Příslušenství
Zákonné ustanovení se nachází v části první – obecná část zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“ nebo také „OZ“), a to hlava IV věci a jejich příslušenství, kde příslušenství věci je upraveno ve třetím díle Součást věci a příslušenství věci, konkrétně ustanovení § 510 - § 513.
Pojmové znaky příslušenství
1. Věc hlavní a příslušenství
2. Objektivní prvek příslušenství
3. Subjektivní prvek příslušenství
4. Trvalost vztahu [1]
1. Věc hlavní a příslušenství
Příslušenství je definováno tím, že existuje věc hlavní a k té věci je určena věc vedlejší, kdy věc vedlejší přímo nebo nepřímo ovlivňuje užití hlavní věci. Přímým vlivem se rozumí, že věc hlavní nemůže bez příslušenství sloužit svému účelu (příslušenství podstatné). Nepřímým vlivem je, kdy příslušenství zlepšuje vlastnosti věci hlavní a tím její užití. Důležité je, že věc hlavní i věc vedlejší musejí být ve vlastnictví téže osoby. [2]
Důvodová zpráva uvádí, že základní ustanovení o pojmovém vymezení věci jako takové doplňují rovněž ustanovení o jejím příslušenství. Návrh ustanovení § 510 vymezuje příslušenství obecně, poté následují ustanovení o příslušenství pozemku a o příslušenství pohledávky.
Posun v navrhované úpravě je však v tom, že návrh potlačuje subjektivní prvek co do relevance vymezení příslušenství a zdůrazňuje jako významná pro zjištění, co je příslušenstvím věci, objektivní hlediska a z nich zejména hospodářské určení věci hlavní a posouzení otázky podle zvyklostí. [3]
2. Objektivní prvek příslušenství
Zohlednění závislosti všech věcí. Důležité objektivní kritérium příslušenství je, aby se ho trvale užívalo společně s hlavní věcí, a to v rámci hospodářského určení. U hospodářské funkce má věc vedlejší ve vztahu k věci hlavní funkci doplňkovou, ale může mít i funkci vlastní, tak že ho lze užívat i bez věci hlavní např. pumpička u jízdního kola může být použita i ve spojení s jinými věcmi. [4]
3. Subjektivní prvek příslušenství
Zde se jedná o vůli vlastníka, kdy jeho dispoziční právo není dotčeno, tedy jelikož věc hlavní a její příslušenství jsou buď dvě oddělené věci, nebo spojené části a ani při jejich oddělení věc hlavní neztrácí svoji funkčnost a vlastník má neomezené možnosti v disponování s každou věcí zvlášť. [5]
4.Trvalost vztahu
Společné užívání věci hlavní a věci vedlejší musí být trvalé. Za příslušenství není věc vedlejší, která byla určena k užívání věci hlavní pouze dočasně např. CD s oblíbenými písničkami a přehrávač. Jedná-li se o vedlejší věc, která je trvale určena k užívání s věcí hlavní a dojde k jejich přechodnému odloučení, nezakládá to zánik charakteru příslušenství. [6]
Accessorium sequitur principale
§ 510
(2) Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
Neobyčejně významný je návrh ustanovení § 510 odst. 2. Příslušenství je sice samostatná věc v právním smyslu, ale její právní osud je do značné míry spojen s právním osudem věci hlavní. Z tohoto spojení se především odvozuje klasické pravidlo, že rozhodne-li se o právním osudu vlastní věci, sleduje týž osud i příslušenství (accessorium sequitur principale).
Naproti tomu se nepovažuje za potřebné stanovovat výslovně, že nemovitá věc nemůže být nikdy považována za příslušenství movité věci. Nejde ani tak o to, že právní nauka pokládá toto pravidlo za samozřejmé nebo že je tradiční občanské zákoníky výslovně neformulují. Osnova nechává tuto otázku výslovně neupravenou zejména z toho důvodu, že v dané souvislosti plně postačuje hledisko hlavní a vedlejší věci. Výslovné kazuistické ustanovení formulující pravidlo, že nemovitá věc není způsobilá být příslušenstvím věci movité, by mohlo působit jako překážka dalšího hospodářského vývoje. [3]
Smysl příslušenství vždy býval v tom, že sleduje osud věci hlavní, a to tehdy, pokud není stanoveno jinak, například dohodou. Ohledně tohoto bylo soudní judikaturou na tuto problematiku nahlíženo různě. [7]
V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 133/2001 bylo, že pokud je věc příslušenstvím jiné věci, platí zásada, že příslušenství sdílí osud věci hlavní, a to bez zřetele k tomu, jestliže účastníci ve smlouvě toto příslušenství věci hlavní přímo identifikovali, či ve smlouvě–jak je obvyklé–pouze uvedli, že věc je převáděna se vším příslušenstvím, popřípadě se dokonce ve smlouvě o příslušenství věci hlavní nezmínili. [8]
Toto pravidlo je založeno na vyvratitelné domněnce, nerozlišuje mezi různými druhy příslušenství, resp. různými druhy hlavních věcí, jež mohou mít příslušenství. Bez ohledu, zda je věcí hlavní nebo jejím příslušenstvím hmotná či nehmotná věc, taktéž věc movitá nebo nemovitá.
Smyslem této vyvratitelné domněnky by mělo být, že osud hlavní věci sdílí příslušenství, které můžeme z právního a také funkčního hlediska označit jako přirozené či kvalifikované. Zda příslušenstvím bude věc, která je nezbytná pro funkčnost věci hlavní. Důležitým kritériem při posuzování příslušenství věci hlavní je pak dále to, zda je samostatně použivatelné či nikoli. Pokud bychom v rámci této domněnky převáděli automaticky s věcí hlavní vše, co se v souvislostí s ní používá, mohli bychom se dostat do situace, kdy veškeré vedlejší věci užívané s věcí hlavní označíme jako její příslušenství. [9]
Toto pravidlo ovšem nelze aplikovat opačně, že pokud se práva a povinnosti týkají příslušenství, tak se nevztahují na věc hlavní. [10]
Smyslem institutu příslušenství věci je totiž zjednodušení právního styku, a to tak, aby prodejce kola nemusel do smlouvy uvádět hustilku nebo prodejce auta lékárničku atd. [11]
Pochybnosti
§ 511
Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ podle zvyklostí.
Vzniknou-li pochybnosti především při převodu vlastnického práva k hlavní věci pochybnosti o tom, co je a co není příslušenstvím hlavní věci, je třeba posouzení na základě objektivních kritérií, a to zda se věc určená obvykle užívá ve spojení s věcí hlavní, a to v rámci jejího hospodářského účelu, také zda je obvyklé, aby se daná věc s hlavní věcí převáděla jako její příslušenství. Na pojem zvyklosti je třeba nahlížet jako obecné zvyklosti v užívání dané věci, či v případě příslušenství nemovité věci je potřeba posoudit místní zvyklosti. [12]
Příslušenství stavby
§ 512
Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.
Zákon zde doplňuje pravidlo pro případ, kdy stavba je součástí pozemku a u stavby existují vedlejší věci patřící vlastníkovi pozemku, které by tvořily její příslušenství, pokud by stavba byla věcí samostatnou. S ohledem na to, že stavba sama není věcí v právním smyslu, nemůže mít ani příslušenství a na takové vedlejší věci by se nemohla aplikovat pravidla o příslušenství, a to zejména ustanovení § 510 odst. 2 OZ.
K odstranění uvedené nevýhody, pak zákon stanovuje, že věcí vedlejší vlastníka stavby je přímo příslušenstvím pozemku. Samozřejmě za předpokladu, že je jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich účelu trvale užívalo. Vedlejšími věcmi u stavby mohou být jak věci movité např. zahradní altán, kůlna, tak i nemovité např. stavba, kterou nelze přenést z místa na místo bez porušení její podstaty a které nejsou součástí pozemku–dočasná stavba (superedifikát). I v těchto případech platí, že vyvratitelnou právní domněnku viz § 510 odst. 2 OZ lze vyloučit odchylným ujednáním. [13]
Příslušenství pohledávky
§ 513
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Pohledávka je podle občanského zákoníku nehmotnou věcí, příslušenství pohledávky je tedy zvláštní druh příslušenství věci. Pohledávkou se rozumí právo oprávněné osoby (věřitele) na určité plnění od jiné osoby (dlužníka). Zatímco různé hlavní věci mohou mít nejrůznější příslušenství, v případě pohledávek zákon taxativně stanoví, co jejich příslušenstvím je. [14]
Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení (§ 1802 OZ) a náklady spojené s jejím uplatněním.
Zákonným příslušenstvím pohledávky zřejmě nejsou úroky z úroků (§ 1806 OZ), neboť výčet toho, co tvoří příslušenství pohledávky, je taxativní, to stejné platí i pro smluvní pokutu (§ 2048). [15]
- ↑ TÉGL, Petr. MELZER, Filip. In MELZER, Filip. TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 353.
- ↑ KOUKAL, Pavel. In LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1808.
- ↑ 3,0 3,1 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., s. 130.
- ↑ TÉGL. MELZER. In Občanský zákoník – velký komentář, s. 356.
- ↑ HUBKOVÁ, Pavlína. In PETROV, Jan. VÝTISK, Michal. BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 545.
- ↑ KOUKAL. In Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář, s. 1809.
- ↑ KINDL, Milan. ROZEHNAL, Aleš. Nový občanská zákoník. Problémy a úskalí. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 138.
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001.
- ↑ HORÁK, Ondřej. Sdílí příslušenství osud věci hlavní? Ke změnám v souvislosti s novým občanským zákoníkem. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 6, str. 192.
- ↑ TÉGL. MELZER. In Občanský zákoník – velký komentář, s. 360.
- ↑ KINDL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 1206.
- ↑ HUBKOVÁ. In Občanský zákoník. Komentář, s. 545.
- ↑ TÉGL. In Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654, s. 364.
- ↑ KINDL. In Občanský zákoník. Komentář. Svazek I, s. 1208.
- ↑ KOUKAL. In Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), s. 1815.
