Prameny římského práva

Z Iurium Wiki

Chápání pramenů římského práva

Na prameny lze nahlížet z několika hledisek. Všechny prameny mohou být rozděleny do 2 velkých skupin:

  • Prameny poznání – dochované prameny, z kterých čerpáme informace o římském právu
    • Právní texty – sem můžeme zařadit barbarské zákoníky (např. Lex Romana Visigothorum), středověké rukopisy justiniánských zákoníků, díla římské právní vědy (např. Gaiovy Institutiones)
    • Literární texty – díla římských a řeckých historiků (např. Livius – Ab urbe condita, Polybius – Historiai), filosofické a odborné spisy (např. Cicero – De re publica), soudní řeči (např. Cicero – Pro Sestio), divadelní hry (např. Terentius), básnická díla (např. Vergilius, Ovidius)
    • Epigrafické památky – nápisy obecné povahy ( náhrobní), nápisy obsahující texty právních norem ( např. lex agraria, lex metalli Vipascensi)
    • Numismatické památky – nápisy a vyobrazení na mincích
    • Archeologické nálezy – nálezy dobových písemných dokumentů a jiné artefakty
  • Prameny produkční - druhy právních pramenů, z kterých bylo tvořeno římské právo[1]

Království

Doba královská se datuje od poloviny 8. do 5 století př. n. l. Na území Říma existovala rodová společnost, která byla nejvíce ze všeho ovlivněna obyčeji a náboženskými představami.[2] Rozlišujeme 3 základní typy pramenů z této doby:

Consuetudo

  • obyčejové (zvykové nepsané právo), jedná se o vůbec nejstarší pramen římského práva soukromého. Pod obyčejové právo se řadí právo, které se užívalo dlouho a s přesvědčením o jeho závaznosti se zachovávalo. V Římě bylo velmi rychle nahrazeno zákony a nařízeními magistrátů.[3]
  • Obecně se jednalo především o pravidla kultová, ale i světská. Znalost a výklad těchto norem byl na kněžích, obyčejným lidem byla právní věda utajována a znepřístupňována. Tito kněží byli označováni jako pontifikové.[4]

Foedera patris gentium

  • dohody uzavírané náčelníky římských rodů

Leges regie – neboli královské zákony

  • Tyto zákony byly vyhlašovány římskými králi, často doplňovaly či upevňovaly obyčejová pravidla. Na počátku republiky byly údajně sepsány – ius civile Papirianum. [5] Podobně jako byl právní obyčej nejstarší pramen římského práva, tak leges regiae jsou považovány za nejstarší římské právní normy. Tyto zákony se nedochovaly v autentickém znění. Je možné, že byly předkládány ke schválení kuriátnímu shromáždění, nebo byly vyhlašovány přímo samotným králem. Druhým pohledem historiků na královské zákony vychází z faktu, že mnohé zákony měly náboženský obsah a byly tak vdávány králem coby veleknězem římského národa – jeho výroky pak byly chápány jako určitý druh orákula.[6]
 Dionysios 2, 26-27: (Romulus) omnem potestatem in filium patri concessit, idque toto vitae tempore, sive eum carcere includere sive verberare, sive vinctum ad opera rustica detinere sive occidere vellet … Etiam vendere filium permisit patri; … quin etiam hoc concessit patri, ut usque ad teriam venditionem per filium adquireret: post tertiam vero venditionem liberabatur filius a patre.

překlad: 
Dionysios 2, 26-27: (Romulus) ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať již je chtěli uvěznit, zbočovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit … Také otci dovolil prodat syna; … dokonce otci dovolil nabýt syna až třetím prodejem. Po třetím prodeji se syn osvobozoval z moci otce.[7]

Republika

Právo se postupně vyvíjí společně s vyvíjením římské společnosti. Právo se začíná více zapisovat a stává se přístupné i veřejnosti. V období republiky vzniká také nová oblast práva – právo praetorské, které z velké části přispělo k rozvoji soukromého práva. S postupem času je počet pramenů římského práva stále rozmanitější.

Consuetudo - obyčejové právo

  • základní pramen římského práva i nadále zůstává velmi podstatným pramenem pro nepsanou ústavu či administrativní pravidla

Lex - zákon, norma

  • Byly přijímány na lidových shromážděních (Comitia curiata, comitia centuriata, comitia tributa). Návrh mohl podat pouze římský magistrát, lidové shromáždění jej pak jako celek buď odmítlo nebo přijalo. Návrh musel být uveřejněn minimálně 24 hodin před hlasováním. Z počátku musely být zákony ještě potvrzeny senátem, v pozdějších letech byl souhlas udělován předem. [8] Pro potřebnou evidenci byly zákonům dávána jména po jejich navrhovatelích (např. Lex Tullia). Obecně platila zásada „Lex posterior derogat priori“ (Zákon pozdější ruší zákon starší.)[9]

Leges můžeme dělit:

  • leges datae – dané zákony, vyhlašovány přímo úředníky jednosraně, na základě předchozího zmocnění
  • leges saturae – smíšené zákony, obsahovaly heterogenní ustanovení

Podle závaznosti se zákony mohou dělit:

  • leges perfectae - tzv. dokonalé zákony, obsahovaly sankci, jednání v rozporu s nimi bylo neplatné
  • leges minus quam perfectae – tzv. méně dokonalé zákony, obsahovaly sankci, jednání v rozporu s nimi bylo platné
  • leges imperfectae – tzv. nedokonalé zákony, chyběla jim sankce, a jednání v rozporu s nimi bylo platné[10]
  • Lex duodecim tabularum – zákon 12 desek, patrně nejvýznamnější zákon své doby. Zákon byl přijat 450 př. n. l. Stabilizovalo se tím do té doby platné obyčejové právo. Formulace zákona jsou velmi jednoduché a přesné, kazuistického charakteru. Pokládá se za základní pramen soukromého i veřejného práva.[11]
(Tabula V. 5.) SI ADGNATUS NEC ESCIT, GENTILES FAMILIAM [HABENTO] 

Překlad: 
(Deska V. 5.) Pokud není nejbližšího agnáta, ať mají majetek příslušníci rodu.

(Tabula X. 1.) HOMINEM MORTUM IN URBE NE SEPELITO NEVE URITO

Překlad: 
(Deska X. 1.) Mrtvého člověka ve městě nepohřbívej ani nespaluj.[12]

Plebiscitum

  • usnesení plebejského shromáždění (consilia plebis tributa). Původně byl tento pramen práva závazný pouze pro plebeje, později byl závazný i pro patricie.

Senatus consultum – usnesení senátu

  • mělo pouze charakter doporučení, které bylo následně prováděni magistráty. Přijímáno bylo prostou většinou senátorů. Toto usnesení nemělo sílu zákona.

Iurisprudentia (právní věda)

  • Dle charakteru můžeme rozlišit 2 větve:
    • Kazuistická – vychází z konkrétních případů, vyhýbá se teoretickým konstrukcím a zobecnění
    • Kautelární – praktická činnost zaměřená především na oboustranně nejvýhodnější způsob uzavírání právního jednání[13]
  • Vývoj:
  1. pontifikální interpretace – pontifikové neboli kněží velmi střežili své znalosti práva a zakládali si na svém postavení "profesionálních právníků". Vydání zákona 12 desek dovedl pontifiky k činnosti interpretační, a z části i tvořivé.[14] Činnost pontifiků byla dlouho vázána a odvozována od náboženství, především i vzhledem k náboženskému zaměření římské společnosti.
  2. laická jurisprudence – začátky laické právní vědy spočívaly ve veřejných projevech na fóru, kde se lidé mohli seznamovat s právem. Právo tak již nebylo pouze v rukou pontifik, ale i lidé začali pronikat do tajů právní vědy. Činnost laiků spočívala ve 4 typech oblastí: žalovat (agere), ochraňovat (cavere), odpovídat (respondere) a psát (scribere). Agere spočívalo v pomoci při sestavování žaloby. Cavere znamenalo pomoc při uzavírání samotných právních jednání. Pod pojmem respondere se skrývalo odpovídání na dotazy. Poslední oblast scribere se vztahovala na literární odbornou činnost. Mezi významné právníky patřil například Gaius Aquilius Gallus nebo Marcus Tullius Cicero.[15]

Edicta – nařízení vydávané magistraturou

  • Nejdůležitější byly soudní vyhlášky, které vydávali:
    • Praetoři – vydávali je každoročně pro oblast práva soukromého. Edikt obsahoval úpravu technických otázek vedení soudního řízení, seznamy žalob, mimosoudní prostředky ochrany, …
    • Kurulští aedilové – také každoročně, pro úpravu prodeje otroků a dobytka, popřípadě škodu způsobenou zvířaty
    • Správci provincií – pro jednotlivé provincie po dobu jejich správy[16]

Císařství

Hospodářské a politické problémy nakonec vedly k občanské válce, důsledkem které zanikla republika a byla nastolena monarchie.

Principát

Se změnou režimu vlády a rozšířením území bylo třeba změnit jak úřednický aparát tak i doplnit mnohé mezery v zákonech.[17] V platnosti zůstávají stávající prameny práva, ale posiluje se vliv římských právníků na tvorbu práva a její aplikaci. Dobou principátu je myšleno především období vlády císaře Augusta do vlády císaře Diokleciána, který zavádí dominát.
Prameny v době principátu:

Consuetudo - obyčejové právo

  • nadále zůstává pramenem práva, je využíváno především v provinciích, kde měly místní zvyklosti značný vliv na život tamních obyvatel.

Lex

  • Lidová shromáždění přijímala zákony ještě za císaře Augusta, poté tuto pravomoc postupně přebírá senát – resp. Usnesení senátu

Edicta

  • edikty byly vydávány až do císaře Hadriana, poté byl sepsán tzv. věčný Hadrianův edikt – což byla konečná redakce všech soudních vyhlášek. Tento edikt mohl být změněn pouze se souhlasem císaře. Obsahoval 4 části, dle autorů ediktů: edikt praetora městského, edikt praetora cizineckého, edikt kurulských aedilů, edikt provinční.[18]

Senatus consultum

  • usnesení senátu, nahradila zákony přijímané na lidových shromážděních. Často byla přijímána na návrh císaře.

Constitutiones principum

  • za císařské nařízení je označováno všechno nařízené císařem, na formě nezáleželo. Rozlišujeme 5 typů císařských nařízení:
  1. decretum - rozsudek vydaný císařem v rámci jeho soudních pravomocí
  2. edictum – vyhláška císaře, která upravovala problematiku celoříšského významu
  3. mandatum – instrukce pro císařského úředníka před jeho nástupem do úřadu
  4. oratio – návrh unesení senátu
  5. rescriptum – odpověď na soukromý právní dotaz, odpovídal buď sám císař nebo jeho dvorský úředník[19]
Edikt Milánský, Lactancius, De moribus persecutorum)
4. … qui eandem observande religionis christianorum gerunt voluntatem, citra ullam inquietudinem ac molestaiam sui id ipsum observare contendant.

Překlad: 
4. … nyní tedy může každý, kdo se chce připojit k vyznávání křesťanského náboženství, svobodně a jednoduše, bez znepokojování či obtěžování, vyznávat toto náboženství.[20]

Iurisprudentia

  • za principátu se právní věda stává velmi podstatným pramenem. Augustus obdařil některé právníky právem veřejně odpovídat na právní dotazy v zastoupení císaře. Za císaře Hadriana se dokonce tato odpověď právníků mohla stát závazná, pokud se na ní shodli 2 autorizovaní právníci.
  • Mezi nejvýznamnější právníky principátu patří např.: Massurius Sabinus, Ulpius Marcellus, Gaius nebo Publius Iuventius Celsus filius.[21]

Dominát

Dominát je období pozdního císařství, kdy probíhá především vulgarizace práva (jeho zjednodušování).

Consuetudo – právní obyčej

Leges generales

  • v této době jsou tímto způsobem označovány císařská nařízení. Na přelomu 3. a 4. stol. n. l. byly vydány 2 sbírky císařských nařízení, ani jedna se nedochovala, jsou pouze částečně obsaženy v: Lex Romana Wisigothorum a Lex Romana Burgundionum.
  • Codex Theodosianus – první oficiální sbírka římského práva, tato sbírka císařských nařízení byla sepsána na příkaz císaře Theodosia II. Zákoník platil v Západořímské i Východořímské říši. Kodex byl doplňován novelami (Posttheodosianae).
(Codex Theodosianus kniha V. 19.1) 
Impp. Valentin(anus) et Val(ens) AA. ad Clearchum vic(arium) Asiae. Non dubium est colonis arva, quae subigunt usque adeo alienandi ius non esse, ut, et si dua propria habeant, inconsultis atque ignorantibus patronis in alteros transferre non liceat. Dat VI. Kal. Feb. Velentin(iano) et Valente AA. conss. 

Překlad: 
Císaři Valentinianus a Valens Augustové správci Asie Clearchovi. Není pochyb, že kolonové nemají právo zcizovat pole, která obdělávají, i když mají nějaká vlastní, nesmějí je bez vědomí a povolení patronů převádět na jiné. Dáno 6. dne před únorovými Kalendami za konzulátu Valentiniána Augusta a Valense Augusta. (27. leden 365)[22]

Iurisprudentia

  • období dominátu je obdobím úpadku právní vědy, nejsou vydávána žádná nová původní díla, jsou sepisovány pouze sbírky či jiné kompiláty nebo glosy.

Justiniánské období

Období vlády císaře Justiniána I. Došlo k sepsání významných sbírek – Tria volumnia. Název Corpus iuris civilis se užívá až od 12. stol.

  • Codex Iustinianus – sbírka císařských nařízení (tvořena 528-529), po 4 letech byl zrušen
  • Digesta seu Pandectae – sbírka výpisků z děl klasických římských právníků (vytvořena 530-533). Digesta jsou tvořeny 50 knihami, dochovaly se v mnoha rukopisech.[23]
(Liber VII. 1,1) PAULUS libro tertio ad Vitellium Usus fructus est ius alienis rebus utendi fruendi salva rerum substantia.

Překlad: 
PAULUS ve 3. knize K Vilelliovi Požívací právo je právo užívat cizí věci a brát z nich plody při zachování podstaty věcí.

(Liber XLVI. 1,7) IULIANUS libro quinquagesimo tertio ad edictum Quo denim solutum repeti non potest, conveniens est huius naturalis obligationis fideiussorem accipi posse.

Překlad: 
IULIANUS v 53. knize K ediktu K naturální obligaci, tedy když nemůže být vyžadováno splnění, může být přibrán rukojmí[24]
  • Institutiones seu Elementa – právní příručka vytvořená během práce na Digestech, využívala systematiku Gaiovy učebnice. Dělí se na 4 knihy.
(Liber II. 20, 1) Legatum itaque est Donatio quadam a defuncto relicta.

Překlad:
Odkaz je jakési darování, které bylo zanecháno zemřelým.
  • Codex Iustinianus repetitae praelectionis – sbírka císařských nařízení, byla také nazývána Novus Codex Iustinianus – nahradil Codex Iustinianus, který neodpovídal Digestům. Dělí se na 12 knih.
(Liber X. 53, 3) Imp. Philippus A. et Philippus C. Ulpiano. Poetae nulla immunitatis praerogativa iuvantur.

Překlad: 
Císař Philippus Augustus a Philippus Caesar Ulpianovi. Básníci se netěší žádným příznivým znamením výsad.[25]
  • Novellae – Nové zákony, doplňují CIC – Corpus iuris civilis. Dle zásady lex posterior derogat legi priori, měly novely přednost před CIC. Neexistuje žádná oficiální sbírka, pouze soukromé.[26]

Pojustiniánská doba

  • Římské právo na východě

Za císaře Leva Moudrého zpracovali z Digest a jiných východních památek a komentářů v řeckém jazyce jedno ucelené dílo – Basilica. Basilica měla 60 knih. Ve 14 století byl v 6 knihách zpracovan Hexabiblos, který platil v Řecku až do poloviny 20. století.

  • Římské právo na Západě

Na západě převládla vulgarizace práva. Postupně však nastává recepce římského práva a prameny se stávají díla Glosátorů a Komentátorů. Jejich díla se stala hlavním pramenem recipovaného římského práva.[27]

  1. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 23-24
  2. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 16
  3. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 15
  4. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 18
  5. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 15
  6. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 13
  7. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 16-17
  8. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 90
  9. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 35-36
  10. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 25
  11. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 16
  12. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 34-35 a str. 46-47
  13. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 26
  14. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 34
  15. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 17-18
  16. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 27
  17. ↑ KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. ISBN 80-7038-134-5. str. 42-46
  18. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 28
  19. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 29
  20. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 126-127
  21. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 29-30
  22. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 180-181
  23. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. str. 32-34
  24. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 226-227, 244-245
  25. ↑ SKŘEJPEK, Michal, Vladimír KINDL a Václav ŠEBOR. Prameny římského práva: Fontes iuris romani. Vyd. 2., (jako Prameny římského práva - Fontes iuri romani vydání 1.). Praha: LexisNexis, 2004. Focus. ISBN 80-86199-89-4. str. 342-343 a str. 328-329
  26. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 23
  27. ↑ REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. str. 24-26
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow), Pavla Novotná
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Prameny_římského_práva&oldid=55601“