounech, který řešil věc jako první instance s tím, že „je-li jednání určité fyzické osoby právnické osobě přičítáno k tíži, musí být jednání téže fyzické osoby, které má za následek zánik trestnosti činu, přičítáno této právnické osobě k dobru. Právní úpravu tak tento soud považuje za asymetrickou, nezohledňující skutečnost, že právnická osoba je uměle vytvořený, samostatně vystupující subjekt.“

Ústavní soud vyslovil názor, že zásada v § 9 odst. 3 v 1. větě platí jak při vyvozování trestní odpovědnosti tak při jejím zániku. „Jestliže tedy došlo k zániku trestní odpovědnosti fyzické osoby, jejíž jednání bylo právnické osobě přičítáno, neznamená to, že by bez dalšího došlo i k zániku trestní odpovědnosti právnické osoby,“ řekl Ústavní soud. Tento výklad Ústavní soud nepovažuje za formalistický a ukázal na obecný princip, že obdobně to platí i u spolupachatelů. Projevení účinné lítosti jednoho ze spolupachatelů, zaniká jen jeho trestní odpovědnost a neprospívá to ostatním pachatelům. Ústavní soud tak návrh nevyhodnotil jako důvodný a znovu zopakoval, že „mu v zásadě samo o sobě nepřísluší, aby posuzoval šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní roli zákonodárného orgánu.“

Ústavní soud tak „návrh na zrušení ustanovení § 9 odst. 3 věty první, posoudil jako zjevně neopodstatněné“ a zásada tak zůstala v českém právním řádu i nadále.

Literatura

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, 1000 s.

JELÍNEK, Jiří. K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. Bulletin advokacie, 2014, roč. 21, č. 9, s. 15.

KOUDELKA, Ladislav. Srovnání trestní odpovědnosti právnických osob v právní úpravě ČR a vybraných států z okruhu zemí kontinentální právní kultury. Soukromé právo, 2019, roč. 7, č. 10, s. 13-15.

Nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19.

ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 235-238 (§ 9).

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.