Používání kamerových systémů

nesoulad účelu zpracování s účelem při shromáždění osobních údajů znamená, že nové zpracování je samo o sobě nezákonné a tudíž nedovolené.

Stěžovatel je předně toho názoru, že nelze vůbec přihlížet k tomu, zda zveřejnění fotografie vedlo nebo nevedlo k odhalení pachatele. Pokud má být zákonnost zpracování zřejmá od počátku, není možné v okamžiku zveřejnění osobních údajů (fotografie) vědět, zda to pomůže nebo nepomůže při odhalení pachatele.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2425/09, přípustnost kamerového záznamu jako důkazu v případném trestním řízení je třeba posuzovat mimo jiné také z hlediska toho, zda byl pořízený záznam využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním zaznamenané osoby ve sdělovacích prostředcích apod. (a contrario zveřejnění záznamu tedy dle Ústavního soudu není jeho přípustným využitím). Skutečnost, že zveřejnění záznamu z bezpečnostní kamery představuje zásah do soukromého života, který je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyplývá také z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Peck proti Spojenému království (stížnost č. 44647/98). Z pohledu zásahu do soukromí je třeba zkoumat, zda pořízený záznam byl určen pro omezené použití, či měl být dostupný široké veřejnosti (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. G. a J. H. proti Spojenému království, stížnost č. 44787/98, bod 58). V daném případě byl dle stěžovatele kamerový systém a z něj pořízený záznam určen pro omezené použití a nikoliv pro šíření na veřejnosti, což i obecně vyplývá z výše uvedené povahy a účelu bezpečnostních kamerových systémů.

pachatel trestného činu musí jako přípustný zásah do svého

soukromí strpět zaznamenání kamerovým systémem bez svého souhlasu s tím, že jeho osobní údaje nebudou automaticky vymazány, ale záznam bude dále uchován a využit, že tento záznam bude předán orgánům činným v trestním řízení a následně bude použit jako důkaz proti němu. Pachatel trestného činu ovšem nemusí strpět, aby byl veřejně vystavován a pranýřován. Ostatně, trestní řízení je ve své počáteční fázi neveřejné a veřejně probíhá až v řízení před soudem. Do té doby by tedy i podle § 8a trestního řádu měla být respektována práva obviněných (pachatelů trestné činnosti) a jejich osobní údaje by neměly být bezdůvodně zveřejňovány. Uvedené také souvisí s principem presumpce neviny. V daném případě tedy dle stěžovatele soud nesprávně posoudil princip proporcionality a nebezpečnost jednání žalobce, kdy nedůvodně a nesprávně vyhodnotil míru zásahu do soukromí konkrétní osoby, jejíž osobní údaje byly zveřejněny.

Podle § 5 odst. 1 písmeno f) zákona o ochraně osobních údajů je správce povinen zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny. Zpracovávat k jinému účelu lze osobní údaje jen v mezích ustanovení § 3 odst. 6, nebo pokud k tomu dal subjekt údajů předem souhlas. Podle § 5 odst. 2 písmeno e) tohoto zákona může správce zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života.

Vyšetřování a postihování trestné činnosti (do něhož lze zahrnout i páchání přestupků) je přitom plně v kompetenci orgánů státu. Počínání žalobce tedy nebylo kryto ani ustanovením § 3 odst. 6 písm. d) zákona, neboť není orgánem, jemuž zvláštní zákony takovou činnost umožňují, či dokonce předepisují, ani neměl ke zpracování osobních údajů souhlas dotčené osoby.

Za této situace není dán žádný prostor pro test proporcionality tak, jak ho provedl Městský soud v Praze. Za dané situace totiž k žádnému konfliktu mezi právem na ochranu majetku žalobce a právem na ochranu osobních údajů třetích osob nedochází a testem proporcionality není co poměřovat. Zákon sám totiž stanoví, kudy vedou hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé. Právo na ochranu majetku je přitom dostatečně saturováno právem žalobce na instalaci a používání kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a na případné další použití údajů získaných snímáním sledovaného prostoru státními orgány k tomu určenými. Jakékoliv další nakládání s osobními údaji takto shromážděnými bez souhlasu dotčených subjektů nelze ničím odůvodnit tohle není až tak úplně pravda - přece test proporcionality je třeba použít vždy do zásahu do práva - naopak to, že zákon stanovuje nějakou hranici, tak to je dokonce jenom jeden z požadavků pro test proporcionality

Uvedené závěry jsou plně aplikovatelné na stěžovatelovu věc, neboť poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod.

Text rozhodnutí