Lon L. Fuller

Lon L. Fuller je obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů právní filozofie a teorie 20. století. Zformuloval vlastní přirozenoprávní teorii, často označovanou jako procedurální. Zabýval se zejména morálkou, rozdíly a vazbami mezi přirozeným a pozitivním právem, zákonodárstvím a smluvním právem.

Život

Lon Luvois Fuller (narozen jako Jean Luvois Fuller) se narodil v roce 1902 ve městě Hereford v Texasu. Když se jeho rodina přestěhovala do Californie, začal studovat na Leland Stanford Junior University. Zde v roce 1924 dokončil své bakalářské studium a o dva roky později získal právnický titul. Během svého bakalářského studia se seznámil s Florencií Gail Thompsonovou. S tou se v roce 1926 oženil a měli spolu dvě děti.

Od roku 1939 působil jako profesor na Harward Law School. Během svého života napsal několik knih a spoustu článků. Roku 1972 skončil svoji činnost na Harwardu a odešel do důchodu. V roce 1978 umírá v Mnichově.

Bibliografie

• Law in Quest of Itself (vydána roku 1940)

• Basic Contract Law (vydána r. 1947, druhé vydání z roku 1964)

• Problems of Jurisprudence (vyd. r. 1949)

• The morality of Law (vyd. r. 1964, podruhé roku 1969)

• Legal Fiction (vyd. r. 1967)

• Anatomy of Law (vyd. r. 1968)

Morálka práva

Jedna z nejdůležitějších a nejznámějších Fullerových teorií je koncipována v knize „Morálka práva“ (orig. „The Morality of Law“). Fuller proti sobě staví pojmy „morálka“ a „právo“, a to především při zkoumání tvorby práva. Rozlišuje morálku povinnosti a morálku aspirace, zkoumá vnitřní a vnější morálku práva, stanovuje osm způsobů, jak (ne)uspět při tvorbě práva, konfrontuje morálku s přirozeným i pozitivním právem a v neposlední řadě zkoumá materiální cíle práva.

Fullerovi dvě morálky

Morálka aspirace

Dle Fullera je jejím jasným příkladem antické Řecko. „Je to morálka dobrého života, výtečnosti, nejplnějšího uplatnění schopností člověka.“ Tato morálka začíná na vrcholu lidských schopností. Jedná se o jakýsi ideál.

Morálka povinnosti

Je uvedena v podstatě jako opak morálky aspirace. Jedná se o pojetí morálních pravidel z pohledu potřebného minima. Do této oblasti jsou zahrnuty opravdu pouze povinnosti, tedy okolnosti nezbytně nutné pro dodržení určitého minima náležitostí.

Pro odlišení těchto dvou modelů uvádí Fuller příklad s hazardní hrou. Z pohledu morálky povinnosti by zákonodárce zavedl zákaz hraní hazardních her pouze na základě pragmatického hlediska. Bude se posuzovat, zda je hra nebezpečná, jaké je riziko prohry, zda vychází ze zkušeností nebo spočívá na náhodě… Zatímco morálka aspirace hledí na hazard spíše jako na nechtěnou formu chování. Toto chování neodpovídá tomu, jak by se měl chovat spořádaný člověk. Pokud bychom se tedy řídili morálkou aspirace, museli bychom říct, že je hazardní hraní opovrženíhodné.

Osm způsobů, jak neuspět při tvorbě práva

Fuller v knize „Morálka práva“ koncipoval 8 způsobů, které jsou příčinou neúspěchu při tvorbě práva. Tyto způsoby uvádí v krátké alegorii o králi Rexovi, který opakovaně selhává při své snaze stát se největším zákonodárcem všech dob. Jedná se o:

1. Neschopnost vůbec dospět k pravidlům (takže se vše rozhoduje ad hoc)
2. Neschopnost zveřejnit nebo přinejmenším straně jimi dotčenými zpřístupnit pravidla, která má dodržovat (pravidla chování jsou držena v tajnosti před adresáty)
3. Zneužití retroaktivního zákonodárství
4. Neschopnost vytvořit srozumitelná pravidla
5. Uzákonění pravidel, která si odporují (vzájemné rušení pravidel a zmatečnost)
6. Uzákonění pravidel, jež není osoba dotčená schopna plnit
7. Provádění tak častých změn, které způsobují neschopnost orientace (nepřehlednost)
8. Neschopnost dosáhnout shody mezi vyhlášenými pravidly a jejich uplatnění v praxi

Těchto osm způsobů tvorby práva způsobuje nefunkčnost právního systému. Dle Fullera takový právní systém nelze nazývat špatný, protože podle něj ani správně neexistuje. Tedy že člověk se nemůže řídit pravidlem, pro které neexistuje racionální základ, které neexistuje, které je před ním drženo v tajnosti, vznikne až po jeho jednání, je nesrozumitelné, přikazuje nemožné, odporuje jinému pravidlu, nebo které se ze dne na den mění. Na druhou stranu, pokud ani k jedné z těchto situací nedojde, lze právní normu považovat za správnou. Dodržování těchto pravidel Fuller nazývá „vnitřní morálka práva".