Zásady dokazování
Základní zásady musí být vykládány a aplikovány v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Dokazování je stěžejní součást trestního řízení, která umožňuje orgánům zjistit skutečnosti rozhodné pro jejich rozhodnutí. Tyto zásady nalezneme v zákoně č. 141/1661 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Zásady trestního řízení jsou jedním z hlavních předpokladů fungujícího trestního práva procesního. Zaručují nejen hledisko právní, k ochraně zákona, ale také hledisko účelu a smyslu zákona. Tyto zásady se nejen podporují, ale také vystupují jednotně. Staly se neodmyslitelným základem českého trestního procesu.
„Základní zásady trestního práva procesního lze definovat jako, zpravidla v trestním řádu výslovně či mlčky vyjádřená, především ústavně podmíněná východiska tvorby, interpretace a aplikace systému trestněprávních procesních norem.“[1]
Mezi zásady dokazování patří:
a) zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5)
Tato zásada konkretizuje zásadu oficiality pro důkazní řízení. Jejím prostřednictvím je uskutečňována zásada materiální pravdy. Orgány činné v trestním řízení musí zjišťovat skutečnosti, které jsou právně významné, i bez návrhu stran, tedy z úřední povinnosti. Strany v trestním řízení tedy nejsou zatíženy důkazním břemenem. U OČTR rozlišujeme jejich činnost v přípravném řízení, kde je plně zachována zásada vyhledávací spočívající v povinnosti zjišťovat rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch nebo neprospěch osoby, proti níž se vede řízení, zatímco v řízení před soudem, kde je zvýrazněna role stran obžaloby a obhajoby, se v souladu s převažující zásadou obžalovací (§2 odst. 8), ukládá státnímu zástupci povinnost dokazovat vinu obžalovanému. Zároveň však zůstává zachována jeho povinnost navrhnout důkazy, které odůvodňují podání žaloby či návrhu na potrestání, včetně důkazů svědčících ve prospěch obžalovaného. Státní zástupce realizuje tuto zásadu zejména svým oprávněním vykonávat dozor nad přípravným řízením. Může sám provádět vyšetřování, v praxi ale nejčastěji postupuje tak, že uplatní své oprávnění dávat závazné pokyny vyšetřovateli nebo mu vracet věc k doplnění.[2]
Vyhledávací zásada je projevem skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení vykonávají svou činnost v zájmu celé společnosti. Nikoliv tedy pouze v zájmu jednotlivců, ať už by se jednalo o osoby poškozené trestným činem, či jiných osob, které by mohly mít zájem na trestním stíhání určité osoby. Má tedy přispívat k naplnění rovného postavení procesních subjektů.
Se zásadou vyhledávací jsou spojeny dvě zásadní otázky: kdo nese procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu v trestním řízení a otázka tzv. nesporných skutečností.
