Nutná obrana

Nutná obrana je jednou z okolností vylučujících protiprávnost.

Jejím specifikem je, že se odvrací činem jinak trestným útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Jde tedy o zásah proti útoku. Tím se liší nutná obrana od krajní nouze, která směřuje proti nebezpečí. V tom je tedy nutná obrana vůči krajní nouzi speciální, protože směřuje pouze vůči jedné specifické formě nebezpečí.

Podmínky nutné obrany

• Jedná se o odvrácení útoku, který bezprostředně hrozí nebo trvá
• Způsob obrany nesmí být zcela zjevně nepřiměřený (= podmínka přiměřenosti)
• Odvrací útok od sebe nebo od jiného (je tedy možná pomoc v nutné obraně, kdy je pomáháno někomu jinému, na koho útok směřuje)

Bezprostředně hrozící nebo trvající útok

Jednání v nutné obraně by jinak zpravidla bylo povahy trestného činu, ale nezbytnou podmínkou to není. V případě, že by to byl trestný čin, tak na něj tak nepohlížíme, protože jedním z pojmových znaků trestného činu je protiprávnost, ale právě okolnostmi vylučujícími protiprávnost je protiprávnost vyloučena.

Útokem nemusí být pouze fyzický útok (ve smyslu násilného jednání směřujícího proti tělesné integritě), ale je jím každé úmyslné jednání člověka. Útok může směřovat proti jakémukoli zájmu chráněnému trestním právem. Útok může mít podobu jak konání, tak opomenutí (např. návštěva nechce opustit dům a tím útočí proti domovní svobodě - je možné jednat v nutné obraně a dostat tuto osobu ven).

Za útok je možné považovat i akt úřední osoby, který tato osoba vykonává v souvislosti s pravomocí. V tom případě dojde k naplnění podmínek nutné obrany, pokud jednání této osoby nemá ani ty nejzákladnější aspekty výkonu veřejné moci. Tedy pokud tato osoba už zcela překročila rámec svojí pravomoci. Často tato úřední osoba už i páchá trestný čin.

Např. Policista zastaví pana A, když jede na kole. Chce mu udělit pokutu, ale zničeho nic ho začne mlátit obuškem. Dochází tak k použití donucovacího prostředku v rozporu se zákonem. Je zde tedy možné se bránit a použít nutnou obranu.

Je třeba od sebe odlišovat útok a trestný čin. Přestože útok je většinou trestným činem, nemusí tomu tak být vždy. Útočník nemusí být trestně odpovědný třeba z důvodu nedostatku věku, nepříčetnosti, ve skutkovém omylu a podobně.

Např. útok 14letého nezletilého basebalovou pálku je možné odvrátit nutnou obranou. A to i přesto, že se nejedná o trestný čin, ale o čin jinak trestný.

Tato situace zde ale nebyla vždy. Za dřívější právní úpravy se dovozovalo, že takové jednání osob není útokem, celou situaci tak bylo nutné posoudit jako krajní nouzi. Trestně neodpovědná osoba přitom mohla způsobit stejně závažný nebo i závažnější následek, ale posuzovalo se to podle jiných kritérií. Mezi ně patří u krajní nouze i subsidiarita. Tedy pokud byla možnost utéci k vyhnutí se útoku, bylo nutné utéci. Tato podmínka se přitom u nutné obrany nevyžaduje. Subsidiarita není podmínkou u nutné obrany. Tedy i když mám možnost utéci, nemusím tak udělat a mohu se bránit.

To, že útočil 14letý a ne 25letý "vazoun" se pak zohlední u podmínky přiměřenosti.

Aby bylo možné použít nutnou obranu, útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat (§ 29). Bezprostřední hrozbou přitom rozumíme, že je z okolností zřejmé, že útok bude bezprostředně následovat. Obecně totiž platí, že není třeba čekat na útok. Není třeba čekat na první ránu. Obranu je možné začít už ve chvíli, kdy ještě útok nezačal, ale už bezprostředně hrozí.

Např. pana A obklíčila skupina osoba. Jeden drží baseballovou pálku, další nůž, třetí mává nad hlavou řetězem. V tomto případě je evidentní, že zde bezprostředně hrozí útok.

Nutná obrana není možná, pokud útok už skončil (tj. útočník leží na zemi, nebo utíká). Skončením útoku se ovšem nemyslí krátká přestávka v boji - např. pokud byl útočník sražen na zem, ale sbírá se. V tomto případě není nutné od obrany upustit - naopak není nutné čekat, až vstane a znovu zaútočí. Je možné využít situace.

Pan A vlastní zlatnictví. V pravé poledne do obchodu vniknul maskovaný muž, který namířil na pana A pistoli a zakřičel, ať mu dá všechnu hotovost v pokladně a šperky vystavené ve vitríně. Pan A byl ovšem na takové situace připraven a zpod pultu pohotově vytáhl brokovnici. Zaskočený zloděj z respektu před obří brokovnicí nezmohl na nic jiného než zahození zbraně a vyběhnutí z obchodu. Pan A nyní už nemůže po zloději střílet, útok už skončil a tedy už není možné jednat v nutné obraně.

Konec útoku je nutné odlišit od dokonání činu. To nás zajímá zejména u trestných činů proti majetku. Pokud zloděj vytrhne někomu z ruky kabelku a utíká pryč, trestný čin krádeže už je dokonán, ale útok trvá dál - a to až do okamžiku, kdy si odnese kabelku do relativního bezpečí. U zloděje z předchozího případu by tedy pan A mohl stále jednat v nutné obraně a zloděje stíhat, pokud by zloděj z obchodu něco ukradl a utíkal s lupem pryč. Stále totiž trvá útok proti majetku.

Na rozdíl od krajní nouze u nutné obrany se nevyžaduje podmínka subsidiarity. Pokud někdo čelí útoku, i když má reálnou možnost, jak se mu vyhnout (např. útěkem), tak nemusí. Může zůstat a bránit se.

Nutná obrana musí být zaměřena výhradně proti útočníkovi. V případě, že by byla postižena třetí osoba, tak už se nejedná o nutnou obranu. To ale neznamená, že bude tato osoba trestně odpovědná. Tuto situaci totiž můžeme posoudit jako krajní nouzi.

Pan A pracuje v bance. Jedním z jeho benefitů je, že má k dispozici služební auto. Když byl jedno na cestě z práce domů a stál na křižovatce na červenou, přiskočil k němu útočník, otevřel dveře auta a namířil na něj zbraň. Ve strachu o svůj život z auta vystoupil a přenechal jej útočníkovi. Škoda byla způsobena na majetku třetí osoby (banky jako zaměstnavatele) a nesměřovala tedy vůči útočníkovi. Proto se nejedná o nutnou obranu. Pan A ale nebude trestně odpovědný, protože se na jeho jednání vztahuje jiná okolnost vylučující protiprávnost - krajní nouze.

Vyprovokovaný útok

I proti vyprovokovanému útoku je možné použít nutnou obranu.

Např. Pan A se hádal s panem B. Pán B se naštval a začal po panu A házet kameny. Jednání pana A může být následně posouzeno jako nutná obrana.

Jiná situace by ovšem byla, pokud by byl útok záměrně vyprovokovaný, aby bylo možné použít nutnou obranu. Záměr v tomto případě směřuje dál - směřuje až k té nutné obraně.

Přiměřenost

Podmínkou nutné obrany je přiměřenost. Na rozdíl od krajní nouze, kde je kritérium přiměřenosti nahrazeno kritériem proporcionality, což má úplně jiné důsledky. Zatímco u krajní nouze je nutné, aby nebyl způsobený následek, který byl stejně závažný nebo závažnější než hrozil, u nutné obrany postačuje, že obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Je zde tedy záměrná terminologická odlišnost, aby došlo k jednoznačnému rozlišení u požadavků na míru intenzity i krajní nouze a nutné obrany. Charakter a posuzování podmínek jsou totiž odlišné. Zatímco u krajní nouze se srovnávají následky (např. lidský život vs. majetek, jeden lidský život vs. dva lidské životy), u nutné obrany srovnáváme způsob útoku a způsob obrany.

Způsob útoku je dán z velké části intenzitou tohoto útoku. Tj. jestli útočník páchá čin se zbraní, jestli útočí násilím či jen výhružkami. Nejde ale pouze o intenzitu, zahrnují se i jiné okolnosti a jedná se tedy o širší vymezení. Zahrnuje se také to, kdo útok provádí (např. moje znalost, že o útočníkovi je obecně známo, že je agresivní osoba), kde je útok prováděn (např. útok v tmavém zapadlém místě, kde se pomoci nedovolám a nikdo mi není schopen pomoci oproti útoku za slunného dne uprostřed náměstí plného lidí), počet útočících osob.

Formulace, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, byla zvolena, aby obránci byl dán co nejširší prostor pro obranu. O vybočení z nutné obrany půjde až v případě jednoznačného vybočení. Je možné se tedy bránit nepřiměřeně, ale není možné se bránit zcela zjevně nepřiměřeně. Je možné tedy způsobit i závažnější následek, než který hrozil. Následky se totiž posuzují u krajní nouze, u nutné obrany ne. Pokud se útočník bude pokoušet znásilnit ženu, ta ho může i zabít i přesto, že způsobený následek je určitě závažnější.

Při posuzování, jestli obrana byla či nebyla zcela zjevně nepřiměřená, je třeba neposuzovat jen z nadhledu, co ještě mohlo stačit a co nemohlo stačit. V případě útoku se obránce nenachází v duševně vyrovnaném stavu. Jedná ve stresu a v rozrušení a k tomu se musí přihlížet. Pokud někdo krade kolo, tak po něm není možné začít střílet, to by bylo jednoznačně nepřiměřené. Mezi veřejností ale panuje představa, že obránce má svázané ruce.

Častý mýtus je, že není možné použít zbraň proti neozbrojenému útočníkovi. Obránce má relativně široké možnosti.

Nutná obrana vs. rvačka

Rvačka je trestný čin dle § 158. Rvačka je vzájemné napadání více osob. Rozdíl je v tom, že u rvačky není možné rozpoznat počátečního iniciátora útoku.

- posuzování situací, kdy osoba použije nástražné systémy o tzv. preventivní nutná obrana o za situace, kdy se nástražný systém spustí a způsobí útočníkovi újmu  problém je, který moment považovat za rozhodující • moment, kdy je nastražený systém – v tom případě by to nesplňovalo podmínky, protože v ten moment nehrozí útok bezprostředně • moment, kdy ten systém spustí – v ten moment se o nutné obraně hovořit dá, protože ten systém spustí až v moment, kdy útok trvá  názory se vyvíjeli – v roce 2007 NS judikovat případ, kdy nějaký člověk měl kůlnu a v něm harampádí – a věděl, že mu tam bezdomovci chodí krást • pod podlahu kůlny nastražil minu – jednomu zloději výbuch utrhl nohu o jednak se jednalo o nepřiměřenou obranu o ale navíc tehdy NS konstatoval, že rozhodující moment je ten, kdy to tam nalíčil – konstatoval tedy, že to byla předčasná obrana – tedy se vůbec nedalo uvažovat o omluvitelnosti na základě nutné obrany • pak došlo k přehodnocení stanoviska – NS už jako rozhodující moment pro posouzení jednání vzal moment, kdy nástražný systém spustí o ale musí být nekompromisně posuzována podmínka přiměřenosti – posuzovat situaci tak, jako kdyby tam obránce sám byl a sám by použil nějaký prostředek nutné obrany o pokud by samostříl nějakého zloděje zabil, pravděpodobně by se jednalo o zcela zjevně nepřiměřenou obranu • Ščerba by už vůbec nemluvil o situaci, kdy to postihne někoho omylem – např. nějaký kluk by si zkracoval cestu přes jeho zahradu - i u nutné obrany hovoříme o excesu (vybočení z podmínek nutné obrany) o exces extenzivní – označení pro situace, kdy obránce nedodrží časové meze nutné obrany – buď pokud je obrana zahájena předčasně (útok ještě nehrozí), nebo je provedena až po skončení útoku o exces intenzivní – obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku  pokud dojde k takovému excesu, pak není vyloučena protiprávnost a osoba, která vybočila z mezí nutné obrany, je trestně odpovědná  je nutné čin posuzovat podle obecných zásad a posuzovat i zavinění „obránce“ • a to i zavinění ve vztahu k excesu • např. pokud vybočím z mezí nutné obrany a zabiju útočníka – vždy je nutné konstatovat, že následek byl způsoben úmyslně, ale je nutné posoudit, jestli úmyslně vystoupil z mezí nutné obrany o většinou k excesu z nutné obrany dochází nedbalostně, kdy si obránce neuvědomí, že používá už příliš intenzivní způsob obrany • ale jsou i situace, kdy původní obránce exces provádí zcela úmyslně o např. situace odvety – dostihne prchajícího útočníka a dorazí ho

Závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí přitom odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 39 Listiny, zakotvujícím zásadu nullum crimen sine lege, či čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. presumpcí neviny.

S odkazem na judikaturu německého Spolkového soudního dvora Ústavní soud nadto upozornil, že v situaci excesu z putativní nutné obrany ostatně nelze vůbec vražedný úmysl konstruovat.

Ústavní soud proto uzavřel, že ani při hlubokém respektu k potřebě ochrany příslušníků Útvaru rychlého nasazení a dalších policistů nelze připustit, aby stát "vytvořil" pravomocně odsouzeného vraha z člověka, jenž se nedopustil žádného trestného jednání, ve svém obydlí nepře-chovával věci důležité pro trestní řízení, nebyl v žádné trestní věci ani podezřelý, ani obviněný, neměl ani záznam v registru trestů a přestupků a jen v jednom okamžiku, poté, co byl nad ránem náhle probuzen mimořádně intenzivním násilným pokusem skupiny osob o vyražení dveří a vstup do domu, a v úmyslu chránit sebe, svou manželku a tři nezletilé dcery před domnělými kriminálníky, uvnitř svého vlastního obydlí jedenkrát vystřelil z legálně držené zbraně proti vstupním dveřím, přičemž došlo k nezávažnému poranění zasahujícího příslušníka jednotky URNA.