Kodex

Z Iurium Wiki

Codex Iustinianus, plným názvem Codex Iustinianus repetitae praelectionis jsou označení, která se používají pro sbírku císařských nařízení, která zahájila kompilaci práva za císaře Iustiniána v roce 528 n. l.[1] Práce byly dokončeny v roce 529 n. l., Codex se tak stal první složkou Corpus iuris civilis,[2] avšak během dokončování prací na Digestech a Institucích se ukázalo, že vzhledem k těmto kodifikacím je kodex značně zastaralý.[3] Proto byly zahájeny práce na jeho novém znění, které bylo dokončeno 16. listopadu 534 n. l.[4] a název byl změněn na Codex Iustinianus repetitae praelectionis, označovaný též jako ‚‚Novus codex Iustinianus‘‘. Původní kodex z roku 529 n. l. se nedochoval (vyjma jediného útržku nalezeného na zbytku papyru[5]). Taktéž se uvažuje, že sám Iustinián nechal původní znění zničit po nařízení nového vydání.[6]

Tvorba

Prapůvodní tvorba začala 13. února 528. n. l. kdy císař Iustianus vyslovil potřebu nové kodifikace, která by docílila zredukování počtu císařských nařízení, která již dříve byla upravena v Codex Gregorianus, Hermogenianus, Theodosius a dalších následných novelizací, které vznikly následně vzniklými od Theodosia po Iustiniána samotného.[7] Svou konstitucí, která se následně stala předmluvou pro nový kodex, tímto sestavil desetičlennou komisi, kterou pověřil zpracováním takové sbírky.[8] Ve vedení této komise byl bývalý nejvyšší dvorský úředník (quaestor sacri pallatii) Jan, dále významný právník Flavius Tribonianus a konstantinopolský profesor práva Theofil,[9] v neposlední řadě zde byli jiní vznešení mužové působící v okolí Iustiniána, často se jednalo o bývalé vysoko postavené úředníky (Leontius, Phocas, Thomas, Constantinus, Dioscorus, Praesentinus a Basilis).[10] Práce na původním kodexu byly velmi rychlé a byl publikován již 7. dubna roku 529 n. l.[11] Konstitucí De Iustiniano codice confirmando (nebo také podle začínajících slov Summa rei publicae), která taktéž zastala funkci zákazu užívání předešlých tří velkých kodifikací včetně jejich novel.[12] Následným zpracování zbytku Corpus iuris civilis, však došlo k zastarání a neuplatnitelnosti kodexu jako takového, proto byly zahájený práce na novém kodexu, který konstitucí Cordi nobis de emendatione codicis Iustiani et secunda eius editione[13] vešel ve známost 16. listopadu 534 n. l.[14] (účinnost až od 29. listopadu 534).[15] Na tento kodex následně ještě navazovaly novely (novellae leges), které dále doplňovaly kodex, tak aby odpovídal konkrétním potřebám dané doby.[16]

Obsah

Obsah původního kodexu nám není detailně znám, avšak obsah kodexu nového nám byl zachovám na palimpsestu ve Veroně (jedná se o nejstarší rukopis, někdy z 6. až 7. století). Dalším zachovalým dílem je až rukopis pocházející z 10. století (Summa Perussiana).[17] Z těchto dochovaných rukopisů nám vyplývá, že kodex byl rozdělen do dvanácti knih, jejichž systematika byla následující:[18]

  • a) 1. náboženské záležitosti, prameny práva a státní úřady
  • b) 2. až 8. soukromé právo a soukromý proces
  • c) 9. právo a proces trestní
  • d) 10. až 12. právo finanční a správa státu

Jednotlivé knihy se dále člení na tituly a ty dále na konkrétní chronologicky řazené konstituce,[19] delší konstituce se následně ještě dělí do odstavců. Struktura jednotlivých konstitucí měla být inspirována Hadrianovým věčným ediktem, tedy na začátku mělo být jméno císaře, jenž vydal a jméno adresáta (tzv. inscriptio) a na konci mělo být místo a datum vydání (tzv. subscriptio).[20]

Pro ukázku zde mohu uvést konstituci C 1. 2. 2.[21] od císařů Gratiana, Valentiana a Theodosia (možno vidět v inskripci), zabývající se z podstaty obsahu věcmi víry (zde se konkrétně jedná o možnost pohřbívání lidských těl do kostelů zasvěcených apoštolům a mučedníkům) následně v subskripci lze vidět jména vládnoucích císařů, datum, místo, adresnost městskému praefectovi a kdo byl v daném roce konzulem (roku 381 třetího dne před srpnovými Kalendami, tedy 30. července, Heraklei během konzulátu Euchariova a Syagriova).

Imperatores Gratianus, Valentinianus, Theodosius. Nemo apostolorum vel martyrum sedem humandis corporibus existimet esse concessam. * GRAT. VALENTIN. ET THEODOS. AAA. PANCRATIO PU. *<A 381 D. III K. AUG. HERACLIAE EUCHERIO ET SYAGRIO CONSS.'''

Sbírka obsahovala konstituce od dob Hadriána až po konstituce od Iustiniána.<ref>The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 24. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/corpjurciv.htm</ref> Komise měla od Iustiniána výslovně povoleno pozměňovat simplifikovat a vyškrtávat v původních kodifikacích, stejně tak také spojovat vícero zákonných textů v jedno, tak aby se docílilo co nejasnějšího textu bez zbytečných kontradikcí, opakování a tak, aby co nejlépe vyhovoval potřebám praxe.[22] Tato pravidla pro sestavování kodexu stanovil Iustinián v konstituci De novo codice componendo.[23] Z podstaty císařských konstitucí vyplývá, že v díle byly obsaženy prameny normativní povahy, avšak i tak často velmi kazuistické.[24] Pro představu jednotlivých konstitucí (včetně předmluvy) je vhodné si přečíst jejich latinské znění, které je na stejné dvojstraně přeloženo do češtiny v knize Prameny římského práva = Fontes iuris Romani[25]. Znění v latině (včetně prováděcích konstitucí, avšak bez některých konstitucí, jež jsou psány v řečtině a na konkrétní stránce nejsou uvedeny) je pak možno nalézt zde[26], případně překlad do angličtiny (opět včetně předmluv) zde[27].

Recepce, rekonstrukce a překlady

Jak již bylo zmíněno výše, jediným dochovaným hmotným pramenem k poznání latinského textu (ač nekompletní) je Veronský palimpsest, avšak v rámci Byzantské říše byl kodex přeložen do Řečtiny, která zde byla úředním jazykem a v rámci 9. století se jeho zjednodušené verze objevila jako součást sbírky Basiliky (počátek kodifikačních práci již za Lvova otce Basileia I.[28]) vydaná císařem Lvem VI.[29] Téměř plná verze kodexu byla zrekonstruována na konci 12. stol. a během století 16. byl doplněn o zákony vyhlášené v řečtině.[30]

Co se týče překladů, tak za nejzdařilejší jsou do dnešních dní považovány spisy codexu od Paula Kruegera.[31] Již zmíněný překlad do angličtiny od Samuela Parsonse Scotta bohužel nečerpal při překladu Corpus iuris civilis ze spolehlivých zdrojů.[32] Pro nás je v tomto případě relevantní s ohledem na obsah článku pouze výše citovaná publikace Codex Iustinianus od Paula Krügera.

  1. ↑ SKŘEJPEK, Michal; KINDL, Vladimír; ŠEBOR, Václav. Prameny římského práva =: Fontes iuris romani. Praha: LexisNexis, 2004. s. 321. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:ac25e533-c888-4229-b1ee-0026c72db7fa
  2. ↑ Nutno vzít v úvahu, že corpus iuris civilis je novodobý pojem a pokud se dříve užívalo souborné pojmenování, tak bylo nejspíš užito pojmu tria volumina viz FALADA, David. Recepce římského Práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016. s. 61.
  3. ↑ SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  4. ↑ Tamtéž.
  5. ↑ Tamtéž.
  6. ↑ KINCL, Jaromír a URFUS, Valentin. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. s. 68. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:27545aa0-9c82-11e6-89b1-5ef3fc9ae867
  7. ↑ SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  8. ↑ Tamtéž.
  9. ↑ KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 43. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:07119a50-d6e0-11e4-9c07-5ef3fc9bb22f
  10. ↑ SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 321.
  11. ↑ KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  12. ↑ Tamtéž.
  13. ↑ FALADA, Op. cit., s. 63.
  14. ↑ Srovnej SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 35. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:005eae60-e4d9-11e6-9e7e-001018b5eb5c. Zde se objevuje jiné datum vydání konstituce Cordi, konkrétně 17. prosinec roku 534, který se shoduje s datem v Scottově překladu. Avšak v SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287, se opravdu vyskytuje datum 16. listopadu roku 534. Je tedy možné vzhledem k pozdějšímu vydání Římského soukromého práva: systému a institucí, že původní datum je překonané, avšak není tím vysvětleno užití data 16. listopad 534 v roce 2004, když budeme brát v potaz třeba právě Scottův překlad, který vznikl již v roce 1932.
  15. ↑ SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  16. ↑ Tamtéž.
  17. ↑ Tamtéž.
  18. ↑ Tamtéž.
  19. ↑ Tamtéž.
  20. ↑ KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  21. ↑ KRUEGER, Paulus (recensuit) Codex Iustinianus. Berolini : Apud Weidmanos, 1877. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 2. 2021]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/codjust.htm
  22. ↑ KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  23. ↑ Tamtéž.
  24. ↑ FALADA, Op. cit., s. 59.
  25. ↑ SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 321 - 329
  26. ↑ The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 26. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/codjust.htm
  27. ↑ The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 24. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Anglica/codjust_Scott.htm Uvádím Scottův překlad vzhledem k snadné dostupnosti, i přesto, že na stránce samotné se jeho překlad označuje za nespolehlivý.
  28. ↑ ZÁSTĚROVÁ, Bohumila. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. s. 151. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:48a5dcb0-97f5-11e6-9328-005056825209
  29. ↑ Více zde: CHITWOOD, Zachary. The “Cleansing of the Ancient Laws” under Basil I and Leo VI. In: Byzantine Legal Culture and the Roman Legal Tradition, 867-1056. Cambridge University Press, 2017. s. 16-44.
  30. ↑ JOLOWICZ, Herbert Felix; NICHOLAS, Barry. A Historical Introduction to the Study of Roman Law, Cambridge University Press, 1972. s. 496.
  31. ↑ doplnit
  32. ↑ KEARLEY, Timothy G. The Enigma of Samuel Parsons Scott. Roman Legal Tradition. 2014, vol. 10. s. 1; s. 30 Dostupné z:
Autoři článku: Denis Šašo (Denis Šašo)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Kodex&oldid=185024“