Prameny římského práva

Z Iurium Wiki

Chápání pramenů římského práva

Na prameny lze nahlížet z několika hledisek. Všechny prameny mohou být rozděleny do 2 velkých skupin:

  • Prameny poznání – dochované prameny, z kterých čerpáme informace o římském právu
    • Právní texty – sem můžeme zařadit barbarské zákoníky (např. Lex Romana Visigothorum), středověké rukopisy justiniánských zákoníků, díla římské právní vědy (např. Gaiovy Institutiones)
    • Literární texty – díla římských a řeckých historiků (např. Livius – Ab urbe condita, Polybius – Historiai), filosofické a odborné spisy (např. Cicero – De re publica), soudní řeči (např. Cicero – Pro Sestio), divadelní hry (např. Terentius), básnická díla (např. Vergilius, Ovidius)
    • Epigrafické památky – nápisy obecné povahy ( náhrobní), nápisy obsahující texty právních norem ( např. lex agraria, lex metalli Vipascensi)
    • Numismatické památky – nápisy a vyobrazení na mincích
    • Archeologické nálezy – nálezy dobových písemných dokumentů a jiné artefakty
  • Prameny produkční - druhy právních pramenů, z kterých bylo tvořeno římské právo[1]

Království

Doba královská se datuje od poloviny 8. do 510 př. n. l. Jedná se o nejstarší období Říma, a je nutno poznamenat, že Řím nebyl v této době nic víc než obec zaměřená na zemědělskou činnost. [2]Na území Říma existovala rodová společnost, která byla nejvíce ze všeho ovlivněna obyčeji a náboženskými představami.[3] Rozlišujeme 3 základní typy pramenů z této doby:

Mores maiorum

  • Vzory, zvyk předků[4], jedná se o dlouhodobé, ustálené jednání v konkrétních situacích, které se bralo za platné a jediné správné jednání, odkazem na něj se argumentovalo u soudu.[5]
  • Podobně jako consuetudo seřadí do nepsaného práva.

Consuetudo

  • obyčejové (zvykové nepsané právo), jedná se o vůbec nejstarší pramen římského práva soukromého. Pod obyčejové právo se řadí právo, které se užívalo dlouho a s přesvědčením o jeho závaznosti se zachovávalo. V Římě bylo velmi rychle nahrazeno zákony a nařízeními magistrátů.[6]
  • Obecně se jednalo především o pravidla kultová, ale i světská. Znalost a výklad těchto norem byl na kněžích, obyčejným lidem byla právní věda utajována a znepřístupňována. Tito kněží byli označováni jako pontifikové.[7]
  • Narozdíl od zvyku předků je vynutitelný, k vynutitelnosti právního obyčeje, ale musely být splněny určité podmínky:
    • usus longaevus - dlouhotrvající neměnné chování v určité situaci
    • tacitus consensus populi - tichý souhlas národa
    • opinio necessitatis - přesvědčení o jeho právní závaznosti[8]

Foedera patris gentium

  • dohody uzavírané náčelníky římských rodů

Leges regie – neboli královské zákony

  • Tyto zákony byly vyhlašovány římskými králi, často doplňovaly či upevňovaly obyčejová pravidla. Na počátku republiky byly údajně sepsány – ius civile Papirianum. [9] Podobně jako byl právní obyčej nejstarší pramen římského práva, tak leges regiae jsou považovány za nejstarší římské právní normy. Tyto zákony se nedochovaly v autentickém znění. Přesná legislativní procedura není známá. Je možné, že byly předkládány ke schválení kuriátnímu shromáždění, nebo byly vyhlašovány přímo samotným králem. Druhým pohledem historiků na královské zákony vychází z faktu, že mnohé zákony měly náboženský obsah a byly tak vdávány králem coby veleknězem římského národa – jeho výroky pak byly chápány jako určitý druh orákula.[10]
    • pozn. existovalo 30 kurií, a vždy po 10 se sdružovaly v tribus. Při hlasování se nepočítaly hlasy jednotlivců, ale hlasy kurií.
  • Mezi významné panovníky této doby patřili nepochybně kupříkladu Numa Pompilius, Servius Tullius či Tarquinius Superbus. Z hlediska vydávání zákonů je největší aktivita připisována zejména Numovi a Serviovi - ten prý vydal dokonce 50 zákonů.[11]
 Dionysios 2, 26-27: (Romulus) omnem potestatem in filium patri concessit, idque toto vitae tempore, sive eum carcere includere sive verberare, sive vinctum ad opera rustica detinere sive occidere vellet … Etiam vendere filium permisit patri; … quin etiam hoc concessit patri, ut usque ad teriam venditionem per filium adquireret: post tertiam vero venditionem liberabatur filius a patre.

překlad: 
Dionysios 2, 26-27: (Romulus) ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať již je chtěli uvěznit, zbočovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit … Také otci dovolil prodat syna; … dokonce otci dovolil nabýt syna až třetím prodejem. Po třetím prodeji se syn osvobozoval z moci otce.[12]

Republika

Právo se postupně vyvíjí společně s vyvíjením římské společnosti. Právo se začíná více zapisovat a stává se přístupné i veřejnosti. V období republiky vzniká také nová oblast práva – právo praetorské, které z velké části přispělo k rozvoji soukromého práva. S postupem času je počet pramenů římského práva stále rozmanitější.

Ústava republiky stála na myšlence suverenity národa, kterážto byla vykonávána v národním shromáždění (comitia)- organizovaném podle centurií, později i podle tribuí.[13] Se vznikem centurií bylo obyvatelstvo rozděleno do 5 tříd a každá třída se dlila na určitý počet centurií - platilo, že nejbohatší vrstva měla vždy takový počet centurií, aby v hlasování měla převahu. Hlasovalo se nikoli za jednotlivce, ale za centurii (popř. tribus). Naopak dle systému tribuí bylo obyvatelstvo rozděleno do okresů - tak vznikají 4 městské okresy (rozdělením Říma, tento počet zůstal neměnný) a počet venkovských okresů narostl ke konečnému číslu 31.[14]

Za období republiky dochází i k tomu, že se na území Říma nachází větší počet cizinců. Tito cizinci nejsou zpočátku vázáni právem, jsou tedy bez právní ochrany. Ius civile bylo totiž podle principu personality omezeno jen na římské občany. To se mění v pol. 3. stol. př. n. l., kdy vzniká právo cizinecké a je zřízen zvláštní praetor peregrinus.[15]

Consuetudo - obyčejové právo

  • základní pramen římského práva i nadále zůstává velmi podstatným pramenem pro nepsanou ústavu či administrativní pravidla

Lex - zákon, norma 

Gaius, I.3 
Lex est, quod populus iubet atque constituit. 
Překlad: Zákon je to, co národ přikazuje a stanoví.
  • Byly přijímány na lidových shromážděních (Comitia centuriata, comitia curiata, comitia tributa). Návrh mohl podat pouze římský magistrát, lidové shromáždění jej pak jako celek buď odmítlo nebo přijalo. Návrh musel být uveřejněn minimálně 24 hodin před hlasováním. Z počátku musely být zákony ještě potvrzeny senátem, v pozdějších letech byl souhlas senátu udělován předem. [16] Pro potřebnou evidenci byly zákonům dávána jména po jejich navrhovatelích (např. Lex Tullia). Obecně platila zásada „Lex posterior derogat priori“ (Zákon pozdější ruší zákon starší.)[17]

Leges můžeme dělit:

  • leges datae – dané zákony, vyhlašovány přímo úředníky jednostranně, na základě předchozího zmocnění
  • leges saturae – smíšené zákony, obsahovaly heterogenní ustanovení

Podle závaznosti se zákony mohou dělit:

  • leges perfectae - tzv. dokonalé zákony, obsahovaly sankci, jednání v rozporu s nimi bylo neplatné
  • leges minus quam perfectae – tzv. méně dokonalé zákony, obsahovaly sankci, jednání v rozporu s nimi bylo platné
  • leges imperfectae – tzv. nedokonalé zákony, chyběla jim sankce, a jednání v rozporu s nimi bylo platné[18]

Návrh zákona

  • Návrh zákona musel být před projednáním veřejně ohlášen (promulgatio legis). Tento návrh podával magistrát ( lator, rogator legis) on či jím pověření pak návrh přednášeli na schůzích občanů, kde mu mohlo být odporováno. V den, kdy měl být zákon odhlasován se sešlo ještě jedno zasedání, kde se jednalo o osnově zákona, po jejím ukončení proběhlo samotné hlasování. Tam se magistrát optal, zda zákon přijímají a následně proběhlo hlasování. Ohlášením výsledků hlasování byl celý legislativní akt hotov (renuntiare) - a zákon hned vstupoval v platnost.[19]

Lex duodecim tabularum (LDT) – zákon 12 desek, patrně nejvýznamnější zákon své doby. Zákon byl přijat 450 př. n. l. Stabilizovalo se tím do té doby platné obyčejové právo. Formulace zákona jsou velmi jednoduché a přesné, kazuistického charakteru. Pokládá se za základní pramen soukromého i veřejného práva.[20] 

(LDT V. 5.) SI ADGNATUS NEC ESCIT, GENTILES FAMILIAM [HABENTO] 

Překlad: 
(LDT V. 5.) Pokud není nejbližšího agnáta, ať mají majetek příslušníci rodu.

(LDT X. 1.) HOMINEM MORTUM IN URBE NE SEPELITO NEVE URITO

Překlad: 
(LDT X. 1.) Mrtvého člověka ve městě nepohřbívej ani nespaluj.[21]

Plebiscitum 

Gaius, I.3 
Plebiscitum est, qoud plebs iubet atque constituit. 
Překlad: Plebiscit je to, co plebejové přikazují a stanoví.
  • Plebiscitum vziká díky občanské válce mezi patricii a plebeji, kdy byla nakonec patricii uznán samostatná politická organizace plebejů. Plebiscita byla přijímána na zvláštních shromáždění (concilia plebis).
  • Usnesení plebejského shromáždění (consilia plebis tributa). Původně byl tento pramen práva závazný pouze pro plebeje, později byl závazný i pro patricie.
  • Od roku 287. př. n. l. mají stejnou závaznou moc jako lex.[22] Na stejnou úroveň se zákony se dostaly dky Lex Hortensia, který nařídil, aby i plebiscitům bylo potvrzení senátu uděleno předem, a nikoli až dodatečně.[23] Ale z plebejských hromad, a tedy i z hlasování o plebiscitu, byli i nadále vyloučeni patriciové. Přesto i pro ně plebiscita platila.[24]
  • Příkladem plebiscita je například lex Aquilia, který stíhá peněžitou pokutou toho, kdo úmyslně zabil cizího otroka, či dobytek, poničil cizí věc. Zákon se zabývá i náhradou škody.[25]

Foedus

  • Označení pro mezinárodní smlouvu. Nešlo však o mezinárodní smlouvu v dnešním pojetí, byly to smlouvy, které Řím uzavíral s jinými městskými státy. Tyto smlouvy upravovaly poměry i vztahy mezi smluvními stranami jak v oblasti práva soukromého tak mezi městskými státy. V této oblasti byl poměrně značný vliv náboženství a tedy kněží.
  • Příkladem jsu například smlouvy s Kartágem.[26]

Iurisprudentia (právní věda)

  • Dle charakteru můžeme rozlišit 2 větve:
    • Kazuistická – vychází z konkrétních případů, vyhýbá se teoretickým konstrukcím a zobecnění
    • Kautelární – praktická činnost zaměřená především na oboustranně nejvýhodnější způsob uzavírání právního jednání[27]
  • Vývoj:
  1. pontifikální interpretace – pontifikové neboli kněží velmi střežili své znalosti práva a zakládali si na svém postavení "profesionálních právníků". Vydání zákona 12 desek dovedl pontifiky k činnosti interpretační, a z části i tvořivé.[28] Činnost pontifiků byla dlouho vázána a odvozována od náboženství, především i vzhledem k náboženskému zaměření římské společnosti. Mezi pravomoci pontifiků náležela spousta úkonů, jak právních tak i neprávních. Obecně je lze považovat ta zakladatele římské právní vědy. K jejich činnosti náležela jak interpretace práva, tak později i jeho aplikace.[29]
  2. laická jurisprudence – začátky laické právní vědy spočívaly ve veřejných projevech na fóru, kde se lidé mohli seznamovat s právem. Právo tak již nebylo pouze v rukou pontifik, ale i lidé začali pronikat do tajů právní vědy. Činnost laiků spočívala ve 4 typech oblastí: žalovat (agere), ochraňovat (cavere), odpovídat (respondere) a psát (scribere). Agere spočívalo v pomoci při sestavování žaloby. Cavere znamenalo pomoc při uzavírání samotných právních jednání. Pod pojmem respondere se skrývalo odpovídání na dotazy. Poslední oblast scribere se vztahovala na literární odbornou činnost. Mezi významné právníky patřil například Gaius Aquilius Gallus, Rufinus, Q. M. Scaevola Pontifex, nebo Marcus Tullius Cicero.[30]

Edicta – nařízení vydávané magistraturou 

Gaius, I. 6 
Edicta sunt praecepta eorum, qui ius edicendi habent. 
Překlad: Edikty jsou příkazy těch, kdo mají právo vydávat vyhlášky.
  • Jednalo se o veřejné vyhlášky, které vydávali zástupci magistratury, zprvu byly vyhlašovány pouze ústně, později dostala vyhláška písemnou podobu. Nejdůležitější byly soudní vyhlášky.[31]
  • Vydávali je:
    • Praetoři – vydávali je každoročně pro oblast práva soukromého (edictum perpetuum - byl v něm popsán program činnosti daného praetora). Během svého funkčního období mohl vydávat další doplňující edikty, které upravovali či měnili ten původní. Edikt obsahoval úpravu technických otázek vedení soudního řízení, seznamy žalob, mimosoudní prostředky ochrany, …
    • Kurulští aedilové – také každoročně, pro úpravu prodeje otroků a dobytka, popřípadě škodu způsobenou zvířaty
    • Správci provincií – pro jednotlivé provincie po dobu jejich správy[32]

Císařství

Hospodářské a politické problémy nakonec vedly k občanské válce, důsledkem které zanikla republika a byla nastolena monarchie. Z počátku však republika zanikla pouze fakticky nikoli formálně, jelikož stále byl užíván název Res publica Romana.

Principát

Dobou principátu je myšleno především období vlády císaře Augusta do vlády císaře Diokleciána, který zavádí dominát. Se změnou režimu vlády a rozšířením území bylo třeba změnit jak úřednický aparát tak i doplnit mnohé mezery v zákonech.[33] V platnosti zůstávají stávající prameny práva, ale posiluje se vliv římských právníků na tvorbu práva a její aplikaci.
Prameny v době principátu:

Consuetudo - obyčejové právo

  • nadále zůstává pramenem práva, je využíváno především v provinciích, kde měly místní zvyklosti značný vliv na život tamních obyvatel.

Lex

  • Lidová shromáždění přijímala zákony ještě za císaře Augusta, z převážne politických důvodů byla však činnost lidových shromáždění ve všech směrech - a tedy i zákonodárné - značně omezována. Tuto zákonodárnou pravomoc postupně přebírá senát – usnesení senátu.[34]
  • V prvních dobách principátu, kdy ještě lidové shroáždění mělo pravomoc vydávat zákony byly vydány kupříkladu lex Iulia se maritandis ordinibus nebo lex Papia Poppaea.[35] Stále platí, že se zákony pojmenovávají podle svých tvůrců či předmětu. V této době se stává, že v případě navrhovatelů více zákonů se hromadně mluví o např. leges Corneliae, leges Iuliae, leges Anastasianae, ...[36]

Edicta

  • edikty byly vydávány až do císaře Hadriana, poté byl sepsán tzv. věčný Hadrianův edikt – což byla konečná redakce všech soudních vyhlášek. Tento edikt mohl být změněn pouze se souhlasem císaře. Obsahoval 4 části, dle autorů ediktů: edikt praetora městského, edikt praetora cizineckého, edikt kurulských aedilů, edikt provinční.[37]

Senatus consultum 

Gaius, I.4 
Senatusconsultum est qoud senatus iubet atque consist, idque legis vicem optinet, quamvis fuerit quaesitum. 
Překlad: Usnesení senátu je to, co senát přikazuje a stanoví. Také ono má sílu zákona, ačkoli se o tom pochybovalo.
  • Krom shromáždění a magistrátů se na státní moci podílela i rada starších - senatus. Právně byl senát za království a celou dobu republiky pouze poradním orgánem, jeho usnesení mělo pouze charakter doporučení, které bylo následně prováděni magistráty. Přijímáno bylo prostou většinou senátorů. Toto usnesení nemělo sílu zákona. Byly pojmenovávány dle svého předmětu.[38]
  • Usnesení senátu, nahradila zákony přijímané na lidových shromážděních. Ta fakticky zanikla zákonodárná činnost komicií a byla nahrazena činností senátu. Často byla přijímána na návrh císaře. Svůj návrh mohl císař poslat písemně nebo přednést ústně, takový návrh císaře byl pak nazýván oratio principis, z tohoto podnětu pak konsul vyvolal usnesení senátu. Později již byl brán souhlas senátu s císařovým návrhem jako naprostá samozřejmost.[39]
  • Pojmenovávány byly podle císaře, který je navrhl, konsulů, za jejichž vlády vznikly, podle předmětu, podle zločince, který k němu dal podnět - S. C. Macednianum[40]

Constitutiones principum

  • za císařské nařízení je označováno všechno nařízené císařem, na formě nezáleželo. Rozlišujeme 5 typů císařských nařízení:
  1. decreta principis - rozsudek vydaný císařem v rámci jeho soudních pravomocí. Ze svého postavení to byl právě císař, kdo měl pravomoci rozhodnou na místo soudce každou soukromoprávní rozepři. Taktž se to vztahovalo na zrušení magistrátského rozhodnutí. Decreta spolu s rescripty nebyly úředními sbírkami nijak uveřejňovány, později byly sepisovány v soukromých sbírkách.
  2. edictum principis– vyhláška císaře, která upravovala problematiku celoříšského významu. Svou moc však měla pouze za života císař, jeho smrtí pozbyla právní moc, ale zpravidla se edikty předchůdců obnovovaly a velká část císařských ediktů tak měla fakticky trvalou moc.
  3. mandata principis – instrukce pro císařského úředníka před jeho nástupem do úřadu. Podobně jako edicta i ona smrtí císaře ztrácela svou právní moc, ale obnovováním se stala fakticky trvale platná.
  4. oratio – návrh unesení senátu
  5. rescriptum – odpověď na soukromý právní dotaz, odpovídal buď sám císař nebo jeho dvorský úředník. Často se jednalo o dotaz ohledně postupu v určitém soudním procesu. Rescriptum a decretum bylo závazné nejen pro daný případ, ale pro všechny případy podobného charakteru.[41][42]
Edikt Milánský, Lactancius, De moribus persecutorum
4. … qui eandem observande religionis christianorum gerunt voluntatem, citra ullam inquietudinem ac molestaiam sui id ipsum observare contendant.

Překlad: 
4. … nyní tedy může každý, kdo se chce připojit k vyznávání křesťanského náboženství, svobodně a jednoduše, bez znepokojování či obtěžování, vyznávat toto náboženství.[43]

Iurisprudentia

  • Za principátu se právní věda stává velmi podstatným pramenem. Augustus obdařil některé právníky právem veřejně odpovídat na právní dotazy v zastoupení císaře - respondere ex auctoritate principis. Za císaře Hadriana se dokonce tato odpověď právníků mohla stát závazná, pokud se na ní shodli dva autorizovaní právníci. Pokud však odpovídal právník, který k tomu nebyl císařem zmocněn, jeho odpověď neměla přílš velkou váhou a spíše se k ní nepřihlíželo.[44]
  • Činnost juristů měla i nadále kazuistický ráz. Rozvíjí se i literární činnost (také kazuistická), která napomáhá k ustálení vývoje jurisprudence v mezi určitých forem.[45]
  • Za období principátu vznikají na území Říma 2 právnické školy spjaté s významnými právníky té doby - škola Sabiánů (Labeo, Massurius Sabinus, Salvius Iulianus, Gaius, ... ) a škola Prokuliánů (Gaius Ateius Capito, Procullus, ...).[46]
  • V poklasickém období se vyčlenilo 5 významných právníků, a pouze k jejich názorům bylo při soudních posudcích přihlíženo. Císař vydal tzv. citační zákony, ve kterých bylo stnoveno, že díla těchto pěti právníků byla brána jako prameny práva, a dle nich rozhodovali i soudci. Jednalo se o tyto právníky: Papinianus, Ulpiánus, Paulus, Modestinus a Gaius. V případě, že se tito právníci neshodli, pak se rozhodlo, dle jejich většinového názoru.

Dominát

Dominát je období pozdního císařství, kdy probíhá především vulgarizace práva (jeho zjednodušování).

Consuetudo – právní obyčej

Leges generales

  • V této době jsou tímto způsobem označovány císařská nařízení. Na přelomu 3. a 4. stol. n. l. byly vydány 2 sbírky císařských nařízení (Codex Gregorianus, Codex Hermogenianus), ani jedna se nedochovala, jsou pouze částečně obsaženy v soukromých sbírkách. Tyto dvě sbírky získaly zpětnou autenticitu až za Theodesiána.
    • Codex Gregorianus byl rozdělen v libri a tituli, obsahoval konstituce od Septima Severa až do Diokleciána.
    • Codex Hermogenianus byl určitým pokračováním předešlé sbírky. Členil se pouze na tituli a obsahoval císařská nažízení od Diokleciána po Valenta.[47]
  • Codex Theodosianus – první oficiální sbírka římského práva, tato sbírka císařských nařízení byla sepsána na příkaz císaře Theodosia II. Zákoník platil v Západořímské i Východořímské říši. Kodex byl doplňován novelami (Posttheodosianae).
(Codex Theodosianus kniha V. 19.1) 
Impp. Valentin(anus) et Val(ens) AA. ad Clearchum vic(arium) Asiae. Non dubium est colonis arva, quae subigunt usque adeo alienandi ius non esse, ut, et si dua propria habeant, inconsultis atque ignorantibus patronis in alteros transferre non liceat. Dat VI. Kal. Feb. Velentin(iano) et Valente AA. conss. 

Překlad: 
Císaři Valentinianus a Valens Augustové správci Asie Clearchovi. Není pochyb, že kolonové nemají právo zcizovat pole, která obdělávají, i když mají nějaká vlastní, nesmějí je bez vědomí a povolení patronů převádět na jiné. Dáno 6. dne před únorovými Kalendami za konzulátu Valentiniána Augusta a Valense Augusta. (27. leden 365)[48]

Iurisprudentia

  • období dominátu je obdobím úpadku právní vědy, nejsou vydávána žádná nová původní díla, jsou sepisovány pouze sbírky či jiné kompiláty nebo glosy.

Justiniánské období

Římské právo zažívalo období úpadku, ze kterého ho vymanil císař Justinián. Dalo by se říci, že za jeho vlády dochází k recepci klasického římského práva.[49] Období vlády císaře Justiniána I. Došlo k sepsání významných sbírek – Tria volumnia - pod toto označení spadají Digesta, Instituce a Codex reetitae praelectionis - Dle Justiniána měly být tyto 3 sbírky považovány za jeden ucelený celek (tvrdil, že v těchto sbírkách nejsou rozdíly, které by si závažným způsobem odporovaly)[50]. Název Corpus iuris civilis se užívá až od 12. stol.

Sepsané myšlenky právníků z této a předchozí doby byly často upravovány, aby odpovídaly justiniánské době a jejím požadavkům na právo.

  • Codex Iustinianus – sbírka císařských nařízení (tvořena 528-529), po 4 letech byl zrušen
  • Digesta seu Pandectae (Dig.) – Digesta jsou tvořeny 50 knihami,které se dále dělí na partes, dále je zde dělení na tituli a rubricae. Dochovaly se v mnoha rukopisech, která však pocházela až z pozdějších let. Jedná se o sbírku výpisků z děl klasických římských právníků (vytvořena 530-533). [51] Justinián se snažil shrnout právo obsažené v dílech klasických právníků. Byla proto ustavena kompilační komise, která měla dát sbírku dohromady.[52]
(Dig VII. 1,1) PAULUS libro tertio ad Vitellium Usus fructus est ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia.

Překlad: 
PAULUS ve 3. knize K Vilelliovi Požívací právo je právo užívat cizí věci a brát z nich plody při zachování podstaty věcí.

(Dig. XLVI. 1,7) IULIANUS libro quinquagesimo tertio ad edictum Quo denim solutum repeti non potest, conveniens est huius naturalis obligationis fideiussorem accipi posse.

Překlad: 
IULIANUS v 53. knize K ediktu K naturální obligaci, tedy když nemůže být vyžadováno splnění, může být přibrán rukojmí[53]
  • Institutiones seu Elementa – právní příručka (učebnice) vytvořená během práce na Digestech, využívala systematiku Gaiovy učebnice. Dělí se na 4 knihy. Tvorbou byli pověřeni dva profesoři Theofil a Dorotheus, z nichž každý zpracoval polovinu díla. [54] Inspiraci k uspořádání knihy hledali právě u Gaia a jiných učebnic. Prameny, z nichž při sepisování díla čerpali však nikde neuvádějí, tudíž je nelze dohledat a ani prokázat jejich správnost.[55] Po dopsání institucí dal císař rozkaz, aby všechny ostatní právnické učebnice byly zničeny, a jediným pramenem byla tedy tato. Učebnice byla brána jako norma, měla tedy sílu zákona.
(Ins. II. 20, 1) Legatum itaque est Donatio quadam a defuncto relicta.

Překlad:
Odkaz je jakési darování, které bylo zanecháno zemřelým.
  • Codex Iustinianus repetitae praelectionis – sbírka císařských nařízení, byla také nazývána Novus Codex Iustinianus – nahradil Codex Iustinianus, který neodpovídal Digestům. Dělí se na 12 knih, každá se dělí na tituli a rubriky. Revizí starého kodexu byli pověřeni Dorotheus, Triabon a 3 další advokáti. Celé dílo je v rámci jednotlivých titulů řazeno časově, vždy je také zmíněn císař, který dané nařízení vydal, na konci je pak uvedeno místo a doba nařízení. [56]
(Liber X. 53, 3) Imp. Philippus A. et Philippus C. Ulpiano. Poetae nulla immunitatis praerogativa iuvantur.

Překlad: 
Císař Philippus Augustus a Philippus Caesar Ulpianovi. Básníci se netěší žádným příznivým znamením výsad.[57]
  • Novellae – Nové zákony, doplňují CIC – Corpus iuris civilis. Dle zásady lex posterior derogat legi priori, měly novely přednost před CIC. Neexistuje žádná oficiální sbírka, pouze soukromé.[58] Jednotlivé novely byly původně psány převážně řecky, některé latinsky. Novely mají úvod, kde jsou popsány úvaky, kter vedly k zapsání zákona, po nich pak následoval samotný zákon, v doslovu je pak určeno početí platnosti zákona, předpisy o publikaci, ... Justinián původně chtěl tyto novely uspořádat ve sbírce, ale v praxi to nevykonal. Většina těchto novel však byla uspořádána v jiných sbírkách (Epitome Iuliani, Authenticum, edicta Iustiniani).[59]

Pojustiniánská doba

  • Římské právo na východě

Za císaře Leva Moudrého zpracovali z Digest a jiných východních památek a komentářů v řeckém jazyce jedno ucelené dílo – Basilica. Basilica měla 60 knih. Ve 14 století byl v 6 knihách zpracovan Hexabiblos, který platil v Řecku až do poloviny 20. století.

  • Římské právo na Západě

Na západě převládla vulgarizace práva. Postupně však nastává recepce římského práva a prameny se stávají díla Glosátorů a Komentátorů. Jejich díla se stala hlavním pramenem recipovaného římského práva.[60]

Verified-stamp.png
Salak.png
             Tento článek zkontroloval doc. JUDr. Pavel Salák, Ph.D. z Katedry dějin státu a práva Právnické fakulty MU.
             Proto tento text, prosím, neupravujte, aniž byste se o tom s ním nebo s jiným zkušeným romanistou poradili.
  1. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 23-24
  2. ↑ SOMMER, Otakar. Dějiny pramenů římského práva: nástin k přednáškám. Bratislava: Spolek čs. právníků, 1922. s. 1
  3. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 16
  4. ↑ BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 187
  5. ↑ FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 26
  6. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 15
  7. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 18
  8. ↑ FRÝDEK, Miroslav, Pavel SALÁK a Renata VESELÁ. Římské právo pro bakaláře. Brno: Masarykova univerzita, 2009. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, č. 433. ISBN 978-80-210-5002-0. s. 26-27
  9. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 15
  10. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 13
  11. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s 28-29
  12. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 16-17
  13. ↑ SOMMER, Otakar. Dějiny pramenů římského práva: nástin k přednáškám. Bratislava: Spolek čs. právníků, 1922. s. 3
  14. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 32-34
  15. ↑ SOMMER, Otakar. Dějiny pramenů římského práva: nástin k přednáškám. Bratislava: Spolek čs. právníků, 1922. s. 8
  16. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 90
  17. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 35-36
  18. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 25
  19. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 25-32
  20. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 16
  21. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 34-35 a str. 46-47
  22. ↑ SOMMER, Otakar. Dějiny pramenů římského práva: nástin k přednáškám. Bratislava: Spolek čs. právníků, 1922. s. 4
  23. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s 42
  24. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 19-25
  25. ↑ BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 157
  26. ↑ FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: Key Publishing, 2011. Právo (Key Publishing). ISBN 978-80-7418-119-1. s. 35
  27. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 26
  28. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 34
  29. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Ius et religio: právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. ISBN 80-901064-8-X. s. 66-74
  30. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 17-18
  31. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 39-41
  32. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 27
  33. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 42-46
  34. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 91-92
  35. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 33
  36. ↑ BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 156
  37. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 28
  38. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 40-44
  39. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 80-81
  40. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 44-46
  41. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 29
  42. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 44-49
  43. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 126-127
  44. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 55-56
  45. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 90
  46. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s 101-103
  47. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 49
  48. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 180-181
  49. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 124
  50. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 83-84
  51. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 32-34
  52. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s. 127-131
  53. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 226-227, 244-245
  54. ↑ SOMMER, Otakar. Prameny soukromého práva římského. Nezm. otisk 2. přeprac. vyd. z roku 1932. Praha: Melantrich, 1945. s.132-133
  55. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 81-82
  56. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Instituce římského práva. V Praze: J. Otto, 1888. s. 63-67
  57. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 342-343 a str. 328-329
  58. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 23
  59. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 81-83
  60. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 24-26

62. GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír KINCL. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-054-3.

Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow), Pavla Novotná
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Prameny_římského_práva&oldid=56261“