Služebnosti

Služebnosti - servitutes, chápeme z dnešního pohledu jako věcná práva k věci cizí. Ovšem tento pojem Římané neznali. Narozdíl od vlastnictví, které je všeobecným právním panstvím, je služebnost právním panstvím omezeným. Jejich obsah je výslovně určen. Služebnost můžeme chápat jako zvláštní, obsahově přesně vymezené působení na věc, která není jeho vlastnictvím Z toho vyplývá, že vlastník nikdy nemůže mít nějakou svou věc ve služebnosti. To to je jeden ze dvou základných znaků služebnosti. Nikdo nemůže mít služebnost k vlastní věci. Druhým znak služebnosti je služebnost nemůže záležet v konání (sservitus in faciendonequit). Pod tímto heselmm chápeme to, že vlastník věci nemá žádné pozitivní právo vůči služebnosti, má pouze povinnost služebnost snášet (pati). Své vlastnické právo musí vykonávat tak, aby nijak nenarušil výkon služebnosti.

Služebnosti dělíma na:

1. Služebnosti pozemkové - Pozemková služebnost vznikala zpravidla mezi sousedními pozemky, kdy jeden pozemek jakoby sloužil druhému. Vlastník panujícího pozemku tak měl všeobecné vlastnické právo k jednomu pozemku a omezené vlastnické právo k pozemku sousednímu, čímž omezoval vlastnické právo souseda, majitele služebného pozemku. Tento vztah byl trvalý, věčný.
2. Služebnosti osobní - Osobní služebnost znamenala omezené vlastnické právo k věci, kterou vlastnila jiná osoba. Končila smrtí osoby, nebyla trvalá jako pozemková služebnost.

Ani jedna z těchto služebností nemohla být zcizena nebo převedena. Vázala se vždy na učitý pozemek nebo určitou osobu.