Právní jednání

Z Iurium Wiki

Verze z 24. 2. 2017, 19:32, kterou vytvořil Valerie.Lukas (diskuse | příspěvky) (→‎naříkatelnost právního jednání)

Právní jednání (negotium) chápeme jako projev vůle, který na základě právní normy působí vznik, změnu či zánik soukromých práv. Římské právo nemělo pro právní jednání přesný termín, proto se používal termín negotium, který má ale mnohem širší použití. U každého právního jednání předpokládáme způsobilost k právnímu jednání, že jednající projevuje svou skutečnou vůli a že obsah jednání je právně přípustný.[1]

Dělení právních jednání

Soubor:Právní jednání dělení.png
  1. Jednostranná a dvoustranná - projev vůle jedné osoby, např. propuštění otroka nebo sepsání poslední vůle a projev vůle a souhlasu dvou nebo více osob, například smlouva nebo úmluva
  2. jednání inter vivos (mezi živými) a jednání mortis causa (na případ smrti) - poměry se vyřizují v době života nebo se jedná o úpravu vztahů po smrti, pozn. taková jsou odvolatelná
  3. jednání úplatná (onerozní) / bezplatná (lukrativní) / smíšená - vyskytuje se protiplnění/protihodnota nebo ne, např. darování věci, výpujčka. U smíšeného jednání existuje protihodnota, ale je menší než nabytý prospěch (negotium mixtum cum donatione)

Formy projevu vůle

Aby měla vůle člověka nějaký právní účinek musí být projevena! Projevena může být různými způsoby:

  • přímo a výslovně - obyčejně slovy, může být ale projevena jen kývnutím nebo podpisem
  • nepřímo, mlčky (konkludentním jednáním) - vůle není projevena výslovně, z jednání člověka ale vidíme, že jeho jednání je projevem jeho vůle.
Např. toho, kdo platí pozůstalostní dluhy, považujeme za dědice. I kdyby neprohlásil, že nabízenou pozůstalost přijímá.[2]


  • mlčení je sporné - Rčení "Mlčení znamená souhlas" je považováno za římské. Ve skutečnosti tomu tak není. Římané se řídili spíše: "Kdo mlčí souhlasí tam, kde promlluvit mohl a měl."[3]

Projevy vůle můžeme dále dělit na formální a bezforemné. Formální projevy vůle byly velmi často používány ve starém římském ius civile (občanské právo). Přílišná formálnost a ceremoniálnost byla jedním ze způsobů udržení moci. Používal se zejména v primitivních právních řádech s nízkou frekvencí obchodu. V pozdější době začalo docházet k omezování přílišné formálnosti, zejména praetorskými edikty. Ačkoli bylo formální jednání velmi uvolněno, v římském právu vlastně nikdy nebylo přijato bezforemné, volné jednání, projevy vůle.

Vady vůle a projevu

Pro každé právní jednání musí být vůle projevena, a také musí být mezi vůlí a projevem shoda. Pokud nastane neshoda nebo rozpor, jednání je naplatné.

Příklady rozporu mezi vůlí a projevem
  1. Jednající říká něco jiného, než chce
  2. Jednající něco říká, ale obecný význam jeho slov je jiný, než jim jednající přikládá

Shrnul to klasický právník Paulus: ""Kdo říká něco jiného, než chce, neříká ani to, co znamenají slova, protože to nechce, ani to, co chce, protože to neříká"[4]

Nesouhlas vůle a projevu - různé situace:


  1. jasný nesouhlas - řečeno žertem, na divadle nebo pro uvedení příkladu
  2. nepozornost jednajícího - přeřek nebo přehlédnutí v listině - v takovém případě se nemůže odvolat, protože nesouhlas vůle a projevu sám zavinil
  3. Jiný význam - jednající jedná, ale projevu připisuje jiný význam - tzv.nepravý omyl (nedostatek vůle)

Jednání se stává neplatným pouze v případě, existuje-li omyl podstatný (error)

  • error in negotio - nedorozumnění - strana se domnívá, že dostává dar. Druhá strana, že poskytuje zápůjčku
  • error in persona - omyl v osobě - muž si vzal ženu, kterou omylem považoval za svou snoubenku
  • error in corpore - omyl v předmětu - kupec koupil omylem jiného otroka
  • error in materia - omyl v látce - ten se uznával až době pozdní

Jednání předstírané (simulované) - př. manželé uzavřou naoko trhovou smlouvu, která je dovolena, aby zakryli zákonem zakázané darování. Taková uzavřená smlouva je neplatná, strany ovšem chtějí dosáhnout nějakého jiného cíle. Je-li cíl legální, je i disimulované (předstírané) jednání platné.

Difuciární jednání - strany uzavřou smlouvu, která svými důsledky daleko přesahuje sledovaý cíl. Jedna strana je tedy neporměrně zvýhodněna, zároveň ale slibuje, že svého zvýhodnění nezneužije. Příkladem může být ruční zýstava.[5]

Pohnutky právního jednání

K pohnutkám začal přihlížet až preatorský edikt. Neprohlásil jednání za neplatné, ale umožnil poškozeným domáhat se svých práv jistými prostředky.

Vis ac metus (násilí a strach)

Donucení může být fyzické (vis compulsiva) nebo psychické (vis absoluta).Takové jednání je neplatné pro nedostatek vůle i projevu již podle civilního práva. Ochranu proti psychickému násilí zavedl až praetor Octavianus (1.st.př.n.l.). Podle Octavianova ediktu existují jisté předpoklady pro poskytnutí ediktu.

  1. výhružka je bezprávná - pokud hrozící nemá právo vymáhat to, čím hrozí
  2. mezi výhružkou a jednáním je příčinná souvislost - př. bál se a tak něco podepsal
  3. výhružka obsahuje hrozbu značkou újmou - značná újma je např. smrt, ublížení na těle nebo ztráta svobody

Při vynuceném jednání postiženému pomáhá praetor. Praetor může dát postiženému žalobu na vrácení nedobrovolného plnění (žaloba na to, co ze strachu/ formule Oktaviova). Tato žaloba se používá bylo-li jednání realizováno. Pachatel buď vydá věc v původním stavu nebo zaplatí čtyřnásobek hodnoty sporné věci (musí být vznesena do jednoho roku). Pokud plnění neproběhlo, poskytne praetor tzv. excepci. Tím bude věc navrácena do původního stavu.[6]

Dolus (podvod)

Ochranu podle podvodu zavedl praetor Aquillius Gallus (cca. 66 př.n.l.). Zavedl žalobu proti podvodníkovi (action doli). Tato žaloba se musela uplatnit do jednoho roku a požadovala náhradu škody vzniklé podvodem. Člověk na kterého byla podána taková žaloba se stal člověkem bezectným, měla tzv. infamující účinky. Nepřipouštěla se proto proti rodičům a patronovi. Používala se pouze tehdy, pokud podvedený neměl k dispozici žalobu jinou.

Obsah právního jednání

  1. Essentialia negotii - podstatné části právního jednání. Tyto části určují jeho typ. Př. při uzavírání kupní smlouvy počítám, že vyměním peníze (essentialia) za věc.
  2. Naturalia negotii - obsahové kusy, které se v jednání pravidelně vyskytují a počítá se s nimi automaticky, i když se na nich strany výslovně nedohodly. Př. Při koupi automaticky počítám, že prodávající je majitelem věci a že je jediný, který má k věci práva.
  3. Accidentalia negotii - "náhodné" obsahové kusy. Můžeme chápat jako vedlejší ustanovení.[7]

Náležitosti obsahu: obsah nesmí obsahovat nic nemožného, fakticky ani právnicky.

Př. nemožného
Nemožné fakticky: kupuji něco, co neexistuje.

Nemožné právně: prodávám věc, která je vyloučena z právního obchodu, jako posvátnou věc nebo svobodného člověka.[8]

Dálě nesmí obsahovat nic nedovoleného (contra legem), ani nic proti dobrým mravům ("contra bonos mores"). Neplatné je také jednání, které se snaží obejít zákaz zákona (in fraudem legis).

Př. in fraudem legis
Synovi, který je podřízen otci, je zakázáno půjčovat peníze. Ten proto koupí věc na úvěr a hned jej zase prodá bývalému majiteli za hotové.[9]

Vedlejší ustanovení právních jednání

Vedlejší ustanovení jsou možná pouze v částí naturalia negotii. (viz výše). Tato ustanovení se používají pokud chtěla jedna strana pozměnit běžné, pravidelné účinky jednáí. V římském právu známe podmínku (conditio), dies (uložení času) a modus (určení účelové).

podmínka

Podmínka je vedlejší ustanovení, které účinky právního jednání činí závislými na nejisté události budoucí.[10]

modus

Účelové určení (modus) má okamžité účinky nerozdíl od sespenzivní podmínky. Př. dárce či zůstavitel mohl obdařenému uložit, aby něco učinil. Tzn. dar může přijmout ihned, poté ale musí splnit danou podmínku. Závazný je modus jen tehdy, pokud je ve spospěch dárce, třetí osoby nebo veřejného zájmu. Jedná-li se o zájem obdarovaného, závazný není. [11]

uložení času

Uložení času (dies) má právní účinky na situace, které se jistě stanou. Jedná se vždy o časový termín, je jedno jestli je to přesné datum nebo nějakou budoucí událostí. Může být stanoveno od nebo k určitému termínu. Uložení času nemohlo být připojeno vždy. Například: ustanovení dědičů. Čas se určoval podle kalendáře nebo jen podle lhůty(na 2 měsíce, do smrti bratra).

Časové obraty v latině
  1. dies certus an, certus quando - den, který jistě nastane a ví se jistě kdy - př. 14.1.2005
  2. dies certus an, incertus quando - den, který jistě nastane, neví se však kdy - něčí smrt
  3. dies incertus an, certus quando - den není jistý, nastane-li však, ví se jistě kdy - až někdo dosáhne zletilosti (25.let), dotyčný se ale nemusí dožít
  4. dies incertus an, incertus quando - den je nejistý, neví se ani, kdy nastane - až se někdo bude ženit, ten se však nikdy oženit nemusí

Pozn. poslední dva příklady neslouží jako uložení času, ale jako podmínka, protože jim chybí určitost, která je pro uložení času nutná

Zastoupení

Římské právo vychází ze zásady, že právní jednání se jedná pouze těch osob, které se na něm podílejí. Výjimečně může mít právní jednání důsledky i pro třetí osobu, a to pro osobu podřízenou jedné z osob, např. syn podřízen otci. Další možný případ účasti třetí osoby je posel. Posel (nuntius) nejedná svou vůlí, pouze tlumočí cůli cizí. Z toho vyplývá, že posel nemusí mít způsobilost k právnímu jednání. Poslem tedy může být i dítě nebo duševně chorý jedinec. Oproti tomu zástupce již projevuje svou vlastní vůli. Zástupci musí být udělena plná moc osobou, kterou zastupuje. Plná moc se uzavírá smlouvou mezi fyzickými osobami, mezi právnickými osobami je uzavírána statutem. Plná moc je odvolatelná, zaniká smrtí jedné ze stran nebo zánikem poměru, na němže se zakládá. Zastoupení není možné u protiprávních činů. Pokud chce jednatel zůstat v anonymitě, může za něj jednat náhradník. Náhradník jedná svým jménem a svou vůlí. Poté výsledek převede na jednatele, který chtěl zůstat v utajení.[12]

Neplatnost a naříkatelnost právního jednání

neplatnost právního jednání

Neplatné právní jednání (negotium nullum) nemá žádné právní důsledky. Považuje se, jako by nevzniklo. Existuje více důvodů proto, aby bylo právní jednání neplatné. Například to, že strany jsou nezpůsobilé k právům nebo k právnímu jednání. Římané rozlišovali neplatnost dle práva civilního nebo praetorského. Něco totiž praetorské právo povolovalo, civilní právo však ne.

naříkatelnost právního jednání

Naříkat (odporovat) právnímu jednání může jen ten, komu hrozí z jednání nějaká újma. Například ten, kdo byl donucen nebo podveden. Konverze právního jednání znamená, že nedošlo k zamýšlenému účinku. Konvalidace je zcela výjimečná v římském právu.

Odkazy

  1. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.92
  2. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.93
  3. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.93
  4. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.95
  5. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.95
  6. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.98
  7. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.98
  8. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.100
  9. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.100
  10. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.101
  11. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.105
  12. ↑ Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.106
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Právní_jednání&oldid=48709“