Osvojení nezletilého
Osvojení nezletilého
Obecně
Osvojení nezletilého (plně nesvéprávného dítěte) je již tradičním institutem kontinentálního rodinného práva. Z pohledu historického začalo být osvojení nezletilého součástí evropských právních řádů především po druhé světové válce a to z důvodu existence velkého množství sirotků nebo naopak párů, které o své děti během války přišly.
Současnou úpravu tohoto institutu nalézáme v občanském zákoníku, konkrétně jeho části druhé. Tato úprava vychází především ze standardů zavedených Listinou základních práv a svobod (především ochrana jednotlivce, právo na rodinný život). I přes to, že ze smyslu tohoto institutu zcela nepochybně vyplývá, je v Listině explicitně zachycena subsidiární povaha této náhradní rodinné péče. Konkrétně jde o ustanovení čl. 32, odst. 4, který říká, že „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.1 “
Vymezení pojmu osvojení
Osvojení je statusovou změnou a rozumí se jím přijetí cizí osoby za vlastní za účelem vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě. O této statusové změně rozhoduje na návrh soud. V důsledku jeho rozhodnutí se dítě stává členem jeho nové, „osvojitelské“, rodiny. Osvojení je nově vnímáno jako forma rodičovství, nikoli jako náhradní péče o dítě.
Zákon klade důraz na to, že se musí jednat o nezletilého, tedy osobu mladší 18 let, která nenabyla plné svéprávnosti2. Tato osoba také před dovršením věku 18 let nesmí uzavřít manželství, jinak by se na ni v kontextu osvojení nehledělo jako na nesvéprávného nezletilého.
Další podmínkou, která musí být obligatorně splněna, aby mohlo dojít k osvojení nezletilého, je tzv. osvojitelnost nezletilého. Tou se rozumí případy, kdy dítě nemá své vlastní rodiče nebo se o něj ze závažných důvodů nemohou starat (např. z důvodu duševní poruchy, závažných zdravotních problémů apod.).
Dítěte se nelze vzdát nebo zříci (za výjimku lze však považovat odložení dítěte do babyboxu, zde však většinou nebývá totožnost rodičů známa a zákon ani neumožňuje ji zjišťovat např. z kamerových záběrů před vchodem do nemocnice). Rodičovství nezaniká ani udělením souhlasu k osvojení (v některých případech však ano, např. při domněnce nezájmu). Tento souhlas je zásadním předpokladem pro osvojení dítěte. O osvojení dítěte nemůže být rozhodnuto tehdy, kdy existuje někdo z blízkých příbuzných dítěte, který je ochoten a schopen se o dané dítě starat a pečovat o něj a učiní v této věci návrh soudu3.
Jak již bylo uvedeno výše, osvojení má ryze subsidiární povahu a přichází v úvahu pouze tehdy, pokud život dítěte v jeho přirozené rodině není možný.
Dítě zásadně nemůže být odňato rodičům proti jejich vůli – nesmí se tak stát ani z důvodu jejich sociálních poměrů, neuspokojivé bytové situace nebo nedostatečné vyspělosti některého z rodičů. Na druhé straně rodič může dát souhlas s osvojením pro futuro, tedy bez znalosti o konkrétním páru nebo jednotlivci, který si dítě osvojí.
Osvojení dítěte je nezrušitelné a to opět s ohledem na právo dítěte vyrůstat v příznivém rodinném prostředí, tedy časté stěhování z rodiny do rodiny by pro dítě zcela jistě nebylo vhodné. Z ustanovení § 810, odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) vyplývá, že pokud je rodič řádně poučen a rozhodne se udělit souhlas k osvojení svého nezletilého dítěte, respektive o dítě zjevně neprojevuje zájem, a osvojitel je na svoji novou roli připraven, měly by být obě strany tímto svým rozhodnutím v zásadě vázány4. O případné zrušitelnosti osvojení lze hovořit pouze v prvních třech letech jeho trvání, neboť podle § 840, odst. 2 OZ dochází uplynutím tří let ke konverzi zrušitelného osvojení v nezrušitelné.
Druhy osvojení
V případě osvojení nezletilého přichází do úvahy pouze tzv. osvojení úplné, tedy slovy zákona „přijetí cizí osoby za vlastní“ (§ 794 OZ). V případě osvojení úplného přestává být dítě právní mocí rozsudku o svém osvojení příbuzným v rodině svého původu a stává se členem svojí nové, tedy osvojitelské rodiny. Ve vztahu k rodině původu dítěte zanikají všechny vazby, tedy s nimi i nárok na výživné či účast na dědické posloupnosti (nabytí dědictví ze závěti nebo z dědické smlouvy není vyloučeno, zůstavitel však musí dodržet zákonná ustanovení o dílu pro nepominutelného dědice).
Právní mocí rozsudku o osvojení se ze zájemců o osvojení stávají rodiče daného dítěte a ze zákona jim tak náleží rodičovská odpovědnost a právo ji vykonávat.
Mimo dikci zákona lze, na půdě spíše doktrinální, rozlišovat ještě osvojení přímé a nepřímé. O osvojení přímé půjde tehdy, pokud se rodiče dítěte a zájemci o osvojení navzájem znají. Opakem je pak osvojení nepřímé, které je zprostředkováno státem.
Dále můžeme rozlišovat osvojení podle toho, kdo se stane osvojitelem na společné osvojení manželů a osvojení individuální.
Předpoklady osvojení
Naplnění zákonných předpokladů je nutné pro to, aby k osvojení došlo, tedy pokud některý z předpokladů není naplněn, nemůže k osvojení dojít. Některé předpoklady jsou v zákoně upraveny výslovně, jiné pak vyplývají z účelu osvojení a zásad rodinného práva. Nutnost splnění určitých předpokladů mohou také zakládat mezinárodní smlouvy v této oblasti.
Předpoklady lze rozdělit do několika kategorií a to podle toho, na čí straně jsou tyto předpoklady dány.
Předpoklady na straně rodiny původu dítěte:
- chybějící nebo nedostatečné rodinné prostředí
- smrt rodiče
- odmítnutí dítěte rodičem (sem spadá i odložení dítěte do babyboxu)
- souhlas rodičů dítěte s osvojením (z tohoto pravidla existují zákonné výjimky)
- objektivní nemožnost či neschopnost rodiče o dítě pečovat
- nezájem širší rodiny dítěte o péči o něj
Předpoklady na straně dítěte:
- nemožnost vyrůstat v rodině svého původu
- zájem dítěte na tom, aby byla jeho situace řešena statusouvou změnou
- souhlas nezletilého dítěte s osvojením (v návaznosti na jeho věk a rozumovou vyspělost)
Předpoklady na straně zájemce o osvojení nezletilého:
- vůle nalezené dítě osvojit
- správná motivace, pohnutky
- vhodný zdravotní stav
- přiměřený věkový rozdíl
- osvojitel není blízkým příbuzným osvojovaného dítěte
- ochota přijmout dítě do okamžité péče (fakultativní)
- přijetí dítěte do preadopční péče
- podání návrhu na zahájení soudního řízení ve věci osvojení nezletilého
Další předpoklady:
- zprostředkování osvojení (výjimkou bude osvojení přímé, viz výše)
- kladné rozhodnutí soudu o preadopční péči
- vytvoření (alespoň základů) takového vztahu mezi zájemcem o osvojení a osvojovaným dítětem, jaký je pravidlem mezi rodičem a dítětem
- rozhodnutí soudu o osvojení (musí být dáno vždy)5
Právní následky osvojení
Jak již bylo několikrát výše uvedeno, osvojení představuje statusovou změnu. Ta má za následek to, že dítě přestává být právní mocí rozsudku o osvojení příbuzným v rodině původu a stává se dítětem svého osvojitele a příbuzným v jeho rodině tak, jako by se do této rodiny narodilo (§ 833 a 771 OZ).
Bez důležitosti není také ustanovení § 834 OZ, které nám říká, že jestliže bylo osvojeno dítě, které je samo rodičem, vztahují se účinky tohoto osvojení i na jeho dítě.
Osvojení vyvolává zásadně následky v několika rovinách, především osobní a majetkové.
Osvojením se osvojitel, resp. osvojitelé stávají nositeli rodičovské odpovědnosti k dítěti, mají ex lege vyživovací povinnost k dítěti a mají povinnost informovat dítě o faktu osvojení, jakmile to bude vhodné, nejpozději do zahájení školní docházky.
Osvojení má následky jak za života, tak i pro případ smrti. Osvojením dochází ex lege ke změně příjmení dítěte na příjmení osvojitele. Pokud je však osvojováno dítě starší 15 let a se změnou příjmení nesouhlasí, rozhodne soud o tom, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele6.
Zrušení osvojení
K zániku osvojení nedochází v souvislosti s dosažením zletilosti ani smrtí dítěte či osvojitelů (důsledek statusové změny, kterou osvojení představuje). Zánik totiž podle zákona není možný, respektive o něm zákon nehovoří, hovoří ale o možnosti zrušení.
Osvojení může být zrušeno pouze tehdy, jsou-li pro to závažné důvody. Návrh na zrušení může podat jak osvojenec, tak i osvojitel. Pro návrh na zrušení stanoví zákon tříletou lhůtu, která běží od právní moci rozsudku o osvojení.
Výjimkou je situace, kdy došlo k osvojení v rozporu se zákonem, tehdy je možné podat návrh na zrušení kdykoliv.
Zrušením osvojení zanikají všechna práva a povinnosti mezi osvojitelem a osvojencem a další práva a povinnosti z tohoto poměru vzniklé. Následkem zrušení osvojení je také změna příjmení osvojence na původní příjmení. Osvojenec však může prohlásit, že si své stávající příjmení ponechá.
Zdroje
- HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 366 s.
1čl. 32, odst. 4 zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
2§ 802 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník
3HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 152
4op. cit., s. 153
5HRUŠÁKOVÁ, M.; KRÁLÍČKOVÁ, Z.; WESTPHALOVÁ L. a kol. Rodinné právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 156
6op. cit., s. 168